Božena Němcová

NÁRODNÍ BÁCHORKY A POVĚSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DIVOTVORNÝ MEČ

Vávrovi umřela žena. Pro potěšení nechal mu Pánbůh malého Vojtěcha, prostomilého chlapce. Když vyrostl, byl z něho řádný sedlák, jako táta, jenže byl cvičenější a ohrabanější. Jedenkráte zaseli hrách, a když kvetl, chodili jej hlídat, aby se jim na něm škoda nestala.

První den hlídal táta. O půlnoci zdá se mu, že vidí prostřed pole bílého koně se pást; zůstane celý u vidění, mysle sobě, jak se tam asi ten kůň dostal; i pustí se po něm, aby ho odehnal. Když se ale k němu přiblížil, utekl kůň na druhou stranu, a tak ubohého Vávru šálil až do hodiny s půlnoci; potom najednou zmizel. Vávra nevěděl, co si má o tom pomyslit, a vypravoval to ráno synovi.

Vojtěch neřekl ani slova, ale myslil si, že se táta bezpochyby u kmotra rychtáře zhluboka do sklenky podíval a že se mu potom ledacos zdálo. Aby se tedy sám přesvědčil, šel na pole; tu však nebylo ani lístkem hnuto, neřku-li co pošlapáno. Co táta viděl, byl teda nepochybně jen pouhý sen.

Druhý den přišla řada na něj. Když se smrklo, vzal ručnici na rameno a šel hlídat. Dlouho již obcházel pole, ale posud ani nejmenšího nespatřil, co by podezření jeho vzbuditi mohlo; najednou vyjde měsíc ze mračen, a na protějším konci vykračuje přes hrách kůň, bílý jako padlý sníh. Zostra dívá se Vojtěch, zdali jej oko neklame; pak založí ručnici a chce střelit, tu naň koník volá: „Nestřílej, bylo by to k tvému neštěstí!“ Po těch slovech přiblížil se lehkým krokem až k samému Vojtěchovi a pravil dále: „Já jsem tvoje matka a zde je můj očistec; chceš-li mě vysvobodit a sám sebe šťastným učinit, sedni na mne, já tě odtud odnesu.“

„Milerád bych to učinil, kdybych jen mohl otci dříve o tom říci, aby se pro mne netrápil.“

„To se právě nesmí státi.“

Tu byl Vojtěch chvilku na rozpacích, potom si ale pomyslil: ,; Což je z toho! Trochu se táta arci bude trápit, ale až se opět vrátím a řeknu mu, že jsem ubohou matku z očistce vysvobodil, vím napřed, že mi odpustí.“ To pravě vyšvihl se na bílého koně a ten se s ním do povětří vznesl. Letěli celou noc, celý den a opět noc a den a ještě nebyli konec cesty; třetího dne teprva přišli do jedné země, kde bylo velmi krásně, a tam se spustil koník dolů.

„Touhle cestou,“ řekla matka k Vojtěchovi, „přijdeš k zámku, kde zůstává kněžna čarodějnice; dej se k ní do služby, ale chraň se, abys nečinil, jak ti přikáže. Až vysloužíš, přijď zase na tohle místo a já tě donesu dále.“

Vojtěch uposlechl a kráčel tou cestou, až přišel ku pěknému zámku. Právě vyjíždí z něho vůz, v němžto sedí paní svodné krásy; jak Vojtěcha zhlídne, hned na něho volá a ptá se, co v zámku pohledává?

„Milostivá kněžno, hledám nějakou službu, byť by sebemenší byla.“

„Nechceš-li sloužit u koní – musíš zprázdna odejít.“

„To neučiním, já beztoho rád s koňmi zacházím.“

„Pojď tedy,“ řekla kněžna, skočila s vozu a šla přes celý dvůr až do jedné konírny, kde stáli tři koně. „Tuhle ty dva,“ řekla, ukazujíc na krásné vrance, „budeš dobře krmit a jich si hledět; ale tomu třetímu (...)

(......)