Vladimir Nabokov
překlad: Marie Frydrychová

KRÁL, DÁMA, KLUK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9. KAPITOLA

Deště se nyní vyznačovaly záměrnou veselostí, nádechem vzrušení. Již nemrholily bezcílně; dýchaly, promlouvaly. V dešťové vodě byly rozpuštěny fialové krystalky, jako sůl do koupele. Louže již neobsahovaly tekuté bláto, ale čirý pigment, který vytvářel překrásné obrazy, protože se v nem odrážela průčelí domů, stojany lamp, ploty, modrobílá obloha, bosá noha, pedál bicyklu. Dva vypasení taxíkáři, popelář ve své pískové zástěře, služebná se zlatými vlasy planoucími ve slunci, bílý pekař s lesklými holínkami na bosých nohou, vousatý starý emigrant s kastrůlkem v ruce, dvě ženy se dvěma psy a muž v šedém obleku v šedém borsalinu se shlukli na chodníku a vzhlíželi k rohové věži činžovního domu na druhé straně ulice, kde se s pronikavým cvrlikáním hemžilo hejno vlaštovek. Pak ten žlutý popelář dokoulel svou žlutou popelnici k autu, řidiči se vrátili ke svým vozidlům, pekař skočil zpátky na svůj bicykl, pohledná služtička vešla do papírnictví, ženy zmizely za svými psy, kteří byli cel í bez sebe z nových pachů; poslední, kdo se pohnul, byl ten muž v šedém, a pouze ten vousatý starý cizinec se svým kastrůlkem a novinami v rušitně zůstali v tranzu zírat na střechu ve vzdálené Tule.

Muž v šedivém klobouku kráčel pomalu, mhouřil oči kvůli rychlým křivolakým zábleskům světla vrhaným předními skly projíždějících aut. Ve vzduchu bylo cosi, co vydávalo radostný pocit závratě, střídavé vlny tepla a chladu mu procházely tělem pod hedvábnou košilí, komická frivolnost, nadpozemské rozechvění, ztráta identity, jména, profese.

Právě se naobědval a měl se teoreticky vrátit do kanceláře; toho prvního dne jara, avšak pojem kancelář? se tiše vypařil.

Po sluncem zalité straně ulice se k němu blížila štíhlá nakrátko ostříhaná dáma v perziánu a tak čtyř-pětiletý chlapeček v modrém námořnickém oblečku jel vedle ní na tříkolce.

Eriko," vykřikl ten muž a zastavil se s rozpřaženými pažemi.

Chlapeček energicky šlapal a projel mimo něj, ale jeho matka se zastavila a pomrkávala ve slunečním světle.

Nyní byla ještě elegantnější, rysy jejího živého, inteligentního, jakoby ptačího obličeje se zdály být ještě jemnější, než v minulosti. Ale ta aura, ten plamen jejího dřívějšího šarmu, vše zmizelo. V době, kdy se rozešli, jí bylo šestadvacet.

Za osm let jsem tě dvakrát viděla," řekla tím známým, skřípavým, prudkým hláskem. Jednou jsi projel kolem v otevřeném automobilu a jednou jsem tě viděla v divadle -- byls tam s nějakou vysokou tmavovlasou dámou. To byla tvá žena, ne? Seděla jsem-"

Správně, správně," řekl a s potěšením se zasmál a spočinul svou velkou dlaní na její ručce v těsné bílé rukavičce. Ale ty jsi ta poslední, koho bych se dnes nadál, ačkoliv je to k setkání ten nejlepší den. Myslel jsem, žes odjela zpátky do Vídně. Ta hra se jmenovala Král, dáma, kluk a teď podle ní natáčejí film. Také jsem tě zahlédl. A co ty -- jsi vdaná?"

Ona mluvila souběžně s ním, takže jejich rozhovor je obtížné reprodukovat. Byly by k tomu zapotřebí dvě notové osnovy na hudebním papíře. Když říkal: Ty jsi ta poslední? ..., ona již pokračovala: ... deset řad nebo tak nějak od tebe. Vůbec ses nezměnil, Kurte. Jen tvůj knír je teď nějak zastřižený. Ano, to je můj synek. Ne, nejsem vdaná. Ano, většinou v Rakousku. Ano, ano, Král, dáma, kluk.?

Sedm let," říkal starý Kurt. Pojďme se tady trošku projít? (vedl tříkolku nadšeného chlapce do malé veřejné zahrady). Víš, spatřil jsem tě první- Zase ne až tolik-"

... miliony! Vím, že vyděláváš miliony. Já sama vycházím dobře? (tolik zase ne," vložil se do toho Kurt, ale pověz mi-") ... jsem velmi šťastná. Měla jsem po tobě jen čtyři milence, ale dobře se kompenzovali, každý další byl bohatší, než ten předchozí, takže jsem se zařídila neobyčejně skvostně. Má souchotinářskou ženu, dcera generála. Žije v zahraničí. Vlastně právě odjel, aby s ní strávil měsíc v Davosu." (Dobrý bože, tam jsem byl loni o vánocích.") Je už starší a velmi šik. A zbožňuje mě. A co ty, Kurte, jsi šťastný?"

Kurt se usmál a maličko postrčil chlapečka v modrém, který dojel na křižovatku cestiček: dítě k němu vzhlédlo kulatýma očima; pak, když ze sebe skrze sešpulené rtíky vydalo tútavý zvuk, odšlapalo pryč.

...ne, jeho otec je mladý Angličan. A podívej, má zastřižené vlásky přesně jako já, ale barava je ještě červenější. Kdyby mi někdo řekl, když jsme stáli na těch schodech-"

Naslouchal jejímu překotnému povídání a vyvolal si tisíc podrobností, starou báseň, kterou si ráda opakovala (Já jsem ten strážce ušlechtilého burgundského?), čokoládové bonbóny plněné alkoholem (Ne, tenhle je zase s marcipánem -- pro malou Eriku vždycky marcipán -- já chci s curacaem nebo alespoň kirsch?), břichaté krále z kamene osvětleného měsícem v Tiergarten, tak důstojné, jedné jarní noci s šeříky v šedém nadýchaném květu pod obloukem světel a pohybující se obrazce na bělostných schodech. Tak sladké vůně, ach Bože ... ty dva krásné šťastné roky, kdy Erica byla jeho milenkou, si v duchu představoval jako nepravidelné řady takových maličkostí: obraz sestavený z poštovních známek v její předsíni, ze způsobu, jakým nadskakovala nahoru dolů na pohovce nebo jak si sedala na ruce nebo jak mu náhle pokropila obličej rychlým lehkým pleskáním a La Bohéme, kterou zbožňovala, výlety na venkov, kde si na terase dávali ovocné víno, na brož, kterou tam ztratila... Všechny tyto prchavé frivolní patetické vzpomínky v něm ožily, zatímco mu Erica nejvyšší rychlostí vyprávěla o svém novém bytě, klavíru, milencových obchodech.

Jsi alespoň šťastný, Kurte?" zeptala se znovu.

Vzpomínáš-" řekl a zapískal falešně, ale procítěně: Mi chiamano Mimi..."

Ach, ale já již nejsem Češka," zasmála se a maličko zavrtěla hlavou. Ale ty jsi pořád stejný, Kurte: tak (vykreslila svými ústy, které ho již nepřiváděly k šílenství, několik spojených slov, to správné nenašla) -- ty tak absolutně nemáš rozum."

Takový pitomeček," řekl a znovu do chlapce, nedočkavě se naklánějícího nad řidítky, strčil; ještě se pokusil pohladit jeho kudrnatou hlavičku, ale on byl již příliš daleko.

Tys neodpověděl; jsi šťastný?" naléhala Erica. Pověz, prosím, prosím."

Pořád se mu v duchu vracel rytmus té básničky, takže zarecitoval:

Rty měla bledé, však políbeny, rudě zazářily,

Když konce chceš zvědět,

Však nesmím říct, co neříkám v tu chvíli,

O královnině něze.

Nevzpomínáš si, Eriko, přednášívalas ji s úklonou, copak si nevzpomínáš?"

Přirozeně že ne. Ale na něco jsem se tě ptala., Kurte. Miluje tě tvá žena?"

No, jak bych to řekl. Víš... Ona není z těch, které by se daly označit jako vášnivé ženy. Ona se nemiluje na lavičce v parku nebo na balkóně jako vlaštovka."

Je ti věrná, tvá královna?"

Ihr? blasse Lippe war rot im Kuss...?

Vsadím se, že tě podvádí."

Ale říkám ti, je chladná a rozumná a ovládá se. Milenci! O nevěře neví ani zbla!"

Ty ale nejsi nejlepší pozorovatel na světě," zasmála se Erica. Nikdy jsi netušil, že tě podvádím, až dokud ti jeho snoubenka nezavolala. Ach, dokážu si přesně představit, co děláš se svou ženou. Miluješ ji a nevšímáš si jí. Miluješ ji -- ehm, vášnivě -- a nestaráš se o to, jaká je uvnitř. Líbáš ji a přesto si ji nevšímáš. Vždycky jsi byl bezohledný, Kurte, i po dlouhé době budeš, jako jsi vždy býval, dokonale šťastný egoista. Ach, mám tě dobře přečteného."

Já tebe také," řekl.

Tak pravil strážce burgundského.

Královna a její doprovod,

Houpity hou její rty, houpity hou,

A vykročil na mramorový schod."

Víš, Kurte, abych byla upřímná, byly chvíle, kdy jse z tebe byla prostě nešťastná. Uvědomovala jsem si, že pouze -- kloužeš po povrchu. Posadíš si člověka na poličku a myslíš, že tam zůstane sedět navždy. Ale, víš, člověk může spadnout, a ty si myslíš, že tam stále sedí, a i když zmizí, je ti to úplně fuk."

Právě naopak, právě naopak," přerušil ji, jsem velmi všímavý. Barva tvých vlasů bývala blond a teď je do zrzava."

Stejně jako v minulosti ho popleskala s předstíranou podrážděností.

Už dávno jsem na tebe přestala být zlá, Kurte. Přijď si někdy brzo ke mně na kávu. Do poloviny května nebude doma. Popovídáme si, zavzpomínáme na staré časy."

Jistě, jistě," řekl a náhle měl pocit nudy a naprosto přesně věděl, že k tomu nikdy nedojde.

Podala mu vizitku (kterou o pár minut později roztrhal a nacpal do popelníku v taxíku); mnohokrát mu na rozloučenou potřásla rukoou a pořád strašně rychle brebentila. Legrační Erika... Ten malý obličejík, mrkající řasy, ohrnutý nosík, chraplavé prudké drmolení...

Hoch na tříkolce také natáhl ručku a okamžitě odšlapal pryč, kolínka se mu pohybovala vysoko a rychle se míhala. Dreyer se při chůzi otáčel a několikrát zamával kloboukem; pak se omluvil neohrabanému sloupu lampy, nasadil si klobouk a pokračoval v chůzi. Suma sumárum -- zbytečné setkání. Teď si již nikdy nebudu pamatovat Eriku jako jsem si ji pamatoval doposud. Erika číslo dvě bude vždycky stát v cestě, tak energická a naprosto zbytečná se zbytečnou malou Vivian na tříkolce. A bylo vůbec správné přivést ji k domnění, že nejsem zcela šťasten? V jakém smyslu jsem nešťastný? Proč takhle mluvila? Proč bych měl chtít doma vášnivou malou děvku? Možná, že veškerý její půvab spočívá v tom, že je tak chladná. Koneckonců, při pocitu opravdového štěstí se člověk musí otřást chladem. Ona je přesně tak mrazivá. Erika se svými odbarvenými vlasy nedokáže pochopit, že chlad královny je nejlepší zárukou, nejlepší věrností. Nikdy jsem neměl takto odpovědět. A, kromě toho,všude okolo ty zářivé louže -- proč pekaří nosí holínky bez ponožek, to teda nevím -- , ale každý den, v každém okamžiku, všechno kolem mě se směje, září, žebroní, abych si to prohlédl, abych si to zamiloval. Svět tady postává jako pes, žadonící, anychom si s ním hráli. Erica zapomněla na tisíce drobnůstek a písniček, a tu báseň, a Mimi v růžovém klobouku, a ovocné víno, a ten kulatý odlesk měsíce na té lavičce poprvé. Myslím, že si na zítřek smluvít rande s Isidou.

Druhého dne byl Dreyer obzvláště veselý. V kanceláři nadiktoval slečně Reichové naprosto nemožný dopis staré uznávané firmě. Večer ve zvláštně osvětlené dílně, kde se pomalu stával zázrak skutečností, vynálezce popleskal po zádech tak, že se dotyčný zkroutil bolestí. Zatelefonoval, že se opozdí na večeři a když v půl jedenácté přišel domů, dělal si legraci z ubohého Franze, zkoušel ho z prodavačského umění, kladl mu absurdní otázky jako například: Co byste dělal, kdyby vás ve vašem oddělení navštívila má žena a před vašima očima ukradla Ronalda? Franz, kterému vtipy, a zejména Dreyerovy vtipy, docházely trochu pomaleji, vyvalil oči a rozhodil rukama. To Dreyera pobavilo, protože se nechával pobavit snadno. Marta si pohrávala se lžičkou, tu a tam se s ní dotýkala skleničky a vibrace rušila studeným prstem

V průběhu tohoto měsíce s Franzem vyvinuli několik nových metod a, stejně jako obvykle, o tom, tedy o tom činu, hovořila s tak čistou jednoduchostí, že Franz nepociťoval žádný strach, ani neklid, kvůli tomu zvláštnímu přeskupení emocí, které se v něm mísily. Dreyer se rozdělil na dvě osoby. Byl tu nebezpečný protivný Dreyer, který chodil, mluvil, mučil ho, chechtal se; a byl tu ten druhý, čistě schématický Dreyer, který byl od prvního oddělen -- stylizovaná hrací karta, erbovní znamení -- a to byl ten, který měl být odstraněn. Ať se mluvilo o jakékoli metodě zničení, aplikovala se přesně na tuto schematickou představu. S tímto Dreyerem číslo dvě se velmi dobře manipulovalo. byl dvojrozměrný a nepohyblivý. Připomínal ty fotografie blízkých příbuzných, vystřižené podle obrysu těla a podlepené kartonem, které si lidé, zakládající si na laciných efektech, stavějí na stůl. Franz si nebyl vědom té zvláštní substance a stylizovaného vzhledu této neživé osoby a proto se nepozastavoval nad tím, proč vlastně jsou ty zlověstné hovory tak snadné a neškodné. Vlastně s Martou mluvili o dvou odlišných jedincích: Martin subjekt byl ohlušivě hlasitý, nesnesitelně energický a temperamentní, ohrožoval ji oplzlostí, která jí už jednou málem zasadila smrtelnou ránu, uhlazoval si svůj obscénní knírek stříbrným kartáčkem, v noci chrápal s s vítězoslavnou ozvěnou; zatímco Franzův muž byl bez života a plochý a mohl být spálen nebo odnesen nebo zkrátka odhozen jako roztržená fotografie. Toto nepostižitelné zdvojení začalo již v okamžiku, kdy Marta odmítla otravu jako útok na lidský život neadekvátními prostředky? (troška mírného právního povědomí zeširoka rozebíraného v té trpělivé encyklopedii) a jako něco neslučitelného se strohými moderními způsoby. Začala mluvit o střelných zbraních. Její mrazivá racionalita spojená, želbohu, s těžkopádnou neznalostí, nesla poněkud zvláštní výsledky. Podvědomě začala stavět šiky vojáků z nejzazších hlubin své mysli, nekontrolovaně si vybavovala podro bnosti spletitých a nesmyslných případů zastřelení popsaných v laciných románcích, tím pádem začala napodobovat zločin (skutek, kterému se koneckonců, vyhnul pouze Kain), a navrhovala následující: nejprve Franz sežene revolver, pak (Mimochodem umím střílet," přerušil ji Franz) -- príma, to nám pomůže (Ačkoli, víš, zlatíčko, přesto bys měl ještě trošičku trénovat, někde v tichém zákoutí?). Plán byl následující: bude držet Dreyera v přízemí až do půlnoci (Jak to uděláš?" Nepřerušuj, Franzi, žena má své způsoby?). O půlnoci, když bude Dreyer oslavovat její náhlou povolnost šampaňským, přejde k oknu ve vedlejší místnosti, odhrne závěs a chviličku tam postojí s lesklou vysokou skleničkou ve vztyčené ruce. To bude znamení. Franz ji ze svého stanoviště blízko plotu zahrady jasně uvidí v tom jasně ozářeném obdélníku. Ona nechá okno otevřené a znovu se vrátí k Dreyerovi na pohovku v salonu. On bude patrně sedět, šaty v nepořádku, pít šampaňské a jíst čokoládu. Franz bleskově v temnotě přesko čí branku (To je snadno proveditelné, jistě, je na ní pár železných bodců, ale ty jsi přece skvělý sportovec?) a rychle přeběhne zahradu, po špičkách, aby po sobě nezanechal žádné usvědčující stopy, vstoupí dovnitř francouzským oknem, které ona nechala dokořán. Dveře do salónu budou otevřené. Z jejich prahu může půltucetkrát vystřelit v rychlém sledu, jako se to dělá v americkcýh filmech. Aby to vypadalo, tak než zmizí, sebere mrtvému majiteli salónu peněženku a třeba dva starožitné stříbrné francouzské svícny z římsy u krbu. Pak odejde stejnou cestou, kterou přišel. Mezitím ona vyběhne nahoru, svlékne se a lehne si do postele. A to je všechno.

Franz pokyvoval.

Další způsob byl následující: Ona odjede sama s Dreyerm na venkov. Vyrazí si na pořádnou túru. On miloval vycházky. Ona s Franzem předem vyberou hezké osamělé místo (V lese," řekl Franz a v duchu si maloval temné dubové a borové háje a tu prastarou věž na svém lesnatém vrchu, kde jej v dětství strašívali zlí duchové). Bude čekat za stromy s opakovacím revolverem. Když ho znovu zabijí, Franz jí prostřelí ruku (Ano, to je nutné, miláčku, vždycky se to dělá, musí to vypadat, jako by nás přepadli lupiči?). Franz znovu sebere peněženku (kterou by jí později mohl i se svícny vrátit).

Franz přikývl.

Tyto dva projekty byly ty základní. Ostatní byly pouhými variacemi na dané téma. S přesvědčením, které má tolik romanopisců, že když jsou detaily v pořádku, zápletka i postavy se postarají samy o sebe, Marta pečlivě propracovávala téma přepadení vily a lupičů v lese (obě témata, jak se zdálo, bohužel měla poněkud sklony se prolínat). Zde se ukázalo, že Franz má nečekaný a naprosto šťastný dar: dokázal si představit s názornou přesností své i Martiny pohyby a předem je zkoordinoval v odpovídajícím čase, místě a možném průběhu událostí, s nimiž se musí počítat. V tomto jasném a přizpůsobivém vzorci zůstával vždycky jeden bod neměnný, ale tento klam zůstával Martou neodhalen. Tím bílým místem byla oběť. Oběť nejevila žádné známky života ani před tím, než o něj byla připravena. Pokud se o ní vůbec uvažovalo, pak tělo samotné, které muselo být odtaženo a muselo se s ním manipulovat před pohřbením, se zdálo aktivnější, než jeho biologický předchůdce. Franzovy myšlenky obíhaly kolem toh oto pevného bodu s akrobatickou čilostí. Všechny nutné pohyby a jejich sled byly obdivuhodně promyšleny. Věc, která se v současné chvíli jmenuje Dreyer se lišila od budoucího Dreyera pouze proto, že svislá linka se liší od vodorovné. Rozdíl úhlu a perspektivy -- nic víc. Marta bezděčně Franze v těchto abstrakcích povzbuzovala, protože vždycky brala jako fakt, že Dreyer bude zaskočen a nebude mít čas se bránit. Co se ostatního týče -- dokázala si představit naprosto živě a realisticky, jak pozvedne obočí, až spatří, že jeho synovec na něj míří pistolí, jak se začne smát, protože bude přesvědčen, že zbraň není nic než hračka a jak jeho smích dozní už na onom světě. Když z důvodů odstranění veškerého rizika, postavila Dreyera do role kusu zboží, zabaleného, převázaného a připraveného k odeslání, neuvědomila si, jak se tím celá záležitost pro Franze zjednodušuje. Chytrý chlapeček," smála se a líbala ho na tvář, chytrý, chytrý miláček." V odpověď na její pochvalu jí předložil svůj rozpi s (který musel být bohužel vzápětí spálen): počet kroků od plotu k oknu; přesnou dobu v sekundách, kterou potřebuje na překonání této vzdálenosti; vzdálenost od okna ke dveřím a od dveří ke křeslu (do něhož byl Dreyer přesunut z pohovky v určitém bodu jejich plánování), a od revolveru, který jakoby visel ve vzduchu, až k temeni výhodně umístěné hlavy. A zatímco Dreyer skutečně seděl v tom křesle a četl si nedělní noviny v odlesku dubnového slunce, Marta s lesklým hřebínkem v drdůlku, v nově ušitých růžových šatech a Franz bez kabátu s Tomem v patách, s černým míčkem v tlamě, pilně rázovali sem a tam v zahradě a podél zdi vily až k oknu do salónu, a znovu zpátky k brance, počítali kroky, snažili se všechno zapamatovat, nacvičovali příchody a odchody, a Dreyer s rukama v bok vyšel na terasu a za okamžik se k nim připojil na zahradě a probíral s nimi zase své nápady možnosti nového uspořádání dlážděných cestiček a záhonů, které ona s Franzem tak horlivě plánovali.

Ve svých plánech pokračovali když osaměli v milovaném ošumělém pokojíku, se stále neprodanou otrokyní s ohromnými bradavkami nad posteli a zbrusu novou, drahou, nechtěnou tenisovou raketou v rámu. Bylo načase popřemýšlet o tom, jak získat zbraň. Jakmile se dostali do tohoto stádia, objevila se směšná překážka. Oba si byli jistí, že na koupi revolveru musí být vydáno povolení. Ani Marta ani Franz však neměli nejmenší představu, jak takové povolení získat. Mohli by začít něco zjišťovat, třeba zajít na policii, ale to by mohlo znamenat nutnost napsat písemnou žádost. Nyní se ukázalo, že získání zbraně bylo ještě mlhavějším pojmem, než představa o jejím použití. Marta nebyla s to připustit takový paradox. Eliminovala ho hledáním nepřekonatelných obtíží také v uskutečnění projektu. Byl tady například zahradník -- který sloužil také jako hlídač (dal by se podplatit? uspat?) -- chladně uvažující primitivní hromotluk, který měl na vetřelce ostříží oko a rozmačkával housenky se zvláštním šť avnatým mlasknutím a zvláštním příšerným způsobem -- mezi prstem se železným nehtem a palcem, což u Franze způsobilo, že když byl poprvé svědkem tohoto zeleného mordu, hystericky vykřikl jako nějaká zděšená holčička. Byl zde policista, který často rázoval ulicí, jako by se jen procházel; ukázalo se, že jsou nějaké nepřesnosti a chyby také v lesním plánu: po výletu do Grunewaldu Franz přiše se zjištěním, že je tam víc výletníků, než borovic. I v bezprostředním okolí bylo spousta lesů, ale člověk by musel vymyslet způsob, jak ho tam dostat. A když uspokojení z těchto projektů ustoupilo do odpovídajících mezí, otázka opatření zbraně se najednou nezdála tak neřešitelná: existovali patrně přátelští pašeráci a prodavači zbraní v severní části města, kde se nikdo o žádná povolení nestaral, a když už tu jednou pistole bude, tak budou mít určitě štěstí na své straně a svůj cíl umístí správně ve správném okamžiku. Tak se Marta uspokojovala, když překonávala svůj vrozený smysl pro správné vzt ahy (Nejdůležitější věci nejdříve? a Když chceš mít dva nosy, měl by ses spokojit s jedním okem? to byla její oblíbená úsloví).

Takže nyní nadešel čas opatřit si malý spolehlivý revolver. Představovala si, jak Franz -- pomalý, vytáhlý, ostýchavý Franz - bude obcházet obchody se zbraněmi, jak mu začne přátelský obchodník náhle klást záludné otázky, jak si ten idiot zapamatuje Franzovy želvovinové brýle a vysvětlující gesta těch hubených, bílých, nevinných rukou, jak později, poté, co už bude zbraň použita a pohřbena, nějaký šťouravý detektiv tohle všechno vyslídí... Ovšem kdyby musela jít a koupit to ona... Možná, pomyslela si, by měl Tom jako vzteklinu a ona by ho chtěla zastřelit, a skutečně by začala trénovat -- ženy se také mohou naučit dobře střílet. A náhle jí hlavou prolétla jedna odtažitá myšlenka, která se zastavila, otáčela, a letěla dál jako ty rozkošné předměty, které se samovolně pohybují ve filmových reklamách. Uvědomila si, proč má představa revolveru v její mysli tak určitý tvar a barvu, přestože o zbraních nic nevěděla. Z hlubin její paměti se vynořil Willyho obličej; zasmál se svým smíche m tlusťocha a hluboko se předklonil, protože si něco prohlížel, a držel Toma, který si myslel, že to je nějaká hračka pro něho. Znovu se usilovně zamyslela a vybavila si, že Dreyer seděl u stolu a ukazoval Willymu -- co? -- revolver! Willy jej obracel v rukou, smál se a pes štěkal. Nedokázala si vybavit nic víc, ale to stačilo. A byla udivena a zároveň potěšena, jak pečlivě a obezřetně její paměť uložila na několik let tuto prchavou, ale naprosto nepostradatelnou představu.

Nadešla další neděle. Dreyer si vyšel s Tomem na malou procházku. Všechna okna ve vile byla dokořán. Slunce se pohodlně usazovalo v neočekávaných koutech místností. Na terase listoval větřík stránkami dubnového čísla (již starého) časopisu s fotografiemi nedávno objevených, skutečně rozkošných paží Venuše. Marta především pečlivě prohlédla zásuvky u stolu. Mezi modrými pořadači obsahujícími dokumenty, objevila několik tyčinek zlatého pečetního vosku, baterku, tři guldeny a jeden šilink, sešit popsaný anglickými slovíčky, šklebící se pas (kdo se šklebí při tak oficiální příležitosti?), dýmku, zlomenou, kterou mu dala před dávnými časy, malé staré album zašlých momentek, nedávnou momentku dívky, která by mohla být Isolda Portzová, kdyby na fotografii neměla slušivý lyžařský obleček, krabičku připínáčků, kousek struny, sklíčko od hodinek a další nezáživné krámy, jejichž schraňování přivádělo Martu k šílenství. Většinu z těchto předmětů, včetně pořadače a reklamy na zimní sporty uloži la do koše. Divoce přirazila zásuvku, nechala za sebou ohluchlý stůl a vyšla nahoru do ložnice. Tam se prohrabala dvěma bílými prádelníky, kde mezi jiným našla tvrdý míček, na němž byly stopy Tomových zubů, který se dostal bůhvíjak do zásuvky , kde stálo ve dvou úhledných řadách manželových deset párů bot. Vyhodila míček z okna. Seběhla dolů. Když procházela kolem zrcadla, povšimla si, že se jí z nosu sloupl pudr a v očích měla divoký výraz. Měla by navštívit plicního lékaře nebo odborníka na srdce? Nebo oba? Prohledala několik dalších přihrádek v různých místnostech, proklínala se, že hledá na absurdních místech, a nakonec usoudila, že zbraň je buď v sejfu, od něhož neměla klíč (ten Will tam ale byl, ten poklad, taková budoucnost!) nebo někde v kanceláři. Vyzkoušela ještě jednou ten zpropadený stůl. Krčil se a stál tam se zatajeným dechem před jejími hrozivými pokusy. Zásuvky začaly cvakat jako údery do obličeje. Tady ne! Tady ne! Tady ne! Všimla si, že v jedné je hnědý kufřík. V ztekle ho popadla. Pod ním spatřila, hluboko v zásuvce, malý revolver s perleťovou pažbou.V tom okamžiku se někde nedaleko ozval manželův hlas, takže zastrčila kufřík zpátky a rychle zásuvku zavřela.

Božský den," říkal Dreyer melodickým hlasem. Skoro jako v létě."

Zachmuřeně, aniž se otočila, řekla:

Hledám nějaké prášky. Ty jich máš ve svém stole hromadu. Mám pocit, že se mi snad rozskočí hlava."

No já nevím. Žádná hlava se tak nádherného dne nemůže rozskočit."

Usadil se na koženém opěradle křesla a osušil si kapesníkem čelo.

Víš ty co, lásko," řekl. Dostal jsem nápad. Poslyš -- jaký má Franz telefon? -- zavolám mu a všichni si zajedeme do tenisového klubu. Dobrý nápad? Skvostný nápad?"

Kdy chceš obědvat? Přijde na oběd. Proč nezavoláš někomu jinému a nezahraješ si po obědě?"

Je teprve deset. Můžeme poobědvat v půl druhé. To je hřích, nevyužít takového počasí. Pojedeš taky. Dobrá, dobrá, dobrá?"

Uvolila se, že pojede také jen proto, že věděla, jak by pro Franze bylo nesnesitelné být s ním osamotě. Zavolám mu," řekla.

Domácí se zeptal, kdo volá, a proč chce mluvit s jeho nájemníkem. Ale Marta mu řekla, ať se stará o sebe. Franz celý překvapený, dorazil v obyčejném obleku, a pouze se přezul do plátěnek. Dreyer netrpělivě odfukující a v obavách, že se každým okamžikem může na obloze vytvořit bouřkový mrak, ho hnal nahoru a půjčil mu bílé flanelové kalhoty, které před pár týdny koupil v Londýně, a které mu byly příliš úzké. Stál tam s rukama v bok, poulil oči, nakláněl hlavu a sledoval, jak se Franz převléká. Ten ubohý chlapec smrděl jak kozel. A ty dlouhé spodky za takového dne! A ať mu ten monogram vyšíval kdokoli, nebyl to odborník -- přinejmenším ne profesionální vyšívačka. Franz, ochromen studem, si byl dobře vědom, že jeho prádlo není úplně v pořádku, a naplňovaly ho groteskní obavy, že něco v této celé situaci může vyzradit ta choulostivá tajemství nevěry, měl problémy s převlékáním kalhot, překračoval z nohy na nohu, poskakoval a natahoval jednu nohu a snažil se přesvědčit sám sebe, že je to jen zlý sen. Dreyer také začal přešlapovat. Ta ohavnost se protahovala. kalhoty se zdály být příliš dlouhé a příliš volné, a v průběhu těch závodů v pytli nějaký křečovitý pohyb způsobil, že Franz přistál na polámané polici na zavazadla, která v šatně vůbec neměla co dělat. Dreyer udělal nejasný pohyb, jako by mu chtěl pomoci. Nikterak méně přízračný nebyl ani proces zapínání poklopce toho hlupáka, který prohlásil, že to zvládne sám. Poté krejčí dvěma prsty decentně nadzvedl pas, upravil postranní řemínky, odborně omotal pásek kolem dřevěného pasu, a klesl na jedno koleno, aby změřil délku nohy metrem, který nosil kolem krku jako hada. Nakonec ze sebe vydal radostné bublavé zasmání úlevy a uznání a uštědřil Franzovi pořádné plesknutí přes zadnici. Ta rána toho ubohého chlapce pálila ještě poměrně dlouho v představách, zatímco jeho dvojník upejpavě pokračoval v chůzi po skrčených nohou, a zatahoval zadek. Štípání poračovalo dokonce ještě v taxíku. Když vystoupili, Dreyer ho znov u rozmarně plácnul, tentokrát Franzovou vlastní raketou, kterou málem v taxíku zapomněl. Aber lass doch," řekla Marta svému vulgárnímu manželovi.

Na antukových kurtech se míhaly postavy sem a tam, zatímco najaté děti sbíraly ohromnou rychlostí míčky. Všude kolem byl vysoký drátěný plot obložený zelenou nepromokavou plachtovinou. Před vchodem do budovy klubu stály bílé stolky a proutěné židle. Všechno bylo velmi čisté a mělo své přesné místo. Marta se dala do řeči s plavovlasou nohatou překrásnou ženou se světlýma očima v bílé sukýnce ne delší než stínidlo lampy. Objednaly si drink -- ledovou americkou míchaninu tmavou jako káva. Dreyer se šel dovnitř převléknout. Tmavá Marta a platinová dáma hlasitě mluvily, ale Franz nezachytil jediné slovo. Zatoulaný míček prolétl kolem něj na stolek a na trávník. Zvedl ho a prohlížel si jej: byl zcela nový a měl na sobě fialovou značku firmy, která byla v Dandym dobře zastoupena. Franz položil míček na stolek. Kolem něj prošly dvě další mladé ženy s obnaženými pažemi a holýma nohama a kladly červené podrážky svých bílých tenisek s hedvábnými tkaničkami (Mercury -- ne, Loveset) na trávní k naprosto celou plochou, jako by kráčely bosky. Měly šťastný výraz v očích a rudé rty. Toto všechno patřilo minulosti, sny a chlapecké touhy zmizely. Okouzlily ho společným úsměvem, protože si ho s někým spletly. Na kraji jednoho ze vzdálenějších kurtů seděl nějaký rozhodčí nebo strážce hry na vysoké stoličce se žebříkem a sledoval, jak míček přechází přes síť a jako automat kroutil rytmicky hlavou- ne, ne, ne, tyhle nejsou pro tebe. V černém obdélníku dveří se objevil zářivě bílý Dreyer. Pojďme," zvolal a hřmotným krokem, bílý ručník kolem krku, dvě rakety pod paží a krabici nových míčků v ruce, zamířil ke kurtu číslo šest. Marta se rozloučila s dámou a přesunula se na jinou židli, aby se podívala na ty dva hráče. Na kurtu s pečlivostí kata připravujícího špalek již Dreyer přeměřoval raketou výšku sítě. Franz se postavil na tu stranu kurtu, která byla blíž jeho milence a vzhlédl na letící aeroplán. S náhlou něhou si povšimla jeho rozkošného chlapeckého hrdla, lesknoucích se brýlí , elegantních tenisových kalhot, které byly trochu příliš volné v bocích, ale jinak velmi slušivé. Když Dreyer dokončil své hrozivé úpravy, začal těžkopádně poskakovat po základní čáře. Franz zůstal uprostřed svého obdélníku. Vychrtlá dívenka s prázdným výrazem v pihovatém obličejíku mu hodila jeden míček z krabice. Jak míček poskakoval, trefil ho do slabin, snažil se ho raketou srazit k zemi, ale on mu proklouzl mezi nohama a ona mu hodila další, který ho také minul. Tentokrát se však za ním rozběhl a nakonec ho zvedl zpod nohy hráče na vedlejším kurtu, který zkazil svůj úder a změřil si ho tvrdým pohledem. Rozradostněný Franz běžel nazpět s míčkem v kapse a zaujal svou předchozí pozici. Dreyer na něj s tolerantním úsměvem zamával, aby se postavil o něco dál a zahájil rozehrávacím spodním servisem v poměrně správném stylu okopírovaném od klubového trenéra, hraběte Zubova. Franz máchnul směrem k němu a se štěstím začátečníka se mu podařilo vrátit ho zpět hrozivým, ačkoli atypickým plácnutím, které poslalo míček daleko mimo Dreyerův dosah. Marta se neudržela, aby nezatleskala. Dreyerovi se podařil další spodní servis. Franzova zbraň mohutně zasvištěla, ale míček odétnul nezasažen a byl pečlivě zachycen dívenkou za ním. Pak si Franz dal načas, podržel si míček, který vytáhnul z kapsy na vzdálenost natažené paže, odměřil výšku, pustil míček na zem a pokusil se trefit se do něj po odraze. Opět se nestalo nic, kromě toho, že na míček šlápl a málem upadl. Doklusal k síti, v níž nakonec skončil míček polapen. Dreyer mu řekl, aby šel pěkně dozadu a pokračoval v odbíjení jednoho míčku za druhým. Franz vyrazil a otočil se, ale jeho hlavní úder zůstal pouhým máchnutím do prázdna. Holčička, která se začínala bavit, pořád poletovala sem a tam, zachytila každý míček drobnýma ručkama a s nonšalantní přesností ho koulela nebo házela zpět Dreyerovi.

Přestaň se tady plést," vykřikla Marta na nestydatou malou sběračku, ale dítě ji neslyšelo nebo nechtělo rozumět. Na prstíku měla mosazný prstýnek. Možná to byla špinavá malá cikánka nebo tak něco.

Muka pokračovala. Franz nakonec v zoufalém rozrušení míček skutečně trefil, a ten přelétnul střechu pavilonu.

Dreyer pomalu přešel k síti a pokynul Franzovi.

Vyhrál jsem?" zeptal se Franz udýchaně.

Ne," řekl Dreyer, jen ti chci něco vysvětlit. Nehrajeme americký baseball nebo anglický kriket. Toto je hra zvaná lawn tenis? protože byla poprvé hrána na trávě." nechtěně vyslovil špatně lawn? (= trávník, vysl. lón?) jako by se mělo rýmovat s down? (=dole, na dně, vysl. daun?).

Pak se pomalu a smutně Dreyer vrátil ke své zadní čáře, a vše začalo znovu. Marta to již nemohla snést. Vykřikla ze svého místa:

Dost, dost! Vidíš velice dobře, že on neumí-"

Chtěla zakřičet neumí hrát?, ale závan jarního větru jí poslední slovo odtrhl od úst. Franz soustředěně sledoval struny na své raketě. Mladý muž, také hubený a také v brýlích, který hru pozoroval s dravou ironií, vykročil dopředu a uklonil se a Dreyer ukázal raketou na Franze, že může jít, radostně přivítal příchozího, o němž věděl, že je to dobrý hráč.

Franz přešel k Martě a usedl vedle ní. Měl bledý a unavený obličej a leskl se potem. Usmála se na něj, ale on si čistil brýle a nedíval se jejím směrem. Miláčku," zašeptala a pokoušela se zachytit jeho pohled; podařilo se jí to, ale on pochmurně zavrtěl hlavou, drkotaly mu zuby.

Všechno je v pořádku," řekla měkce. Už se to nikdy znovu nestane. Něco ti řeknu," dodala ještě něžněji. Poslyš, už to mám."

Jeho pohled uhnul stranou, ale ona ho znovu pevně zachytila. ...Já jsem ho našla ve stole. Prostě si ho den předtím vezmeš. Je to jasné?"

Zamrkal. Takhle se nastydneš," řekla. Fouká pouřádný vítr. Obleč si svetr a kabát, miláčku."

Ne tak nahlas," šeptal Franz. Prosím."

Usmála se, rozhlédla se kolem a pokrčila rameny.

Musím ti vysvětlit... Ne, počkej Franzi -- mám úplně nový plán."

Dreyer provedl právě dobrý úder, jemně podseknul míšek těsně za síť a zpod obočí pohlédl na manželku, potěšen, že ho sleduje.

Víš co," šptala Marta. Pojďme. Musím ti všechno vysvětlit."

Dreyerovi se nepovedl volej, tak se vrátil k zadní čáře a vrtěl hlavou. Marta na něj zavolala. Řekla mu, že její bolest hlavy se zhoršila a ať nepřijde pozdě na oběd. Dreyer přikývl a pokračoval ve hře.

Nemohli najít taxi, ale stejně to bylo jen pár minut chůze. Přešli park, kde se šťastné páry těsně objímaly na loňském uschlém listí. Začala s vysvětlováním již cestou.

Plán byl nádherně nevinný: byl založen na jeho studiu angličtiny. Příležitostně ji žádal, aby mu něco diktovala. Znala méně slovíček než on, ale výslovnost měla snad trochu lepší, respektive přinejmenším se od jeho výslovnosti lišila: její lawn? (vysl."lón?) se například rýmovalo s own? (vysl. oun?) a ne down?(vysl. daun?), což bylo k smíchu, jak už mu tolikrát zdůraznila, tomu tvrdohlavému hlupákovi. Obvykle si psával její diktáty do sešitu. Pak si srovnával to, co napsal, s textem. A právě na takovém diktátu bude záležet jejich nehynoucí štěstí v soukromém parku. Vezmou si nějaký Tauchnitzův román a najdou v něm nějakou vhodnou větu jako Nemohl jsem jednat jinak? nebo Zastřelil jsem se, protože jsem znaven životem." Zbytek je jasný. V tvé přítomnosti," říkala, mu nadiktuju vybranou větu. Samozřejmě nesmí psát do sešitu, ale na čistý list dopisního papíru. Vlastně jsem mu už ten sešit zlikvidovala. Jakmile to napíše, ale ještě než zvedne hlavu, k němu přistoupíš velmi blízko a trošku zezadu, jako by ses mu chtěl podívat přes rameno, a pak velmi obezřetně-"