Božena Němcová

V ZÁMKU A V PODZÁMČÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX

Druhý den nato přibyli do zámku hosté, pan nadlesní se vrátil a s ním přijela obstarožná již paní a chlapec o něco málo mladší než Vojtěch. — Pan Skočdopole je velmi srdečně přijal, chlapce ale s velikým pohnutím k srdci přitiskl, chlapec pak jmenoval ho »strejčku« — a také ho s radostí objímal. Pan nadlesní šel do svého pokoje, paní s chlapcem vedl pan Skočdopole sám do přichystaných pro ně pokojů, by je mohl vést k paní, která za čas choroby pozdě teprv návštěv přijímala. — Když později domácí paní vzkázala, že hosti očekává, řekla paní k chlapci: »Nyní půjdeme k nové tetičce, Emilku, chovej se k ní tak jako ke mně, aby tě i ona tak ráda mít mohla. — Ona je hodná a dobrá a budeš se tu dobře mít.« — Chlapec neřekl hned nic, pak vzal ale starou paní za ruku řka: »Ale jak, jestli se mně nebude tetička líbit tak jako ty ? To ji nemohu mít také tak rád ?« řekl chlapec.

»Nu budeš vidět,« usmála se stará teta a šli k nové tetě, pan nadlesní je provázel.

Paní Skočdopolová je očekávala; doktor stál ve výklenku u okna a pan Skočdopole, když Josef dvéře otvíral, prosebně na paní pohlédl, ta chtěla se zvednout, ale nemohla — slabost a pohnutí jí nedaly. — Velmi přátelsky se pozdravily, co dávné známé, delší čas rozloučené, když ale paní chlapce za ruku vezmouc, paní Skočdopolové ho představovala: »To je Emil!« a chlapec oči na ni obrátil, oči to podobné těm, které se byly před okamžením prosebně k ní obrátily, když tu viděla příbuzné tahy, přelítl úsměv jakéhos upokojení její tvář, a chlapce k sobě přitulíc, pravila tiše: »Ode dneška náš syn!« Hlubokým vzdechnutím odlehčil si pan Skočdopole, a vezma chlapce za ruku, pravil: »Musíš mít ale maminku také hodně rád!«

»To je ale moje nová tetička ?« ozval se chlapec. »Já ale chci, abys mi říkal maminko a strejčkovi otče, když jsi náš synek.«

»Budu tak říkat a budu vás mít rád, ale vy mne také musíte mít rádi, tetička to povídala,« mínil chlapec, a vida stát na příhradě pěkného koně z bronzu, přišel hned na myšlenky. »Podej mi, prosím tě, otče, toho koně dolů, abych se na něj podíval, ano ?« pravil. »To je matčin!« odpověděl pán.

»Prosím tě, maminko, dovolíš ?«

»Ano, a vezmi si ho do tvého pokoje, ale dej pozor, aby zůstal vždy tak pěkný!« laskavě řekla paní Skočdopolová.

»Nesmím si ho obarvit na černo?« mínil chlapec. »K čemupak ?« namítala teta a pan nadlesní. »Ale vždyť zelený kůň žádný není a to je zelený.« Pan strýc a stará teta chtěli ho kárat, aby nechtěl hned všecko narub obracet, ale panu Skočdopolovi oči zářily a paní se usmívala. Tu si ho vzal na starost doktor, vymluvil mu barvířství a řekl mu o Vojtěchu, Jolínkovi a Emil hned se vyprosil k nim a doktor sám ho vedl. Ostatní zůstali ještě dlouhou dobu pohromadě, v důležité rozmluvě pohříženi. Když odešli cizí, sehnul se pan Skočdopole na ruku své manželky, řka pohnutým hlasem: »Nikdy ti to nezapomenu, Kateřino, poroučej se mnou, jsem tvůj sluha!«

»Ne tak, Václave, můj nejupřímnější (...)

(......)