Vladimir Nabokov
překlad: Marie Frydrychová

KRÁL, DÁMA, KLUK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4. KAPITOLA

V temnotě taxíku (nešťastný Icarus byl stále ještě v opravě a pronajatá náhrada, podivný Oriole, nebyla žádná výhra) setrvával Dreyer v záhadném mlčení. Klidně mohl být pohroužen do spánku, kdyby se rytmicky nerozžhavovala špička jeho doutníku. Franz byl také zticha, neklidně uvažoval, kam ho odváží. Po třetí nebo čtvrté odbočce ztratil veškerý pojem o směru.

Doposud prozkoumal, kromě tiché čtvrti, v níž žil, pouze třídu s lípami a její okolí na druhém konci města. Vše, co se rozkládalo mezi těmito dvěma oázami života, byla pustá terra incognita. Vyhlížel z okénka a viděl temné ulice postupně nabývající jisté průzračnosti, pak se znovu ztemňující, pak znovu zaplavované světlem, které ještě jednou zkomíralo, znovu se rozjasnilo, až když dozrály v naprostou temnotu, náhle prudce vybuchly třpytem neuvěřitelných barev, kaskádami drahokamů, zářivými neóny. Na pozadí temné oblohy se kolem nich mihnul obrys vysokého kostela se štíhlou věží. Nakonec automobil, mírně klouzající po vlhkém asfaltu, zastavil u okraje chodníku.

Až poté Franz pochopil. Safírovými písmeny s diamantovou ozdůbkou protahující poslední samohlásku hlásal blyštivý nápis dlouhý čtyřicet stop slovo D+A+N+D+Y -- které, jak si nyní uvědomil, již kdysi slyšel -- jaký byl blázen! Dreyer se do něj zavěsil a vedl ho k jedné z deseti skvostně zářících výkladních skříní. Jako tropické květy ve skleníku soupeřily vázanky a ponožky v jemných odstínech s obdélníky složených košil nebo líně visely z pozlacených větví, zatímco dole v hlubinách stálo dokonale vzpřímeně opálově zbarvené pyžamo s tváří idolu Orientu, jako bůh té skleníkové zahrady. Ale Dreyer nedovolil Franzovi okounět v nějakém rozjímání. Vedl ho rázně kolem ostatních výkladů, v nichž se zase pro změnu blýskaly orgie lesklé obuvi, fata morgana plášťů, elegantní hejno klobouků, rukavic a vycházkových holí, a prosluněný ráj sportovního zboží; pak se Franz ocitl v temném průchodu, kde stál nějaký starý muž v černé peleríně s odznakem na čepici se štítkem vedle nějaké štíhlonohé ženy v kožichu. Oba pohlédli na Dreyera. Hlídač ho poznal a zvedl ruku ke štítku. Prostitutka přejela jasným pohledem po Franzovi a skromně ustoupila stranou. Jakmile zmizel Dreyerovi v patách do temnoty dvora, pokračovala ve svém rozhovoru s hlídačem na téma revmatismu a způsobech jeho léčby.

Dvůr tvořil trojúhelníkový slepý konec mezi zdmi bez oken. Byl naplněn zápachem vlhkosti promíseným s močovinou a pivem. V jednom rohu byla nějaká skládka, vlastně dvoukolák s rukojeťmi čnícími do vzduchu. Dreyer vylovil z kapsy baterku a mihotající kruh šedého světla odhalil obrys mřížoví, pohyblivé stíny klesajících schodů, železné dveře. Dreyer si vychutnával dětinské nadšení z toho, že vybral ten nejtajemnjěší vchod, a dveře odemknul. Franz se sehnul a následoval jej do tmavého kamenného průchodu, kde kruh mihotavého světla nyní zamířil na nějaké další dveře. Pokud by se je někdo snažil pokoutně otevřít, začaly by vydávat divoké zvonění. Ale i pro tyto dveře měl Dreyer malý nehlučný klíček a Franz se znovu sehnul. V temném sklepě, kterým procházeli, se daly rozeznat pytle a bedny srovanané tu i onde a pod nohama jim šustilo něco jako sláma. Pohyblivý paprsek se obrátil do rohu a tam se objevily další dveře. Za nimi se zvedalo pusté schodiště, které se ztrácelo ve tmě. Klopýtali vzhůru po kamenných stupních, jako objevitelé pohřbeného chrámu. Nečekaně, jako ve snu, se nakonec vynořili v prázdné hale. Světla tancovala přes kovové šibeničky, pak podél záhybů nařasených látek, po ohromných šatnících, otáčivých zrcadlech a širokoplecích černých figurínách. Dreyer se zastavil, odložil baterku a řekl měkce do temnoty Pozor!". Bylo slyšet jeho šmátrající ruku a pak jediná hruškovitá žárovka jasně ozřila nějaký pult. Zbytek velké haly -- nekonečný labyrint -- zůstal ponořen do temnoty, a Franzovi připadalo trošku podivné, že zrovna tento kout je tak vydělen silným světlem. První lekce," řekl Dreyer slavnostně a s okázalým gestem přešel za pult.

Dá se pochybovat o tom, zda Franz měl nějaký prospěch z této fantastické noční lekce -- všechno bylo tak podivné, a Dreyer zosobňoval prodavače s příliš mnoha vrtochy. A přesto, bez ohledu na tu nevídanou nesmyslnost, něco přece jen bylo na těch hranatých odrazech a v okolní přízračné propasti, kde odpočívaly ty mdlé látky, jenž byly za dne předváděny a znovu ukládány, v unavených pozicích, které zůstaly velmi dlouho Franzovy vryté do paměti a propůjčovaly přinejmenším zpočátku jisté temné luxusní zbarvení tomu základnímu pozadí, na němž jeho každodenní dřina prodavače začala později kreslit svůj jasný, srozumitelný, často nudný vzor. A nebyla to osobní zkušenost, ani návrat k dávným časům, kdy skutečně pracoval za pultem, co Dreyer črtal té noci, když předváděl Franzovi, jak prodávat vázanky. Namísto toho se povznesl do úchvatné říše neužitečné imaginace a předváděl nikoliv jak by se měly kravaty prodávat ve skutečném životě, ale ukazoval, jak by mohly být prodávány, kdyby prodavač byl jak umělcem tak jasnovidcem.

Chci nějakou jednoduchou modrou," říkal Franz, jím pobízený, strnulým hláskem školáka.

Přirozeně, pane," odpovídal pohotově Dreyer zatímco bleskurychle vytahoval několik lepenkových krabic z police a okamžitě je pohotově otevíral na pultě.

Jak by se vám líbila tato?" vyzvídal nikoli bez nádechu melancholie, vázal si na ruce uzel červenočerné vázanky a podržel ji trochu dál od sebe, jakoby ji sám obdivoval z pozice nezávislého umělce.

Franz byl zticha.

Důležitá technika," vysvětloval Dreyer změněným hlasem. Podíváme se, zda jsi jí přišel na kloub. Teď běž za pult ty. Tady v té krabici jsou střízlivě zbarvené kravaty. Stojí čtyři, pět marek. A tady máme stylové, na té fialové? straně, jak říkáme, za osm, deset nebo dokonce čtrnáct, Bůh nám to odpustí. Teď jsi tedy ty prodavač a já mladík, blbeček, s prominutím -- nezkušený, nerozhodný, v rozpacích."

Franz přešel sebevědomě za pult. Dreyer se nahrbil, přimhouřil oči, jako by byl krátkozraký a řekl pisklaváým přeskakujícím hláskem: Chci bez vzorku, modrou ... A prosím vás ne moc drahou." Úsměv," dodal šeptem nápovědy.

Franz se hluboce naklonil nad jednu z krabic, nemotorně se v ní přehraboval a vylovil modrou kravatu bez vzorku.

Aha, dostal jsem tě," vykřikl radostně Dreyer. Věděl jsem, žes nepochopil, nebo jsi snad barvoslepý, a pak tedy spánembohem, milý strýčku a tetičko. Proč, u všech všudy, mi musíš dávat tu nejlevnější? Měls to udělat jako já -- omráčit nejdřív blbečka nějakou drahou, nezáleží na tom, jakou má barvu. Ale musíš si být jist, že je křiklavá a drahá nebo drahá a elegantní, a možná z něj vyždímáš vzrušení v hrudi, co šilink vypudí?, jak se říká v Londýně. Tady, tuhle si vem. Teď ji zavaž na ruce. Počkej, počkej -- nemuchlej ji tak. Obtoč si ji kolem prstu. Tak! Pamatuj, že nejmenší opoždění v rytmu tě stojí okamžik zákazníkovy pozornosti. Hypnotizuj ho pleskáním kravaty, kterou předvádíš. Musíš ji nechat rozkvést před očima toho idiota. Ne, to není uzel, to vypadá jako nějaký nádor. Sleduj. Drž ruku zpříma. Vyzkoušíme tuhle drahou upíří červeň. Teď řekněme, že jsem to já, kdo se na ni dívá, a já pořád nepodléhám pokušení."

Ale já jsem chtěl hladkou modrou," řekl Dreyer vysokým hláskem -- a pak znovu šeptem: Ach ne -- strkej mu do ksichtu tu upíří, třeba ho utáhneš. A sleduj ho, sleduj jeho pohled -- pokud se na ni už dívá, máš napůl vyhráno. Jenom když se vůbec nedívá a začíná se mračit a idiotsky odkašlávat -- jedině pak, chápeš, jedině pak mu dej to, co žádal -- vždycky vyber tu nejdražší ze tří hladce modrých, samozřejmě. Ale i když kapituluješ před jeho podřadným přáním, tak, víš, jen trošičku pokrč rameny, dívej se teď na mě -- a usměj se tak opovržlivě, jako bys chtěl říct tohle není vůbec v módě, upřímně řečeno, je to dobré tak pro venkovské balíky, pro drožkaře... ale když to doopravdy chcete?..."

Vezmu si tuhle modrou," řekl Dreyer svým humoristickým hlasem.

Franz mu pochmurně podal vázanku přes pult. Dreyerův řehot vyvolal hrubou ozvěnu. Ne," řekl, ne, kamaráde. Vůbec ne. Tak především, polož si ji stranou po pravici a pak se ho zeptej, jestli nechce ještě něco jiného, například kapesníky nebo nějaké veselé knoflíky, a teprve až si trošku popřemýšlí a zavrtí svou telecí hlavou, teprve potom vykouzli tohle plnící pero (což je dárek pro tebe) a napiš to a dej mu útržek s cenou pro pokladní. Ale zbytek je rutina. Ne, nechej si ho, jak říkám. Tuhle část ti zítra ukáže pan Piffke, velice pedantický člověk. Tak teď pokračujem."

Dreyer se vyšvihl, trochu ztěžka, na pult a usadil se tam; při tom pohybu vrhal ostrý černý stín, který nejprve ponořil svou hlavu do temnoty, čímž ji zdánlivě posunul blíže pro lepší poslech. Začal prsty probírat hedvábí v krabicích a instruovat Franze, jak si vázanky zapamatovat podle hmatu a barvy, jak si rozvíjet jinými slovy (což na Franze naprosto nezapůsobilo) barevnou a hmatovou paměť, jak si vymýtit z uměleckého a obchodnického podvědomí druhy a vzorky, které jsou již vyprodány - takže si tím pádem udělat v paměti místo pro nové, a jak bez váhání uvést cenu v markách a teprve pak doplnit částku o feniky podle visačky. Několikrát z pultu seskočil, groteskně gestikuloval, když zosobňoval zákazníka podrážděného vším, co mu bylo předvedeno; hrubiána, který namítal, že mu byla cena sdělena ještě dřív, než se sám zeptal; a světce, pro něhož cena nerozhoduje; také starší dámu kupující kravatu pro vnoučka -- hasiče v Potsdamu; nebo cizince neschopného vyjádřit cokoli srozumitelného -- Francouze, který chce cravate, Itala, který požaduje cravatta, Rusa, který skromně prosí o galstuk. Poté si sám ihned odpovídal, prsty se lehce opíraje o pult, a pro každý z těch případů vymýšlel speciální druh intonace a úsměvu. Pak se opět usadil a za lehkého pohupování nohou v nablýskané botě (zatímco jeho stín mával na podlaze černým křídlem) probíral ten něžný a radostný přístup, který by měl mít obchodník vůči věcem vyrobeným lidskou rukou, a přiznal, že člověku je někdy nesmyslně líto vázanek vyšlých z módy a nemoderních ponožek, které jsou stále tak hezky složené a nové, ale naprosto nežádané; přitom mu pod knírem pohrával zvláštní zasněný úsměv, který vrásnil a zase vyhlazoval jemnou kůži u koutků očí a úst -- zatímco ochablý Franz opírající se o šatník mu apaticky naslouchal.

Dreyer se odmlčel -- a protože si Franz uvědomil, že lekce skončila, nemohl si pomoci aby nevrhnul žádostivý pohled na blýskavé zázraky nyní skutečně rozhozené na pultě. Dreyer znovu vytáhl baterku a otočil vypínačem na stěně, pak odvedl Franze přes měkounké tmavé koberce do stinných hlubin haly. Při chůzi shodil plátno z malého stolečku a světlo namířil na manžetové knoflíčky zářící jako oči na své modré sametové podušce. O něco dále srazil s hravou nonšalancí ze stojanu veliký plážový míč, který se nehlučně odkutálel pryč do temnoty, daleko, daleko, celou cestu do Pomořanského zálivu, na jeho měkké bílé písky.

Šli zpět kamennými průchody a při zamykání posledních dveří si Dreyer vybavil, nikoliv bez uspokojení, ten záhadný nepořádek, který po sobě zanechal, ale nepřipouštěl si, že za něj bude povoláván k odpovědnosti třeba někdo jiný.

Když se vynořili z temného dvora na vlhce se lesknoucí ulici, zastavil Dreyer projíždějící taxík a nabídl Franzovi svezení domů. Franz zaváhal, zíraje na ten radostný obrázek (konečně!) oživlého bulváru.

Nebo máš schůzku s nějakou? (Dreyer pohlédl na hodinky) spící holubičkou?"

Franz si navlhčil rty a zavrtěl hlavou.

Jak chceš," řekl Dreyer se smíchem a pak ještě jednou vystrčil hlavu z taxíku a na rozloučenou zavolal: Buď zítra v obchodě, přesně v devět."

Lesk černého asfaltu byl doplněn vrstvičkou promísených matných odstínů barev v nichž se tu a tam objevovaly zářivé průrvy a oválné otvory tvořené dešťovými loužemi, které odhalovaly skutečné barvy hlubokých odrazů -- rumělkový diagonální pruh, kobaltový klín, zelenou spirálu --, roztrousily odlesky do vlhkého, naruby převráceného světa, do závratné geometrie drahokamů. Kaleidoskopický efekt podněcovalo čas od času i chvění způsobené tím, že někdo přešel po chodníku, a tak změnil kombinaci nesčetných barevných úlomků. A mezitím vše míjely paprsky a spršky života, které vyznačovaly směr každého auta. Výkladní skříně vybuchující nehybným leskem mokvaly, vystřikovaly a šplíchaly do husté temnoty.

A na každém rohu, symbol nevýslovného štěstí, stála děvka v hlaďoučkých punčochách, jejíž rysy nebyl čas zkoumat: zdáli již kynula další, a za ní třetí. A Franz věděl bez jakýchkoliv pochyb, kam tyto tajemné živé majáčky svádějí. Každá pouliční lampa, jejíž kruh světla se rozstřikoval jako nějaká špičatá hvězda, každý rudý záblesk plamínku cigarety, každý výbuch zlatého světla a siluety milenců pravidelně proti sobě pulsující v každém výklenku dveří a průchodů; a ty pootevřené nalíčené rty, které kolem něj prolétly; a ta černá vlhkost, něžný asfalt - to vše nabývalo zvláštního významu a získávalo své jméno.

Promáčený potem, ochablý lahodnou malátností, pomalými pohyby náměsíčníka vábeného zpět ke svému zmuchlanému horkému polštáři, se Franz vracel do postele aniž si povšiml, jak se dostal do domu a našel svůj pokoj. Natáhl se, přejel si dlaněmi po svých chlupatých nohou, odlepil ze sebe svršky, pocákal se pohárky dlaní a téměř okamžitě mu Spánek s úklonou podal klíč k tomu městu: pochopil význam všech světel, zvuků a vůní, jak se vše smísilo do jediné blažené představy. Nyní se mu zdálo, že je v zrcadlové síni, která se zázračně otevírá v propast plnou vody, voda se leskla na těch nejneočekávanějších místech: přešel ke dveřím kolem dokonale věrohodného motocyklu, který startoval jeho bytný svou červenou patou a, předvídaje tu nepopsatelnou blaženost, Franz otevřel dveře a spatřil Martu stojící u postele. Dychtivě se k ní přiblížil, ale do cesty se mu pořád pletl Tom; Marta se smála a odháněla psa. Nyní spatřil úplně zblízka její lesklé rty, hrdlo dmoucí se rozjařeností a již i on začal spěchat, rozepínat knoflíky, vytahovat zkrvavenou kost z psích čelistí, a pociťoval, jak se jím rozlévá nesnesitelná rozkoš; užuž se chystal sevřít její boky, ale náhle již nebyl s to potlačit svou překypující extázi.

Marta povzdechla a otevřela oči. Pomyslela si, že ji asi probudil hluk na ulici: jeden z jejich sousedů měl pozoruhodně hlučný motocykl. Ve skutečnosti to byl jen její manžel chrápající s nevídanou vervou. Vybavilo se jí, že šla do postele aniž očekávala jeho návrat, zvedla se a ostře ho okřikla; pak se natáhla přes noční stolek a začala mu hrubě cuchat vlasy -- jediný trik, který fungoval. Jeho chrápání utichlo a on jednou, dvakrát zamlaskal rty. Světlo na stolku zablýsklo a odhalilo růžovou barvu její ruky.

Buzení lva," řekl Dreyer a mnul si pěstmi oči jako dítě.

Kam jste šli?" zeptala se Marta a upřeně ho sledovala.

Ospale zíral na její slonovinové rameno, na růžovou barvu obnaženého ňadra, na dlouhý pramen ebenových vlasů padající jí do tváře a tiše se tlumeně zasmál, když opět pomalu uléhal na polštář.

Byl jsem mu ukázat Dandyho," mumlal opatrně. Noční lekce. Teď už umí zavázat karavatu na své tlapě nebo ocase. Velmi zábavné a poučné."

Ach tak, o to šlo. Marta v sobě cítila takové ulehčení, takovou ušlechtilost, že téměř navrhla...ale také byla příliš ospalá. Ospalá a nesmírně šťastná. Beze slova zhasla světlo.

Pojďme si v neděli zajezdit -- co ty na to?" zsamumlal něžně hlas ve tmě. Ale ona byla již pohroužena do snu. Tři chlípní Arabové se o ni handrkovali s bronzově opáleným pohledným otrokem. Hlas opakoval svou otázku ještě něžnějším, ještě tázavějším tónem. Melancholická pauza. Pak obrátil polštář ve snaze nalézt chladnější důlek, povzdechl, a za okamžik zase chrápal.

Ráno když Dreyer spěšně vychutnával vajíčko na měkko a topinku s máslem (nejlahodnější jídlo, které člověk zná), ještě před odchodem do obchodního domu, informovala ho Frieda, že opravený vůz čeká před vchodem. Vtom si Dreyer vzpomněl, že v posledních několika dnech, a zejména po nedávné bouračce, se opakovaně zaobíral obzvláště zábavnou myšlenkou, kterou nějak nikdy nedovedl do konce. Ale musí jednat ostražitě a nepřímo. Neomalená otázka by nikam nevedla. Ten lotr by škodolibě všechno popřel. Mohl by to vědět zahradník? Jestli ano, bude ho krýt. Dreyer do sebe hodil kávu a, pomrkávaje, nalil si druhý šálek. Samozřejmě, mohu se mýlit...

Usrkl poslední sladkou kapku, hodil svůj ubrousek na stůl a odspěchal; ubrousek se pomalu sunul k okraji stolu a ochable upadl na podlahu.

Ano, automobil byl dobře opraven. Zářil svým novým nátěrem černé barvy, chromem rámů předních světel, emblémem připomínajícím erb, který korunoval masku chladiče: stříbrný chlapec s azurovými křídly. Maličko rozpačitý úsměv odhaloval šoférovy ohyzdné dásně a zuby, když smeknul svou modrou čapku a otevíral dvířka. Dreyer na něj tázavě pohlédl.

Nazdar, nazdar," řekl, tak jsme zase spolu." Zapnul si všechny knoflíky svého převlečníku a pokračoval: To muselo stát pěknou sumičku -- zatím jsem neviděl účet. Ale o to nejde. Klidně bych zaplatil ještě daleko víc jen pro tu legraci samotnou. Pro ten zážitek přinášející ohromné vzrušení, tím si chci být jist. Naneštěstí ani má žena ani policie v tom ten vtip neviděli."

Snažil se vymyslet si ještě něco, co by dodal, ale marně, rozepnul si znovu kabát a nastoupil do auta.

Musím podrobit jeho zjev té nejpřísnější prohlídce," poznamenal si za doprovodu jemného vrčení motoru. Stejně je nemožné vyvodit z toho již nyní nějaký závěr. Jistě, má trošku lesklé oči, jistě, jsou pod nimi ty malé váčky. Ale to může být pro něho normální. Příště si k němu budu muset pořádně přičichnout."

Toho jitra, jak bylo dohodnuto, navštívil obchodní dům a představil Franze panu Piffkemu. Piffke byl statný, důstojný a elegantně oblečený. Měl světlé řasy, dětskou pleť, profil, který se opatrně zarazil ve vývoji na půli cesty mezi člověkem a čajníkem, a druhořadý diamant v buclatém ušním boltci. Pociťoval vůči Franzovi respekt vzhledem k faktu, že to byl šéfův synovec, zatímco Franz zíral se závistí a údivem na architektonickou dokonalost puků Piffkeho kalhot a na průsvitný kapesníček vyčnívající mu z kapsičky na hrudi.

Dreyer se ani nezmínil o lekci předchozí noci. S uznalostí určil Piffke Franze nikoliv k pultu s kravatami, ale do oddělení sportovního zboží. Piffke se horlivě Franzovi věnoval a jeho výukové metody se ukázaly být diametrálně odlišné od Dreyerových a ve skutečnosti v nich bylo daleko více aritmetiky, než Franz očekával.

Stejně tak neočekával, že ho budou tolik bolet nohy od dlouhotrvajícího stání nebo obličej od strojeného výrazu laskavosti. Jako obvykle na podzim byla tato část obchodu daleko klidnější než ostatní. Nejrůznější posilovací přístroje, pingpongové pálky, proužkované vlněné šály, boty na fotbal s černými špunty a bílými tkaničkami šly na odbyt poměrně dobře. Existence veřejných bazénů vysvětlovala trvalou menší poptávku po plavkách, ale jejich skutečná sezóna již minula, zatímco čas na brusle a lyže ještě nenastal. Tím pádem nenarušoval Franzovu výuku žádný příliv zákazníků a on měl naprostou pohodu k tomu, aby se naučil své práci. Jeho hlavními kolegy byly dvě dívky, jedna rusovláska s ostrým nosem, druhá mohutná energická blondýna, kterou neúprosně doprovázel nakyslý zápach, a atleticky stavěný mladík, který nosil stejný typ brýlí s obroučkami ze želvoviny jako Franz. Lhostejně informoval Franze o cenách, které vyhrál v plaveckých soutěžích a Franz mu záviděl, protože sám byl vynikajícím plavcem. Právě se Schwimmerovou pomocí Franz vybral látku na dva obleky a zásobu vázanek, košil a ponožek. Byl to zase on, kdo pomohl Franzovi osvětlit některá drobná tajemství prodávání daleko rafinovaněji než Piffke, jehož skutečnou funkcí bylo promenovat se po prostorách a velkolepě zařizovat setkání mezi zákazníkem a prodavačem.

V průběhu prvních dní Franz omráčen a pln sebevědomí s úsilím netřást se zimou (jeho oddělení bylo příliš klimatizováno a naplněno svým vlastním sportovním průvanem) prostě stál v koutě a snažil se nepřitahovat pozornost, dychtivě napodoboval činnost svých kolegů, vrýval si do paměti jejich profesionální pohyby a intonaci a pak si okamžitě, s nesnesitelnou zřetelností, vybavoval Martu -- způsob, jakým si rukou upravovala vzadu drdůlek nebo letmo pohlížela na své nehty a smaragdový prstýnek. Avšak velmi brzy, pod hodnotícímţstarostlivým pohledem pana Schwimmera, začal Franz sám prodávat.

Navždy si zapamatuje svého prvního zákazníka, mohutného staršího muže, který požádal o míč. Míč. Ten míč v jeho představivosti náhle upadl a poskakoval, množil se a kutálel na všechny strany a z Franzovy hlavy bylo hřiště pro všechny míče v obchodě, malé, střední i velké -- žluté, kožené sešité z menších kousků, bílé ochmýřené s fialovým podpisem výrobce, malé černé tvrdé jako kámen, extralehké oranžovomodré na dovolenou, gumové míčky, celuloidové, dřevěné, slonovinové, a ty všechny se rozkutálely všemi směry zanechávajíce za sebou jedinou kouli uprostřed jeho mysli, když zákazník nevzrušeně dodal: Potřebuji míček pro svého psa."

Třetí police po tvé pravici, Zubůmvzdorný," ozval se Schwimmerův okamžitý šepot a Franz s úšklebkem ulehčení a potem na čele začal otevírat jednu nesprávnou krabici po druhé, ale nakonec našel to, co potřeboval.

Asi tak za měsíc si naprosto přivykl ke své práci; již nebýval zmatený, směle přikazoval mumlajícím, aby opakovali svá přání nahlas, a blahosklonně udílel rady malým a ostýchavým. Vcelku dobře stavěný, vcelku ramenáč, štíhlý, ale ne hubený, sledoval se s potěšením v harému zrcadel a pohledech zjevně poblázněných prodavaček a záblescích tří stříbrných sponek na srdci: strýčkovo plnicí pero a dvě tužky, jsasně fialová a obyčejná. Mohl být pokládán, skutečně, za dokonale solidního, dokonale obyčejného prodavače, kdyby nebylo směsice detailů, které mohl rozpoznat jen detektiv-génius -- dravá hranatost nosních dírek a lícních kostí, zvláštní měkký rys kolem úst, , jako by vždycky taktak popadal dech nebo právě kýchnul, a ty oči, ty oči uboze maskované brýlemi, neklidné oči, tragické oči, nemilosrdné a bezmocné, nestoudně zeleného odstínu se zarudlými žilkami okolo duhovky. Ale jediným detektivem v okolí byla postarší žena, vždy s tímtéž balíčkem, která se nemusela obtěžovat s hlídkováním v oddělení sportu, ale měla toho dost na práci v oddělení kravat.

Franz se zařídil podle Piffkeho dokonalých taktně formulovaných rad a postupně nabyl až rozkošnických návyků osobní hygieny. Nohy si nyní myl přinejmenším dvakrát týdně a škrobený límeček a manžety si měnil prakticky denně. Každý večer si kartáčoval oblek a leštil boty. Používal všechny možné druhy různých vodiček s vůní jarních květin a Piffkeho. Snad nikdy nepromeškal svou sobotní koupel. Čistou košili si bral každou středu a neděli. Stalo se pravidlem, že si měnil teplé spodní prádlo přinejmenším jedenkrát za deset dní. Jak by byla matka šokovaná, uvědomil si, kdyby spatřila jeho účty za prádelnu!

S pohotovostí přijal jednotvárnost své práce, ale silně mu nešla pod nos nezbytnost jíst s ostatními zaměstnanci. Doufal, že v Berlíně postupně překoná svou morbidní dětinskou náchylnost ke zvracení, ale zdálo se, že ona sama si stále vyhledává hanebné příležitosti, aby ho mučila. U stolu seděl mezi tou buclatou blondýnkou a plavcem-šampiónem. Kdykoli se natáhla ke košíčku s chlebem nebo ke slánce, její podpaží v něm vyvolalo nevolnost, která mu připomněla nechutnou staropanenskou učitelku ze školy. Šampión po jeho druhé straně měl zase jinou nechutnou vlastnost -- prskal, kdykoli promluvil, a Franz se přistihnul, že se vrací ke svému starému způsobu ze školy -- chránit si svůj talíř před sprškou předloktím nebo loktem. Pouze jedenkrát se přidal k panu Schwimmerovi, když šel do veřejného bazénu. Voda se ukázala být až příliš chladná a k čistotě měla daleko, a spolubydlící jeho kolegy, mladý Švéd opálený horským sluníčkem, měl neskonale trapné způsoby.

Ovšem v zásadě celý obchod, lesklé zboží, čilý nebo uctivý dialog se zákazníkem (který mu vždycky připadal jako tentýž herec měnící svůj hlas a masku), veškerá rutina byla jen mělkým praménkem opakujících se událostí a vjemů, které se ho dotýkaly tak málo, jako by byl jednou z těch figurín s voskovým nebo dřevěným obličejem v perfektně vyžehleném obleku, konzervovaných ve stavu barvitého rozkladu jejich dočasných podstavců a plošin, s pažemi poloskrčenými a polonapřaženými v parodii na idylický půvab. Mladé zákaznice a rychlonohé nakrátko ostříhané prodavačky z ostatních oddělení ho stěží mohly vzrušit. Jako ta barevná reklamní zátiší inzerující nábytek nebo kožešiny, která se střídavě objevovala na plátně v biografu, bez hudebního doprovodu, před začátkem nějakého úchvatného filmu, všechny detaily jeho práce byly stejně nevyhnutelné jako triviální. Kolem šesté se to všechno náhle přerušilo. A pak začínala hrát hudba.

Téměř každý večer -- a jaká obrovitá melancholie se skrývala v tom téměř? -- navštěvoval Dreyerovy. Obvykle tam večeříval pouze v něděli, a to ještě ne každý týden. O víkendech poté, co něco zakousl v téže laciné restauraci, kam chodil na obědy, jel autobusem nebo šel pěšky do jejich vily. Skóre večerů pomíjelo a všechno zůstávalo stejné: zabzučení u branky na uvítanou, překrásné osvětlení pěšinky vedoucí přes břečťanové vzory, vlhký dech trávníku, skřípání štěrku, cinkání zvonku u dveří vedeného do domu, aby přilákal služebnou, výbuch světla, Friedin nevzrušený obličej, a náhle -- život, jemná ozvěna hudby z rádia.

Ona bývala víceméně sama; Dreyer, člověk s fantazií, ale puntičkář, přicházel přesně včas k tomu, co Franz nazýval večeří a večerním čajem, a vždy telefonoval, když měl dojem, že by se mohl opozdit. V jeho přítomnosti se Franz cítil nesvůj až k pocitu naprosté otupělosti, a proto se mu dařilo v těch dnech navodit ovzduší pochmurné familiárnosti coby reakci na Dreyerovu přirozenou žoviálnost. Ale když byl s Martou sám, měl stálý pocit tíživého tlaku někde v horní části zad; hruď měl sevřenou, ochablé nohy; prsty si dlouhou dobu uchovávaly vzpomínku na chladivou sílu stisku její ruky. Býval schopen vypočíst na centimetr přesně úroveň, kam až odhalovala své nohy když přecházela po místnosti, a když se skříženýma nohama usedla, a vnímal téměř bez jediného pohledu tím směrem lesk její dokonale napnuté punčochy, vyboulení jejího levého stehna přes pravé koleno; a záhyb na sukni, splývající, sametový, slastný, do něhož by člověk s rozkoší zabořil obličej. Někdy, když vstala a přešla kolem něj k rádiu, dopadalo na ni světlo v takovém úhlu, že mohl skrze lehounkou látku její sukně spatřit obrys jejích stehen, a jednou jí na punčoše vytvořilo jedoucí očko žebříkovitý vzorek, ona si olízla prst a rychle hedvábí navlhčila. Čas od času byl ten pocit ochablé tíže na něho příliš, takže využíval jejího odvráceného pohledu a pozorně hledal na její kráse nějakou drobnou chybičku, kterou by si mohl posílit mysl a vnést střízlivost do své fantazie a tím utlumit trvalé zjitření svých smyslů. Čas od času nabýval dojmu, že skutečně nalezl spásný kaz -- tvrdou linku kolem úst, jizvičku nad obočím, příliš vyčnívající našpulení těch plných rtů při pohledu z profilu, temný stín chmýří nad nimi, zvláště nápadný, když zmizela vrstvička pudru. Ale stačilo jediné otočení hlavou nebo ta nejjemnější změna výrazu a jejímu obličeji se vrátil tak rozkošný půvab, že sklouzl do své soukromé propasti ještě hlouběji. Díky těmto rychlým pohledům si vytvořil její dokonalou studii, sledoval a předvídal její gesta, předem vycítil banální, ale pro něho jedinečný pohyb hbitě zvednuté ruky, když jeden konec drobného hřebínku povolil sevření těžkého uzlu jejích vlasů. Ze všeho nejvíce byl trýzněn elegancí a silou jejího obnaženého bělostného hrdla, tou plnou, jemně žilkovanou strukturou její pleti a krátkými pohledy na holou kůži, které umožňovaly módní krátké tenoučké sukně. S každou novou návštěvou dodával něco nového do sbírky okouzlení, kterými se bude kochat později ve své pusté posteli a tam si vybere jedno, které jeho vzrušením vybičovaná fantazie bude zpracovávat tak dlouho, až se sama vyčerpá. Nastal večer, kdy si povšiml drobného hnědého znamínka na její paži. Nastal okamžik, kdy se hluboko sklonila ze svého křesla, aby srovnala růžek koberce, a on si pomvšiml štěrbinky mezi jejími ňadry a ulevilo se mu, když se černé hedvábí jejího živůtku zase napjalo. Nastala také noc, kdy se chystala jít tancovat a jeho šokovalo, když si povšiml, že její podpažní jamky jsou tak jemné a bílé, jako je možno vidět jen u soch.

Dotazovala se ho na dětství, matku, nudné téma, rodné město, ještě nudnější. Tom si jedenkrát položil čenich Franzovi do klína a zívnul, čímž ho zahalil do oblaku nesnesitelného zápachu - hnijícího sledě, mršiny. Takto páchne mé dětství," zamumlal Franz, když odstrkoval psovi hlavu stranou. Ona to nezaslechla nebo nerozuměla, a zeptala si, co to říkal. Ale on svou zpověď nezopakoval. Mluvil o škole, o prachu a nudě, o matčiných nestravitelných koláčích, a o sousedu-řezníkovi, důstojnému džentlmenovi v bílé vestě, který jednu dobu přicházel denně na večeři a jedl skopové nechutně profesionálním způsobem. Proč nechutně?" přerušila ho udiveně Marta. Bože, jaké se ze mě valí nesmysly," pomyslel si, a s mechanickým nadšením popsal posté řeku, ježdění na loďce, skákání do vody, pití piva pod mostem.

Přepnula rádio z hudby na nějaký hovor a on posvátně naslouchal lekci španělštiny, přednášce o přednostech sportu, smířlivé intonaci pana Stresemanna, a pak -- zpět k nějaké bizarní nosové hudbě. Podrobně mu vyprávěla zápletku nějakého filmu, historii Dreyerových úspěšných spekulací ve dnech inflace, a základní myšlenku článku o odstraňování skvrn od ovoce. A celý ten čas urputně přemýšlela: Jak dlouhou dobu bude ještě potřebovat, než začne?" a zároveň byla okouzlena a dokonce i trochu dojata, že si je tak nejistý sám sebou a že bez její pomoci by patrně nezačal vůbec nikdy. Postupně však začalo převládat rozčilení. Listopad byl zmařen hloupostmi stejně jako se za hlouposti utrácejí peníze, když člověk zůstane trčet v nějakém nudném městě. S matnou rozmrzelostí si uvědomila, že její sestra měla postupně již čtyři nebo pět milenců a že mladičká manželka Willyho Walda měla dva najednou. A Martě přitom již bylo čtyřiatřicet. Má nejvyšší čas. Na druhou stranu se jí dostalo manžela, překrásné vily, starožitného stříbra, automobilu; dalším darem na jejím seznamu byl Franz. Přesto to vše nebylo tak docela jednoduché; začal k ní pronikat nějaký závan čehosi cizího, zvláštní žár, podezřelá něha...

Nemělo smysl pokoušet se usnout. Franz otevřel okno. V tom přechodném období od podzimu k zimě se začaly vyskytovat podivné noci, kdy se náhle, neznámo odkud, přihnal dech horkého vlhkého vzduchu, opožděný povzdech léta. Stál ve svém novém proužkovaném pyžamu, přidržoval se okenního rámu, pak se vyklonil, zasmušile si odplivl dlouhým výstřikem slin a zaposlouchal se, čekal, až se rozplesknou o chodník. Ovšem vzhledem k tomu, že bydlel v pátém patře, a nikoliv ve druhém, jako doma, nezaslechl Franz nic. Pomalu rámusil oknem, než ho zavřel, a šel si lehnout. Té noci si uvědomil, jako když si člověk náhle uvědomí, že trpí osudnou nemocí, že zná již Martu více než dva měsíce a svou vášeň utápí v nesmyslných fantaziích. A Franz zamumlal do polštáře napůl obscénní, napůl nabubřelou frázi, k níž se uchyloval, když mluvil sám se sebou: To nic -- raději zradím svou kariéru, než abych čekal, dokud mi nepraskne hlava. Zítra, ano zítra ji popadnu a povalím na pohovku, na podlahu, na stůl, na rozbité nádobí..." Šílený Franz!

Nadešel zítřek. Po práci přišel domů, vyměnil si ponožky, vyčistil zuby, vzal si novou hedvábnou šálu a odkráčel na autobusovou zastávku s bojovným odhodláním. Cestou se nepřestával přesvědčovat, že ona ho samozřejmě miluje a že své city skrývá pouze z hrdosti, což je škoda. Jen kdyby se k němu naklonila, jako náhodou, otřela se mu tváří o spánek nad rozevřeným albem, nebo kdyby udělala znovu to, co se již jednou večer stalo -- kdyby, na okamžik, přitiskla svá záda k jeho před zrcadlem ve vstupní hale, a řekla s obrácením své navoněné hlavinky: Jsem o palec vyšší, než ty," nebo kdyby -- ale v té chvíli se vzpamatoval a neslyšně řekl průvodčímu: Je v tom slabost, a tam by žádná slabost být neměla." Ať je třeba dnes večer ještě chladnější, než obvykle -- na tom nezáleží -- teď, teď, teď. ... Když zazvonil na zvonek, prolétla mu hlavou zbabělá myšlenka, že snad nějakou shodou náhod přišel již Dreyer domů, Ale Dreyer nepřišel.

Když Franz procházel prvními dvěma místnostmi, v duchu si maloval, jak za okamžik rozrazí támhlety dveře, vejde do jejího budoáru, spatří ji v hluboko vystřižených šatech se smaragdy kolem krku, okamžitě ji obejme, drsně, až to v ní chrupne, až omdlí, až rozsype všechny své šperky; kreslil si to tak živě, že na zlomek sekundy viděl před sebou svá vzdalující se záda, viděl svou ruku, viděl sám sebe otvírat dveře, a protože ten pocit byl nájezdem do budoucnosti, a budoucnost je zakázáno rabovat, byl ihned jemně potrestán. V prvé řadě, když srovnal krok sám se sebou, klopýtl a prudce rozrazil dveře. Za druhé -- místnost, kterou Marta nazývala budoárem, byla prázdná. Za třetí, když vstoupila, měla na sobě béžové šaty upnuté vysoko ke krku dlouhou řadou knoflíků. Za čtvrté, přepadla ho ta stará známá beznadějná nesmělost, takže jediné, v co mohl doufat, bylo, že bude s to mluvit více či méně srozumitelně.

Marta se rozhodla, že dnes večer ji poprvé políbí. Typicky vybrala jeden ze svých měsíčních kritických dnů ve strachu, že by podlehla příliš rychle a na nevhodném místě a v touze, že jinak by to nemohla již déle překonávat. V očekávání toho rozumově naplánovaného objetí si ihned k němu nepřisedla na pohovku. Jak žádala tradice zapnula rádio, přinesla malou stříbrnou krabičku s Libidettes (vídeňskými cigaretami), upravila záhyb na zácloně, rozsvítila opálovou záři stolní lampičku, zhasla stropní světlo a (vybrala si to nejhorší téma, jaké si lze představit) začala vyprávět Franzovi, jak předešlého dne začal Dreyer nějaký nový tajemný projekt -- výnosný, doufejme; zvedla růžový vlněný šál a umístila ho na opěradlo židle, a až teprve poté si něžně přisedla k Franzovi a nepříliš pohodlně si složila jednu nohu pod druhou a urovnala si záhyby na sukni.

Naprosto bezdůvodně začal Franz vychvalovat strýčka, říkal, jak strašně je mu vděčný a jak si ho začal vážit. Marta nepřítomně přikyvovala. Pak střídavě šlukoval svou cigaretu nebo si ji opíral o koleno a jejím plochým filtrem přejížděl po látce své okalhotované nohy. Kouř stoupal jako proud mléčného přeludu kolem hladce ulízaných vlasů. Marta natáhla ruku a s úsměvem se dotkla jeho kolena, jakoby si pohrávala s tou přízračnou larvou dýmu. Ucítil něžný tlak jejích prstů. Byl hladový, zpocený a naprosto impotentní.

...A moje matka mu v každém dopise, víte, vzkazuje, jak uctivě ho miluje, jak ho pozdravuje, jak mu děkuje."

Dým se rozplynul. Franz pořád popotahoval, což dělával, když byl obzvláště nervózní. Marta vstala a vypnula rádio. On si zapálil další cigaretu. Ona si teď přehodila růžový šál kolem ramen a jako žena z nějakého staromódného románku na něj upřeně zírala ze vzdáleného konce pohovky. S nepřirozeným smíchem jí převyprávěl anekdotu ze včerejších novin. Pak strčil tlapou do dveří velice smutný, velice úlisný, velice zoufalý Tom a Franz si poprvé začal s překvapeným zvířetem skutečně povídat. A nakonec, díkybohu, dorazil milovaný Dreyer.

Franz přišel domů okolo jedenácté a když procházel chodbičkou po špičkách na páchnoucí maličký záchod, zaslechl ze dveřích bytného vycházet nějaký bublavý smích. Dveře byly dokořán. Když je míjel, nakouknul dovnitř. Starý Enricht, oděný pouze do noční košile, klečel na všech čtyřech a vystrkoval svůj vrásčitý zadek porostlý šedivými chlupy do naleštěného otáčivého zrcadla. Skláněl nízko svůj překrvený obličej, orámovaný bílými vlasy, přesně jako hlava profesora z frašky Indický princ?, nakukoval dozadu skrze oblouk svých obnažených stehen a sledoval odraz svých deprimujících půlek.