Božena Němcová

NÁRODNÍ BÁCHORKY A POVĚSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DOBRÉ KMOTŘINKY

Jan byl chalupník. První léta svého manželství neměl žádných dětí a také nedbal, neboť musel sám sobě a ženě dost bídně živobytí vytloukat. Ale když mu po několika letech žena jedenkráte řekla, že Bůh jejich manželské lože požehnati ráčil, odevzdal se do vůle boží a pomyslil si: „Vždyť se stará Bůh o každé kvítí na poli, postará se i o nás, abychom hladem nezemřeli.“

Čas ušel a Marta porodila dcerušku. „Kohopak vezmem za kmotru?“ ptala se Jana.

„Bláhová, kdopak by se takovým žebrákům, jako my jsme, rád propůjčil? Ponesu dítě sám ke křtu, a kohokoliv potkám, toho poprosím, snad že se přece někdo nad tím nemluvnětem smiluje.“

Jak řekl, tak udělal. Vzal dítě zaobalené do chatrných plenek v náruč a šel s ním k faře. Několik kroků za chaloupkou potkal tři staré babičky.

„Jene, kam neseš to dítě?“ křičely na něho zdaleka.

Jan se podivil, že ho ženy znají a on je ne; ale dlouho se nerozmejšlel a odpověděl: „Nesu je ke křtu, a nemám kmotry.“

„Chceš-li, my půjdem dítěti za kmotry.“

„O milerád! Bůh vás za to rač odměnit.“

Jedna babička vzala dítě do náručí a všickni se obrátili cestou ke kostelu. Holčička byla pokřtěna a dostala jméno Marie. Nyní se vrátili domů a Marta s radostí dítě od nich vzala, nutíc je, aby si trochu poseděly. Nato přinesla kus chleba, poslední co měla. „Ráda bych vás, milé kmotřinky, něčím lepším poctila, ale jsme velmi chudí.“

„Nad tím se, kmotra, pranic nermuť,“ pravily ony, „my víme, že bys dala, kdybys měla, protož ničeho od tebe nežádáme. Zde vezmi od nás něco na přilepšení,“ a každá kmotra dala jí tři zlaté peníze. Nato šly všecky tři k dítěti, které rozbaleno na lůžku spalo. První je políbila na oči a zašeptala: „Kdykoliv tyto oči zapláčou, ať z nich místo slzí perle padají!“ Druhá políbila ústa a zašeptala: „Kdykoliv se tyto ústa zasmějou, ať z nich růže vypadne!“ Třetí políbila nohy a přála: „Kamkoliv ty nožky kročí, tam ať zlato po nich zůstane!“ Nato se s Jenem a Martou rozloučily, přikazujíce, aby Marii slušně vychovali.

„Ty kmotry nám, ženo, sám Pánbůh seslal,“ řekl Jan, „jakživi jsme je neviděli, a ony vědí naše jména. A koukla-li pak, jak to dítě podivně žehnaly a něco přitom šeptaly?“

„Nejsou-li jen nějaké čarodějnice?“

„Ano, ano, tyf jsi nad mudrce. A kdyby tak bylo, co z toho? Pohleď na ty lesklé peníze, sám král by ti nebyl tolik daroval. A proto se za ně pomodleme.“

S těmi penězi si rodiče trochu k živobytí a šatstvu pomohli a přitom na své dítě pilně hleděli. Marie jsouc zdráva a laskavě pěstěna, nikdy neplakala. Jedenkráte se ale stalo, že vařila Marta oběd, Jan také něco po venku pracoval, tu se Marie probudila a počala plakati. Rodiče ji hned neslyšeli, a teprv za hodnou chvíli do sednice přiběhli.

„Jene, Jene, pojď, podívej se na Marii!“ vzkřikla Marta, když ke kolébce přistoupila. Jan přiskočil a viděl v lůžku plno perlí, které se z Mariiných oček kotálely.

„A víš-li pak, ženo, čím to je?“ ptal se Jan ženy své.

„Ty myslíš na kmotřinky?“

(...)

(......)