Božena Němcová

PAN UČITEL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III

Nemohla jsem na Chvalín zapomenout; a často ještě z domu jsem tam docházela, a když jednou za rok pan učitel nás navštívil, byl to pro mne svátek. — Ale potom přišla jsem z domu a šest let v Chvalíně jsem nebyla. Po šesti letech přijdouc domů na návštěvu, ptám se hned, co dělá učitelovic rodina. Pravilo se mi, že stará paní umřela, vnučka že se vdala a pan učitel že stůně. I nedalo mi, chtěla jsem ho ještě jednou vidět a druhý den jela jsem do Chvalína. Když jsme přijeli k onomu suchému vrchu, pod nímž močál býval, nebyla bych se tam poznala; neboť byl celý ten vrch stromky posázen, močál vysušen, cesty všude spraveny, okolo cest také stromy nasázené; zkrátka, krajina okolo Chvalína stala se mnohem přívětivější. I ptám se vozky, jak to přichází, a ten pravil: „Teď je to zde všecko jinačí, než to bývalo za starých hospodářů, — dříve nedbali o nic, raději všecko propili, ale co jsou ti mladší hospodáři, to jsou jiní chlapíci. A to je všecko to, že tu mají hodného učitele; dříve neuměl nikdo ani svého jména podepsat, a teď vám zná ta mládež psát jako nějací písaři." Vzpomněla jsem na rozmluvy pana učitele a přála si, aby každé zrnko, co zasil, do půdy dobré bylo padlo. Vjeli jsme do zámečku, paní kmotra přijala mne s radostí, ale hned mi řekla: „Holečku, přijela jsi k smutné slavnosti, pan učitel má dnes pohřeb!" Ustrnula jsem leknutím. Já se tak na něho těšila, a už jsem ho neměla vidět než mrtvého. — „Co mu milá jeho žena umřela, od té doby nebylo v něm života, jako by mu žíly podťal. Chřadl, až předvčírem tiše, jako by svíci zhasil, skonal — v Pánu zesnul. Bylo nás tam několik při jeho smrti, se všemi se rozloučil, a žákům svým že zanechává svoje požehnání, aby nezapomněli na jeho slova." Tak mi paní kmotra vypravovala a obě jsme plakaly.

Odpoledne šly jsme do školy, kde nás nevěsta a vdaná dcera její přijaly slzící. Ležel v rakvi stařeček ten milý, jako by spal, blažený mír rozpoložen byl po pěkné jeho tváři, kterou jsme nikdy rozhněvanou neviděli, bílé vlasy splývaly mu na černý rubáš a ruce, které nás nikdy rády netrestaly, nýbrž jen žehnaly, složené ležely přes prsa, držíce křížek. Okolo těla všude byly zastrkané obrázky a květiny, dárky to vděčných žáků a žákyň. — V sednici, na záspí, všude stály davy lidu. — Tu náhle rozstupují se lidé a do světnice přikvapí dva mladí muži v pocestném oděvu. Oba vrhají se na rakev a plačíce líbají čelo a ruce svého dobrodince. Nemohli se od rakve ani odtrhnout a jen želeli, že otce svého živého již nezastihli. — „Když jsem viděla, že otec schází," šeptala mi paní nevěsta nebožtíka, „chtěla jsem těm chlapcům psát, protože vím, jak ho milovali, ale otec nechtěl, že by se vytrhovali ze svého zaměstnání, abych jim mysl nekalila. ,Dost jsem odměněn, že se stali z nich hodní, počestní muži!' pravil mi, a když k smrti se blížil, s bohem (...)

(......)