Vladimir Nabokov
překlad: Marie Frydrychová

KRÁL, DÁMA, KLUK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6. KAPITOLA

Nepřitažlivá pochmurná kavárnička nedaleko od místa, kde bydlí Franz. Tři muži zaujati tichou hrou skatu. Žena jednoho z nich, těhotná a bledá jako telecí maso ospale sledující jejich hru. Nějaká bezvýrazná dívka s nervovým tikem listující starým obrázkovým časopisem a zastavující se u zmatečného zatracení křížovky: inkoustová tužka v ní již dravě zaplnila většinu prázdných čtverečků. Dáma v moleskinovém plášti (který udělal dojem na majitelku lokálu) a mladý muž v brýlích se želvovinovou obroučkou usrkávající višňovou brandy a dívající se upřeně jeden druhému do očí. Nějaký opilec v čepici, která prozrazuje jeho nezaměstnanost ťukající na silné sklo, za nímž se nahromadily mince a vytvořily kovovou uzenku -- prohry těch, kdo vhodili minci do otvoru a zahýbali rukojetí, aby oživili cínovou figurku žongléra zatímco jeho maličké zářivé míčky prolétly vinoucími se drážkami. Pult ochlazený pivní pěnou vydává rybí lesk. Majitelka má místo ňader dva zelené vlněné kopací míče. Zívá při pohledu směrem k temnému koutu, kde číšnice polozakrytá zástěnou hltá kopec šťouchaných brambor. Na zdi za ní tikají vyřezávané dřevěné kukačky, nad nimiž se tyčí parohy a vedle nich olejotisk zobrazující setkání Bismarcka s Napoleonem III. Šustivý zvuk pocházející od karbaníků se stává tišší a tišší. Teď zcela ustal.

Vybrals dobře -- tady si můžeme být jisti, že nás nikdo nespatří."

Pohladil její ruku na stole: Ano, ale připozdívá se, miláčku, možná je čas jít."

Strýček se nevrátí nejmíň do půlnoci. Času máme dost."

Odpusť mi, že jsem tě zatáhl na tak nechutné místo."

Ne -- ale vůbec ne. Řekl jsem ti, že je to docela dobrá volba. Pojď si představit, že jsi student z Heidelbergu. Jak hezky bys vypadal v taláru."

A ty jsi princezna inkognito? Líbilo by se mi, kdybychom popíjeli šampaňské, kolem nás by tancovaly páry tanečníků a hrála by krásná maďarská hudba."

Opřela se loktem o stůl, takže si natáhla kůži na tváři svou rukou sevřenou v pěst. Ticho.

Pověz, nedal by sis něco k jídlu? Obávám se, že jsi pořád hubenější a hubenější."

Ach, na tom nezáleží. Po celý svůj život jsem byl nešťastný. A teď jsi se mnou ty."

Karbanící nehybně zírali na své karty. Nafouklá žena se vyčerpaně opírala o rameno svého manžela. Dívka se pohroužila do myšlenek a obličej se jí přestal škubat. Stránky obrázkového časopisu ochable visely na svém držáku jako prapor v bezvětří. Ticho. Strnulost.

Marta byla první, kdo se zavrtěl: i Franz se pokoušel setřást tu podivnou dřímotu; mžoural, poptahoval se za klopy svého saka.

Miluji ho, ale on je chudý," řekla žertovně. A náhle se její výraz změnil. Představila si, že ona také byla bez halíře a že zde, v této zaplivané hospůdce mezi zpitými dělníky a lacinými běhnami, v tom ohlušujícím tichu přerušovaném pouze tikáním hodin, každý před sebou ulepenou vinnou sklenku, oni dva příjemně tráví svůj sobotní večer.

S hrůzou si představovala, že tento něžný chuďas jej její skutečný manžel, její mladý manžel, kterého se nikdy, nikdy nevzdá. Zalátané punčochy, dvoje lepší šaty, zlomený hřeben, jedna místnost s vypouklým zrcadlem, její ruce drsné od praní a vaření, tahle hospoda, kde se za jedinou říšskou marku můžete královsky opít...

Měla pocit takového děsu, že si zaryla nehty do ruky.

Co se stalo? Nejdražší, já nechápu."

Zvedej se," řekla, zaplať a pojďme. Je tady tak dusno, že nemůžu popadnout dech."

Když nasála ten strohý chlad noci, okamižtě znovu nabyla svého bohatství a tisknouc se k němu rychle cupitala, aby s ním srovnala krok; on tápal rukou a nalezl její horké zápěstí ponořené do záhybů kožešiny.

Následujícího jitra, když ležela v posteli ve své krásné ložnici, si Marta vybavila svůj smyšlený strach s úsměvem. Buďme realističtí," ujistila sama sebe. Je to zcela jednoduché. Jednoduše mám milence. To by mělo mou existenci zpříjemnit, ne zkomplikovat. A je to prostě tím, čím to je -- skvostnou příjemnou záležitostí. A kdyby, nějakou náhodou-" Ale podivně nebyla s to nalézt přesný směr pro své myšlenky; Franzova ulice uzavřená slepým koncem, na nějž její mysl nevyhnutelně narážela. Nedokázala si představit, řekněme, že Franz neexistuje nebo že tou mlhou s růží v ruce pluje nějaký jiný obdivovatel, protože když se přiblížil, byl to vždycky Franz. Tento den, stejně jako všechny nadcházející dny, byl zaplaven a prozářen její vášní k Franzovi. Pokoušela se myslet na minulost, na ty nemožné roky, kdy ho ještě neznala, ale nebyla to její vlastní minulost, kterou si vyvolávala v představách, byla to jeho: jeho městečko, v němž se náhodou zastavila na své cestě, se jí vybavovalo v mysli a tam, v tom mlžném oparu byl Franzův bílý dům se zelenou střechou, který ona ve skutečnosti nikdy neviděla, ale který jí tolikrát popsal, a cihlová budova školy za rohem a křehký malý chlapec s brýlemi. To, co jí vyprávěl Franz o svém dětství, bylo důležitější než cokoli, co skutečně prožila; a ona nerozuměla, proč tomu tak je, a přela se sama se sebou ve snaze vyvrátit to, co naráželo na její smysl pro přizpůsobivost a přehlednost.

Zejména bolestný byl ten vnitřní rozpor, když se musela postarat o nějaký úkol spjatý s domácností nebo přemítat o důležité koupi, která se nijak netýkala Franze. Například se jí v těch ojedinělých okamžicích začala vtírat myšlenka na získání nového vozu; pak si v duchu opakovala, že to s Franzem nemá co dělat, že byl vynechán a jaksi oklamán; a navzdory dlouhotrvajícímu snu o nahrazení poněkud usedlého Ikaruse jistou módní značkou limuzíny, veškerá zábava plynoucí z takového přírustku byla zmařena. Šaty, které si kvůli Franzovi obleče nebo nedělní oběd, který sestaví z jeho oblíbených jídel -- takové věci, to bylo něco jiného. A především tyto pochybnosti a potěšení pro ni byly zvláštní, jakoby náhle o deset let omládla, a potřebovala nějaký čas, aby si na ně zvykla.

Jiná složitost vyplývala z faktu, že její dům, na nějž začala být ještě pyšnější od chvíle, kdy se Franz stal prakticky členem rodiny, obsahoval kohosi dalšího mezí ní a jím. Byl tady, v životní velikosti, brunátný a s pískově žlutým knírem, jedl s ní u jednoho stolu a spal ve společném loži a vyžadoval tak či onak její pozornost. Jeho finanční záležitosti ji zajímaly dokonce ještě více, než toho velmi dávného roku, kdy balast shozený z balónu inflace začal plynout do jeho kapes, v nichž se měnil v ten alchymistický sen -- valutu. Stejně jako předtím jí říkal málo. Tento její zájem o Dreyerovo podnikání nijak zvlášť organicky nezapadal do toho nového, pronikavého, sténajícího a vzrušeného smyslu jejího života. Měla pocit, že nemůže být plně šťastna bez takové kombinace banky a postele, a přesto nevěděla, jak dosáhnout harmonie, jak vyloučit ten nesoulad. Jednou jí ukázal proužek papíru, na němž pro ni vyčíslil v zaokrouhlených cifrách své jmění: Je to dost?" zeptal se s úsměvem, Co myslíš?" Bylo tam těch 700 000 nedotknutelných dolarů v sejfu v Hamburku. Bylo tam další jmění v akciích. Byly tam značné prostředky daleko proměnlivější a pohyblivější povahy, které tvořily páteř jeho obchodů. Byla tam poslední vůle, kterou nedávno sepsal, což ji stálo dvě noci usilovného milování, ale v níž byl zcela opomenut, díkybohu, vzpurný mladší bratr v severní Africe, který, jak ho podezírala, se velice těšil na svůj podíl.

Takže jsme prakticky milionáři," řekla jedním ze svých výjimečných oslnivých způsobů odpovědi, pro něž byl její manžel hotov zaplatit mnohem větší cenu, než mělo celé jeho jmění: Vyšvihli jsme se, vyšvihli jsme se, miláčku," odpověděl.

I kdyby se stalo cokoliv, uvažovala, na burze nebo při jeho lehkomyslných transakcích, zůstává zde ještě dostatečná částka zaručující spoustu let života v nečinnosti -- dokud jí, řekněme, nebude šedesát, nebo třeba padesát osm a Franzovi stále vášnivých pětačtyřicet. Avšak pokud pan Dreyer existuje, musí stále vydělávat. Proto se odklonila od nadšení k výrazům chmurných obav a naléhala, aby nahromadil více v Hamburku a méně hrál v Berlíně, a chladně mu proužek papíru vrátila. Stáli u stolu, kde svou rozsvícenou lampu držel Parsifal, a člověk poznal podle zvláštního klidu, který jakoby tlumil zvuky v celé vile, že padá sníh, a zasypává zahradu tmavou, temnou bělobou. Prosinec se ukázal být chladnějším než obvykle, s výjimečně nízkými teplotami, na něž dychtivě poukazovali zapomnětliví veterání z novin, kteří plácali přesně stejné žvásty o několik let dříve. Dreyer s obavami pohlédl na hodinky. Všichni tři měli jít do varieté. Bál se, že přijde pozdě, jako malý kluk. Marta se natáhla po novinách ležících na stole a přelétla zrakem po inzerátech a místním zpravodajství, takže zjistila, že je na prodej luxusní vila za 500 000 říškých marek a že se převrátilo auto a zabil se jeho pasažér, známý herec Hess, cestou k loži své nemocné ženy. Dobrý Bože," vykřikla, to je neslýchané." Ve vedlejší místnůstce naslouchal Franz bez valného zájmu sytému hlasu z rádia, který informoval o podrobnostech nehody.

Obrovské divadlo bylo plné lidí; jeho rozlehlé jeviště bylo ještě zahaleno oponou. Vmáčkli se do jednoho z těch neobyčejně uzoučkých boxů, v nichž si je člověk tak intenzívně vědom, jak nepohodlná, klátivá a nemotorná věc je pár lidských nohou. Obzvláště těžké to bylo pro vyčouhlého Franze. Jako by nestačilo, že jeho spodní končetiny jsou groteskně protáhlé, Marta, striktně dodržující všechna pravidla cizoložství, tiskla bok svého hedvábného kolena k jeho komicky pokrčené pravé noze, zatímco Dreyer sedící mu po levici a trochu za ním, se mu lehce opíral o rameno a neustále mu šimral ucho růžkem programu, do něhož nahlížel. Ubohý Franz se zmítal mezi strachem, že by si manžel mohl něčeho všimnout, a rozkoší z pocitu hedvábných výbojů procházejících jeho tělem.

Tak obrovské divadlo," mumlal a lehce zvedal rameno, aby unikl před Dreyerovou odpudivou rukou se zlatavými chloupky. Dokážu si představit, kolik tak asi každý večer vydělávají. Když si vezmeme -- asi dva tisíce sedadel --"

Dreyer, když pročítal program již podruhé nebo potřetí, vykřikl: No to bude dobré: kouzelní cyklisté."

Světla pomalu pohasínala. Tlak Martina kolena neuváženě vzrůstal, ale pak polevil, když orchestr spustil směs melodií z Lucie di Lammermoor (která byla za daných okolností velmi případná, ačkoliv pro naše publikum hodně ztrácela).

Ukázali jim mnoho zábavných věcí. Martě připadal program velmi přijatelný, Dreyer ho považoval za humornou veselou podívanou, Franz vychutnával každé jeho číslo. Muž v cylindru žongloval s falešnými láhvemi, k nimž náhle přidal i svůj klobouk; čtyři Japonci létali sem a tam na rytmicky skřípajících hrazdách a v pauzách mezi akrobatickými kousky si přehazovali zářivý kapesník, jímž si úzkostlivě osušovali ruce; klaun, který neustále taktak že neztrácel své pytlovité kalhoty, sebou plácal po celém jevišti a vydal ostrý pískavý zvuk, když uklouzl a rozplácl se na obličej; kůň tak bělostný, že byl snad napudrovaný, jemně pochodoval do tempa hudby; bláznivá rodinka cyklistů ze sebe dostávala vše, co bylo v lidských silách a navíc to, co jim umožňoval bicykl; černý lesklý tuleň vyluzoval hrdelní výkřiky jako topící se člověk, a pak klouzal, hladký a kluzký, jakoby ho napomádovali, po prknech do zelené vody bazénku, v němž polonahá dívčina přivítala to šťastné stvoření polibkem na čenich. Dreyer tu a tam zamručel nadšením a šťouchnul do Franze. Poté, co tuleň obdržel svou největší odměnu, živou makrelu, kterou s mlasknutím zachytil ve vzduchu, a odcupital na svých ploutvích, spadla opona, aby se diváci trochu sebrali, jak říkají Francouzi; a když se znovu otevřela, utápěla se uprostřed osvětleného jeviště žena ve stříbrných střevíčkách a třpytivých večerních šatech se zářícími houslemi v rukou, k nimž přiložila smyčec, světélkující jako hvězdy. Reflektor ji intenzívně zaléval tu růžovou, tu zelenou; na čele se jí blýskal diadém. Její hra byla vážná a skutečně skvělá a naplňovala Martu takovým vzrušením, tak jedinečným smutkem, že přivřela oči a nalezla v temnotě Franzovu ruku; a on prožíval tytéž pocity -- palčivou extázi odpovídající jejich lásce. Hudební fantasmagorie (jak bylo číslo uváděno) jiskřila a umdlévala, housle zpívaly a sténaly, růžová a zelená byly doplněny modrou a fialovou -- a pak už to Dreyer nemohl déle vystát.

Mám zavřené oči a zacpané uši," řekl předstíraně plačtivým šeptem, strčte do mě, až tahle obscénní sprosťárna skončí."

Marta sebou trhla; Franz si pomyslel, že je vše ztraceno, že je viděl, jak se drží za ruce. V téže chvíli jeviště potemnělo a celá budova vybuchla v lavině potlesku.

Ty z umění nechápeš naprosto nic," řekla Marta suše. Jenom rušíš ostatní, kteří chtějí poslouchat."

Dreyer hlasitě vydechnul úlevou. Pak si s nervózními gesty a rychlými záchvěvy obočí, jako člověk, který chce honem rychle zapomenout, vyhledal v programu další číslo.

No, to už je lepší," řekl. Gutaperčisté, ať už je to kdokoli, a pak světově proslulý kouzelník."

To bylo o vlásek," pomyslel si v té chvíli Franz. Tentokrát to bylo vskutku o vlas. Pchá! Musíme být extrémně opatrní... Jistěže je nádherné sedět zde a vědět, že ona je má, a on sedí vedle nás a nic netuší. Ale všechno je to tak nebezpečné..."

Představení bylo zakončeno pohyblivými obrázky, jak bylo stále v cirkusech a kabaretech zvykem od těch dob, kdy byl první bioskop? předváděn jako fascinující zvláštnost. Na třpytivém plátně, podivně plochém po živém jevišti, předváděl šimpanz v šatech potupných pro člověka lidskou činnost potupnou pro zvíře. Marta se od srdce smála a poznamenala: Jen pohleď, jak je šikovný!" Franz užasle zamlaskal jazykem a se vší vážností trval na tom, že je to trpaslík v převleku.

Když vyšli na mrazivou ulici ozářenou jako ještě nějaké další jeviště elektrickými nápisy na budově divadla, a věrný Ikarus přijel s jakousi klaunskou horlivostí, Dreyer si vyčítal, že v poslední době zanedbával sledování způsobů svého řidiče. Nyní byl skvělý moment pro malou prověrku. Když si řidič spěšně natahoval své kožešinové rukavice, pokusil se Dreyer nosem zachytit páru vycházející mužovi z úst. Šofér zachytil jeho pohled a s obnaženým zkaženým zubem nevinně zvedl obočí.

Chladno, chladno, že?" poznamenal Dreyer rychle.

Není to tak zlé," reagoval šofér, není to zlé."

Nic necítím," pomyslel si Dreyer. A přesto jsem si jist, že zatímco čekal... Zrudlý obličej, rozzářené oči. No, tak se podíváme, jak bude řídit."

Šofér řídil pozoruhodně dobře. Franz se uctivě usadil na krajíčku jednoho ze dvou vypolstrovaných sedadel luxusního vozidla, naslouchal jemnému hukotu jeho jízdy, prohlížel si umělé sedmikrásky v jejich stříbrné vázičce, trubkovité mluvítko visící na svém ocelovém háčku, cestovní hodiny, které mají svůj pojem času, a popelník s jedním nedopalkem se zlatým koncem. Za velkými okny ubíhaly svatozáře pouličních lamp v zasněžené noci.

Já tady vystoupím," řekl, když rozeznal náměstí a sochu. Odsud to mám domů pěšky už blízko."

Ale já tě tam odvezu," poznamenal Dreyer s mírným zívnutím. Jaká je tvá přesná adresa?"

Marta zachytila Franzův pohled a zavrtěla hlavou. Pochopil. Dreyer zvyklý vídat svého synovce téměř každý večer ve svém domě se neikdy nenamáhal zeptat, kde skutečně bydlí, a to by mělo být ponecháno v tajnosti a zahaleno výhodnou rouškou tajemství. Franz si nervózně odkašlal a řekl:

Ne, skutečně, rád bych si trochu protáhl nohy."

Jak si přeješ," řekl Dreyer uprostřed zívnutí a natáhl se přes Franze, aby zabušil pěstí na skleněnou přepážku.

Proč bušíš?" poznamenala příkře Marta; za tímto účelem je zde mluvítko, ne?"

Franz se objevil na opuštěném bílém náměstí. Vyhrnul si límec svého převlečníku, zarazil ruce do kapes a shrbeně vykročil rázně směrem k domovu. V neděli by měl na sobě svůj nový plášť a po elegantní ulici na západním konci města by si vykračoval zcela odlišně. Nyní však na to nebyla ta správná chvíle -- zima byla vytrvalá. Nebylo snadné napodobit nedělní velkoměstskou vycházku. Ta se sestávala z dokonalého napnutí paží a zastrčení jedné ruky (kvalitní rukavice byly nezbytné) pod poslední knoflík pláště, jako byste jej chtěli udržet na místě při pohybu vpřed velmi pomalou topornou chůzí, kdy se při každém kroku pečlivě vystrkují špičky. Tak se promenovali dandyové z Kurfürstendamm, někdy ve dvojicích, tu a tam se otočili za nějakou dívkou aniž však měnili polohu rukou, pouze lehce trhli ramenem vzad.

Přes ten chlad se Franz cítil ohromně a povzneseně jako člověk, který se vrací z představení, a dokonce si začal pohvizdovat. K čertu s jejím manželem. Musíš být odvážnější. Takové štěstí nepotká každého. Co asi teď dělá ona? Určitě je již doma a svléká se. Ten žlutoštětinatý vepř. Otravuje ji, o tom není pochyb. K čertu s ním! Ona teď sedí na posteli a stahuje si punčochy. Ještě tři, čtyři domy a bude nahá. Měl bych jí koupit krajkovou noční košili. Uložil bych ji mezi svá pyžama. Až dojdu k tamté lampě, ona položí hlavu na polštář. Přecházím ulici a ona zhasíná světlo. Mají společnou ložnici. Ne, on stárne, nechá ji osamotě. Ještě jeden blok: usnula. Tady je má ulice. Skvostná houslistka -- a tak nádherně osvětlená, na tom bylo skutečně cosi nadpozemského. Ten kouzelník byl také dobrý. Prosté triky, to je jasné: vydělává slušné peníze klamáním lidí. Ona teď již tvrdě spí. Vidí ve snu můj dům a slyšlí čarovné housle. Zatraceně s klíčem. Vždycky se zpočátku chová, jakoby nikdy předtím do tohoto zámku nezapadl. Světlo na schodech zase nesvítí. Člověk by se mohl doopravdy zřítit dolů, kdyby náhodou klopýtl. A tenhle klíč mě teda taky rozčiluje."

Ve ztemnělé chodbičce u trošičku světlejšího obdélníku dveří do svého pokoje stál starý Enricht a nesouhlasně vrtěl hlavou. Na sobě měl šedivý myší župan a kostkované bačkory.

Ó jéje," řekl. Jít do postele po půlnoci. Že ti není hanba."

Franz chtěl projít kolem něj, ale stařec ho pevně uchopil za rukáv.

Dnes večer se nemůžu zlobit," řekl procítěně. Potkala mě radostná událost: manželka je zpátky!"

Gratuluji," řekl Franz.

Ale žádná radost není dokonalá," pokračoval Enricht aniž uvolnil Franzův rukáv ze sevření. Má droboučká staruška dorazila churavá."

Franz ze sebe vyloudil soucitné zamručení.

Támhle je," vykřikl domácí. Támhle sedí na židli. Podívej."

Otevřel ve dveřích větší škvíru a Franz za opěradlem křesla zahlédl šedivou hlavou s čímsi bílým připevněným na temeni.

Chápeš, co myslím?" řekl stařec a zíral na Franze lesknoucím se zrakem. A teď dobrou noc," dodal, vklouznul do svého pokoje a přirazil dveře.

Franz pokračoval svým směrem. Ale pak se na okamžik zastavil a vrátil se. Poslyšte," řekl přes dveře. A co ta válenda?"

Ochraptělý, přepjatý hlas jakoby staré ženy odpověděl: Válenda je už v tvém pokoji. Dala jsem ti svou válendu."

Dva staří cvoci," pomyslel si Franz a nasadil prudérní grimasu. Bylo to však přesně tak, rodinka nábytku v jeho pokoji se rozrostla. Byl to tvrdý vetchý gauča, světle šedý s pomněnkovým vzorem. Přesto všechno to byla jakás takás válenda. Až přijde následujícího dne Marta, pokrčí nos a bude ho tak držet, zatímco bude zkoušet matrace, odhalí špatné pero a nadzvedne otřepený okraj.

Tedy dobrá, tady se nedá nic dělat," řekla konečně. Nemám sebemenší chuť hádat se s tou starou paní. Škoda, že se vrátila. Další pár uší. Polož ty dva polštářky támhle. Teď vypadá líp." A brzy si na ni zvykli, na ten prostý vzorek a odsouzeníhodné vrzání, které vydávala v rytmu jejich temperamentního milování.

Ovšem nebyla to pouze válenda, co obohatilo Franzův pokoj. Jednou, v okamžiku obzvláštní laskavosti, mu Dreyer dal trochu peněz navíc ze své kapsičky u vesty (opravdovské zelené dolary!) a o čtrnáct dní později, zrovna včas na vánoce, se ve Franzově šatníku objevil nový podnájemník: dlouho očekávaný smokink.

To je všechno moc dobře," řekla Marta, ale není to celé. Musíš se naučit tančit. Zítra si po večeři pustíme na fonografu desku s taneční hudbou a já ti dám první lekci. Bude to vcelku legrace, když nás bude strýček pozorovat."

Franz dorazil ve svém novém smokinku. Vyčinila mu, že ho nosí zbytečně, ale přiznala si, že mu velice sluší. Bylo devět hodin. Dreyer byl očekáván každou minutou. V tomto ohledu byl velmi přesný, vždycky zatelefonoval, aby sdělil, že přijde o tolik a tolik minut dříve či později, protože obzvláště miloval měkký, jemný, formální hlas své ženy v telefonu -- její hlas v raně florentské perspektivě, tak odlišný od věcné skutečnosti. Marta byla vždy překvapena, že jí telefonuje kvůli těm malicherným minutám a vteřinám, a bez ohledu na svůj vlastní precizní přístup k měření času jí manželovo puntičkářství v tomto ohledu mátlo a rozčilovalo. Dnes večer netelefonoval a přesto měl již půlhodinové zpoždění. Z přirozené úcty k posvátnému puku na obou nohavicích se Franz zdráhal usednout a přecházel po místnosti, obcházel Martino křeslo, ale nedovolil si ji políbit vzhledem k blízkosti služebné.

Mám hlad," řekla Marta. Nechápu, proč nejde."

Tak spusťme fonograf. Budeš mě učit, zatímco budeme čekat."

Nemám náladu. Řekla jsem, že až po večeři."

Uplynulo dalších deset minut. Náhle vstala a přivolala Friedu.

Šťavnatá omeleta s kouskem jater ji přivedla k životu. Zavři," řekla Franzovi a ukázala na dveře, které nechala Frieda, trýzněná celý den těžkým bolením hlavy, otevřené. Když se Franz vrátil ke své židli, obdařila jej Marta úsměvem spokojeného obdivu. Přihodilo se, že dnes poprvé večeřela s Franzem doma sama. Ano, ten smokink nemohl být lepší. Musí mu darovat nějaké hezké manžetové knoflíčky namísto těchto hřebíkovitých příšerností.

Ach ty můj, jen můj velký sladký miláčku," řekla jemně a natáhla k němu paži přes ubrus.

Opatrně," zašeptal Franz a rozhlížel se. Nedůvěřoval těm obrazům na stěně -- starý baron ve vojenském kabátě a jeho dvojitý zarudlý pohled směrem dolů, byl připraven udeřit. Lesklý příborník byl samé oko. Zahalení naslouchači se skrývali v záhybech závěsu. Slavný profesionální vtipálek, Curtius Dreyerson, by se mohl krčit pod stolem. Dobré znamení je přinejmenším to, že Tom zůstal ve vstupní hale. A služebná se může vrátit každým okamžikem. V této pevnosti si člověk nesmí příliš dovolovat. Nicméně s bezmocností odolávat její usmívající se touze pohladil tu obnaženou paži. Pomalu ho pohladila prsty po nose, rozzářila se a navlhčila si rty. Měl příšerný pocit, že přímo v tom okamžiku náhle Dreyer vystoupí zpoza závěsu: šašek se přemění v kata.

Jez a pij, můj pane. Jsme chez nous," řekla Marta se smíchem.

Na sobě měla černé tylové šaty, rty nalíčené, planoucí zelené náušnice a vlasy, rozdělené matematicky přesnou linkou pěšinky, zářily více než kdy jindy melanitovým třpytem, který byl jedním z klenotů její krásy. Nízká lampa s oranžovým stínidlem vrhala na stůl smyslně dráždivý svit. Franz, jehož obdivná skla brýlí se blýskala směrem k Martě, vysával stehno vystydlého kuřete. Naklonila se k němu, vzala mu napůl ohlodanou kost s lesklým koncem z ruky a, smějíc se pouze očima, pustila se s chutí do obírání, elegantně si ji přidržovala se vztyčeným malíčkem, řasy se jí třepotaly, rty získávaly plnost a lesk. Ty jsi okouzlující," šeptal Franz. Zbožňuji tě."

Kéž bychom mohli takto večeřet pokaždé, jen ty a já," řekla Marta. Prudkým pohybem hlavy odehnala momentální chmury a vykřikla mírně falešným tónem: Nalil bys mi, prosím, trošku toho drahocenného koňaku, a napijeme se na naše spojení."

Nemyslím, že si ho dám. Obávám se, že bych se potom nenaučil tančit," řekl Franz a opatrně nakláněl maličkou karafu.

Ale co jí záleželo na tancování... Toužila zůstat v tom oválném jezírku světla, a hřát se jistotou, že to tak zase bude zítra a pak další večer a tak dále až do konce jejich života. Má jídelna, mé náušnice, mé stříbro, můj Franz.

Pak se najednou popadla za levé zápěstí, aby otočila drobný ciferník svých hodinek, který jí rád klouzal kolem ruky až tam, kde se rozdělovala do třech proudů modrá žilka.

Má víc než hodinu zpoždění. Něco se muselo stát. Zazvoň na zvonek, prosím, támhle, visí nad tebou."

Rozčilovalo ho, že ji nepřítomnost manžela znepokojila. Co na tom, k čertu záleží, jestli má zpoždění. Tím líp. Ona prostě neměla žádné právo se znepokojovat.

Proč musím zvonit?" zeptal se a vrazil ruce do kapes saka. Marta rozevřela doširoka oči. Myslím, že jsem tě požádala, abys zmáčknul ten knoflík zvonku."

Pod dlouhým paprskem jejího pohledu to jako obvykle vzdal a zazvonil na zvonek.

Pokud jsi měl všechno, cos chtěl, pak se můžeme přesunout do obývacího pokoje. Vezmi ale nějaké víno, Tadyhle ten hrozen."

Zíral na hrozny, které byly obrovské a vypadalo to, že i drahé, ale ani zpoloviny tak dobré jako sprosté nalejvačky? z jeho rodného městečka. Stín elektrického zvonku houpajícího se na šňůře se pohyboval nad ubrusem jako nějaké přízračné kyvadlo. Vešla Frieda, vypadala pobledlá a malátná.

Marta se zeptala: Nevolal náhodou můj manžel, když jsem byla venku?"

Frieda na okamžika jakoby přimrzla, a pak si křečovitě sevřela spánky. Božínku," řekla Herr Direktor skutečně asi kolem osmé volal -- říkal, že zrovna vyráží na cestu domů a abychom klidně večeřeli. Je mi to tak líto."

Váček na zubu," řekla Marta, by tě neměl připravit o rozum."

Je mi to tak líto," opakovala služebná bezmocně.

Připravit o rozum úplně," řekla Marta.

Frieda dále mlčela pustila se do sbírání použitého nádobí a přitom pomrkávala s podezřelou frekvencí.

Později," vyštěkla Marta.

Služka vyběhla ven a už se nijak nesnažila skrývat své vzlyky.

Neuvěřitelné, co je to za ženskou," mumlala si pro sebe vztekla Marta, opřela se lokty o stůl a podepřela si bradu sevřenými pěstmi. Cožpak nás neviděla sedět dole u stolu? Cožpak nám sama nepřinesla omeletu? Moment -- neuvědomuji si, zda ji skutečně servírovala." Martin zářivý prst se napřímil. Zazvoň ještě jednou, prosím."

Franz poslušně pozvedl ruku.

Ne, neobtěžuj se," řekla Marta. Já si s ní pořádně promluvím ještě než si půjde lehnout."

Marty se zmocnilo neobvyklé rozrušení.

Pokud nejsou mé hodinky a tamty hodiny tak potrhlé jako ona, pak je teď půl dvanácté. Strýček si skutečně dává s cestou domů načas."

Něco ho muselo zdržet," poznamenal Franz zachmuřeně. Její rozrušení se ho hluboce dotklo.

Zhasla světla v jídelně. Odešli do salónu. Marta zvedla telefonní sluchátko, zaposlouchala se, pak ho zase prudce položila. Je v pořádku," řekla, Tomu prostě nerozumím. Možná bych měla zavolat-" Franz s rukama sepnutýma za zády rázoval sem a tam po místnosti. Toho ubohého chlapce už pálily oči. Přemítal, jestli by neměl raději odejít a prásknout za sebou dveřmi. Marta listovala telfonním seznamem (vejde se vám úhledně pod telefon, obsahuje pět set stanic?), a našla číslo domů na jeho sekretářku.

Sarah Reichová právě usnula, a teď jí první pilulka na spaní nebyla k ničemu.

To je přirozeně zvláštní," odpovídala. Sama jsem ho viděla odcházet. Ano. V Icarusu. Bylo to -- počkejte minutku -- ano, kolem osmé -- a teď je už půlnoc ... tedy téměř půlnoc."

Díky," řekla Marta a vidlice telefonu zacinkala.

Přešla k oknu a roztáhla modrou záclonu. Noc byla jasná. Předevčírem začalo tát, pak ale znovu přišly mrazy. Ráno před ní uklouzl nějaký mrzák na hladkém ledu. Bylo to až děsivě směšné, jak se mu vztyčila jeho dřevěná protéza, když se natáhl na ta svá zkřivená záda. Marta se otřásala smíchy, aniž otevřela ústa. Franz si pomyslel, že ze sebe vydala vzlyk a zmateně se k ní přiblížil. Sevřela mu rameno a otírala se mu tváří o obličej.

Opatrně -- mé brýle," mumlal Franz -- nikoli poprvé v průběhu uplynulých týdnů.

Pusť hudbu," vykřikla a pustila ho. Zatancujeme si, užijeme si. A neopovaž se být vyděšený -- budu s tebou mluvit tak něžně, jak po tom vždycky toužím, když mám náladu -- slyšíš?"

Franz s posvátnou úctou otočil klikou velké lakované skříňky, která musela stát daleko více peněz, než všechny desky, které kdy bude schopna přehrát. Když vzhlédl, Marta seděla na pohovce a pozorovala ho se zvláštním zasmušilým výrazem.

Myslel jsem, žes mezitím vybrala desku," řekl Franz.

Odvrátila se. Ne, já se vskutku na tanec necítím ."

Franz si zhluboka povzdechl. Už ji viděl v různých složitých náladách, ale toto bylo cosi zvláštního.

Usedl vedle ní na pohovku. Někde bouchly dveře. Jde si Frieda lehnout? Pořád pozorně naslouchal, pak Marthu políbil, nejprve do vlasů, pak na rty. Drkotaly jí zuby. Podej mi šál," řekla. Zvedl růžovou vlněnou šálu z podnožky v koutě. Pohlédla znovu na hodinky.

Franz se znenadání zvedl. Jdu domů," řekl.

Kam že to jdeš?"

Domů. Můsím vstávat mnohem dříve, než staré sekretářky a tlusté služky."

Zůstaneš tady," řekla Marta.

Zamyšleně na ni pohlédl a nejasně si uvědomoval, že za tím vším něco je. Ale co?"

Víš na co jsem si právě vzpomněla?" řekla náhle Marta, když si povytáhl nohavice a usedl. Vzpomněla jsem si na toho primitivního policajta, jak píše svou zprávu. Podlej mi svůj červený zápisník. A tužku. Takhle," pokračovala, vstala a postavila se zpříma a toporně. Takhle před sebou držel notes. Třásl se vzteky a zapisoval si."

Jaký policajt? O čem to mluvíš?"

To je v pořádku. Tys u toho nebyl. Zvykla jsem si tě začleňovat, retrospektivně, jestli chápeš, co tím myslím, do všeho, co se mi kdy stalo."

Přestaň," řekl Franz. Děsíš mě."

Je mi jedno, jestli jsi vyděšený. Ve skutečnosti je mi jedno, jestli- Odpusť, miláčku. Plácám hlouposti. Jsem prostě příliš rozdychtěná, předpokládám."

Usadila se znovu na pohovku s adresářem v klíně. Na jednu stránku cosi čmárala. Pak napsala své příjmení a pomalu ho přeškrtla. Tázavě na něj pohlédla, ještě jednou napsala Dreyer velkými písmeny, přimhouřila oči a začala to slovo začerňovat. Hrot tužky se ulomil. Hodila mu zápisník i s tužkou a vstala.

Hodiny spíše takaly, než tikaly a takání byla klapavé a klepavé. Marta se postavila před něj, jakoby se ho pokoušela hypnotizovat, přenést nějakou jednoduchou myšlenku do jeho mladého hloupého mozečku.

Náhle do toho nesnesitelného ticha bouchly domovní dveře a Tom se rozštěkal svým radostným hlasem.

Má kouzla nepůsobí," řekla Marta a její krásný obličej se zkřivil podivnou křečí.

Dreyer vstoupil dovnitř, ale zdaleka ne tak bujaře jako obvykle. Ani nepřivítal Franze nějakým žertíkem.

Proč tak pozdě?" otázala se Marta. Proč jsi nezavolal?"

Prostě to takhle dopadlo, lásko, takhle to prostě dopadlo." Pokusil se o úsměv, ale nepovedl se mu. Zíral na synovcův oblek. Kalhoty byly snad až příliš úzké a klopy příliš lesklé.

Tak tedy, je nejvyšší čas k odchodu," vykřikl Franz chraplavě.

Zmocnila se ho tak hloupá panika, že si pak nemohl vybavit, jak se rozloučil, nebo jak si oblékl kabát, nebo jak přešel ulici.

Nemluvíš pravdu," řekla Marta. Něco se stalo. Co to bylo?"

Nudná příhoda, má lásko. Byl zabit jeden člověk."

Zase žertíky, vždycky nějaké žertíky," zaúpěla Marta.

Tentokrát ne," řekl tiše Dreyer. Narazil jsme plnou rychlostí do elektriky. Číslo sedmdesát tři. Já jsem jen ztratil klobouk a pořádně se do něčeho udeřil. V těchto případech je to vždycky řidič, kdo z toho vyjde hůř. Lidé ze záchranky byli andělé. Odvezli jsem ho do nemocnice, když byl ještě naživu. Umřel tam. Opravdu andělé. Raději se neptej na podrobnosti."

V jídelně seděli každý na jedné straně stolu, tváří v tvář. Dreyer dojídal to, co zbylo z vystydlého kuřete. Marta s bledým lesklým obličejem, s kapičkami potu nad horním rtem v místě, kde se jí objevovaly černé chloupky, upřeně zírala s prsty přitisknutými ke spánkům na bílý, bělostný, nesnesitelně běloskvoucí ubrus.