Vilém Mrštík

POHÁDKA MÁJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX.

Byl krásný jasný den; slunéčko pálilo jako v létě. Helenka rozpjala svůj červený slunečník a volně ubírala se třešňovou alejí k lesu. Suchá vůně horkého dne nesla se vzduchem proti ní. Cestou se pozastavila, rozhlédla se po polích; po výmolech vzhůru se táhnoucí cesty pomalu se dobrala až na pokraj lesa. Bylo jí teplo, hlava jí zas třeštila, jakoby v ní zvonil.

Celé odpůldne prožila ve svém zamilovaném koutku. Suchého mechu nanesla pod sebe, silný vlňák, který nesla s sebou, několikrát položila přes sebe, ustlala si lože a teprve si sedla na výsluní tak, aby viděla všecko.

Když se blížilo k soumraku, v lese začalo jí býti teskno. Opustila zamilované svoje místo a zašla k ostrovačickým hranicím, kde dělníci řezali v zimě pokácené stromy. Věděla, že tam najde svého otce.

Měla prázdnou patronu s sebou, zahvízdla na ni třikráte hájenský signál. Čekala, až se jí někdo ozve.

Nikdo se neozýval.

Byla právě uprostřed vysokého černého lesa na ostrovačické straně. O lesní půdu duněl každý její krok. Stromy chrastily v haluzích jako kostlivci, vítr ohýbal vrcholky stromů a skřípal jimi v základech. Mraky zatahovaly oblohu a pokryly zem chladnými stíny. Ždibíčku modrého nebe nebylo vidět nad hlavou. Les dutě hučel, odkudsi z blízka ozýval se skřehot strak. V tom přítmí drsně se vyjímaly hlasy ptáků, vzdálené volání „kuku“, — „kuku“.

Menší ptáci mrtvě tíkali, jako když usínají.

Bylo-li jí před chvílí teskno, měla nyní strach před náhlým soumrakem.

Zašla ještě dále do lesa.

Zdálo se jí, že slyší už zvonivé nárazy seker.

Ale mýlila se.

Tam odtud, kam napínala sluch, neozýval se žádný zvuk.

Tentýž chřest do sebe vrážejících haluzí, tentýž hukot třaslavého klenutí burácel jí nad hlavou — bojácný stesk usínajícího ptactva ozýval se z tmavých úkrytů. A čím truchlivěji vyznívaly ztracené ty tony, tím tmavějším se stával les. Bylo jí úzko už, když v tom na jednom místě nad černou klenbou mraky se roztrhly, nebe se otevřelo a do lesa zasvitlo něco slunka. Vrcholky zaplanuly žlutavou září, mezi kmeny stálo jasno. A ve fantastickém tom svítání vzplanul celý les. Stíny se zdloužily, klenba se pozdvihla a půda kolem do kola černá jakoby se potila zlatem. Žluté skvrny vystoupily na povrch a zase do země se vpíjely, hasly a mizely v chladnu.

V jasnu vesele, drze jako kluk zahvízdnul kos, na ozářenou jednu snítku pěnkava sedla a mrsknuvši černým ocáskem zašvitořila svým věčně stejným, věčně jednotvárným popěvkem háje „sedláček, sedláček spí“. — A pojednou jakoby přeťal. Světla shasla, klenba s rachotem slehla se níž, skřípot a šumot protáhl lesem. Už ani ptáček nezapísk’, jen sosny hučely nahoře, jak varhany, jejichž chorály velebně se nesly sloupením lesních kathedral. Sojka zavřeštěla kdesi velice na blízku a její skřek zavzněl tak příšerně, že se Helenka až lekla a uděšena skočila stranou. Pak se vzmužila a co síly měla, ještě jednou pískla do prázdné patrony. Špulíc horní ret dvakrát, třikrát dýchla přes její obrubu a udýchána (...)

(......)