Božena Němcová

BABIČKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVII

Ráno bylo parné; kdekdo, staří mladí pracovali v polích, aby se odvezlo alespoň to, co bylo sžato. Hospodáři noci nastavit museli, aby stačili svému hospodářství i robotě.

Slunce jen pražilo, div že pod jeho žhoucími požáry zem nepukala. Lidem bylo dusno, kvítí vadlo, ptactvo lítalo při samé zemi, zvířata hledala stín. Od rána již vystupovaly na obloze mráčky, zpočátku maličké jen, šedé, bělavé, sem tam roztroušené, čím dále na den, tím více jich přibývalo, hromadily se, výše postupovaly, srážely se, tvoříce dlouhé šmáhy, barva jejich byla tmavší - a k polední hodině byla celá obloha na západě potáhnuta černým těžkým mrakem, který se k slunci táhl. Se strachem dívali se ženci na oblohu, ačkoliv sotva dechu měli, přece se každý do práce hnal, byť i nebyl písař ustavičně křičel a nadával. Byl to již tak jeho zvyk, hulákat, aby nezapomněli lidé, že jim má co poroučet, a měli před ním respekt. Babička seděla na zápraží; ouzkostně dívala se na mračna, která stála již nad stavením. Chlapci s Adélkou hráli za stavením, ale tak horko jim bylo, že by byli ze sebe všecko sházeli a do struhy skočili, kdyby je byla babička nechala. Adélka vždv švitorná, skákavá jak čečetka, zívala, nechtělo se jí do hraní a konečně se jí očka zavřela. Také babička cítila na očích tíži. Vlašťovičky nízce lítaly, ba schovávaly se do hnízd; pavouk, na kterého se babička ráno dívala, jak mouchy opřádá a dáví, zalezl do pavučiny;drůhež stavěla se po dvoře do chladu ve hromádky, psi leželi u nohou babiččiných, a jako by po divém honu bývali, rychle oddychovali, plazíce jazyky ven. Stromy stály nepohnutě, ani lísteček se nehýbal. Pan Prosek s paní přišli ze zámku. "Iidičky, žene se hrozná houře, je všecko doma?" ptala se hospodyně zdaleka již. Plátno z bělidla, drůhež, děti, všecko se bralo domů a sklízelo, babička položila na stůl chléb, uchystala hromničnou svíčku, okna se zavřela. Mrtvo bylo, slunce bylo zakryto mrakem. Pan Prosek stál na silnici, rozhlížel se kolem dokola. V lese pod stromem viděl stát Viktorku. Tu prudce zavál větřík, zhlubhoka zahřmělo, černým mračnem prolítl bhlesk. "Bože, ta osoba, ona stojí pod stromem!" řekl Prosek sám sohě a začal na druhou stranu volat a kývat, aby odešla. Viktorka ale při každém zablesknutí zatleskala do rukou, a chechtajíc se, pana Proška si ani nevšímala. Veliké krůpěje začaly padat, blesky křižovaly se v černých mračnech, hrom začal burácet, bouře rozpustila se s celou zuřivostí. Pan Prosek vešel do stavení. Babička měla rozžatou hromničnou svíci; modlila se s dětmi, které při každém blesku a udeření zbledly. Pan Prosek chodil od okna k oknu, dívaje se ven. Lilo se jako z konve, nebe bylo ustavičně otevřené, blesk za bleskem, hrom za hromem, jako by vzteklice v povětří lítaly. Okamžení ticho - tu zase modrožluté světlo v oknech se zakmitlo, blesk křížem a délkou projel oblohou a - prásk - prásk - zrovna nad stavením. Babička chtěla říci: "Pánbůh s námi!", ale slovo jí uvázlo v ústech; paní Prošková chytla (...)

(......)