Božena Němcová

NÁRODNÍ BÁCHORKY A POVĚSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

CHUDÝ A BOHÁČ

Jedné ženě umřel muž. Zůstalo jí šest nedospělých dítek a po zapravení pohřbu ledva sousto chleba, čímž by je podělit mohla. Jeden chalupník se nad ní slitoval a nabídl jí sedničku, v níž zdarma přebývala, ale jídlem tolik žaludků podělit nemohl, an sám mnoho neměl. Děti měly kmotra mlynáře a ten byl nesmírný boháč, ale nikomu nedal ani halíře. Vdova netroufala si k němu jíti a o něco ho požádati, až pak hladem dítek svých přinucena, přece to učinit musela. S těžkým srdcem brala se do mlýna, a přišedši tam, viděla státi mlynáře na záspi. Slzíc políbila mu ruku a za almužnu snažně ho prosila.

„Copak myslíte, žebrotino, když jsem váš kmotr, že vás mám nyní všecky živit?“ rozkřikl se zlostně boháč.

„Nehněvejte se, pane kmotře, vždyť já prosím jen o něco málo pro moje děti, které mají hlad. Ach já nemám krejcaru peněz, nemám do úst chleba, bych je nasytila. Pane, ustrňte se nad nimi!“ prosila úpěnlivě ubohá matka.

„Proč máte děti? Žebráci nemají míti žádných dětí. Aby to plemeno hladem nepošlo, vymoří na poctivém člověku poslední kabát a groš v kapse jist není. K čertu se vší žebrotou!“

„Pánbůh vás za ta slova netrestej! Děti jsou boží požehnání a každý je má od Boha co nejsvětější dar přijmouti. Já vás, pane kmotře, nenutím, abyste mi něco dal, aniž vám čeho beru; vždyť se Bůh nade mnou smiluje a dobré srdce mi ku pomoci sešle. Buďte s Pánembohem!“

„Jděte k čertu a více mi na oči nechoďte, sice vás psem vyštvu.“

S pláčem šla chudá vdova od boháče. Mlynářka slyšela rozmluvu mužovu a bylo jí té ubohé vdovy líto. Skočila do komory, nabrala do mírky mouky, kus chleba, zatočila do zahrady, ženu zavolala k plotu a dala jí to. „To je prozatím, však já vám potají často pošlu. Tu mírku mi po Josífkovi pošlete,“ šeptala dobrosrdečná mlynářka, neboť se bála, aby hlas její k uchu mlynářovu se nedonesl.

Vdova srdečně děkovala mlynářce a Bohu, že jí pomoc seslal. Pospíchala domů, ale přece se zastavila na cestě u osamělé kapličky sv. Josefu zasvěcené a tam vroucně k tomu patronu se modlila, by se nad ní a sirotky jejími smiloval. Posilněna důvěrnou modlitbou došla domů a hned lačným dítkám jídlo strojila, rozdělíc jim dříve po kousku chleba. Knedlíky byly uvařeny a vdova právě s dětmi okolo stolu sedala, tu zaklepe někdo na dvéře. Žena běžela otevřít myslíc, že to někdo domácí, ale viděla při světle loučí tvář cele cizího mládence.

„Prosím vás, matko,“ žádal dojemným hlasem, „můžete-li mě nechat někde v koutečku přenocovat a máte-li nazbyt sousto chleba; nikdo mi nechce ve vesnici nocleh dát. Dále již nemohu jíti, je čirá tma a nohy moje jsou zmozoleny a tělo chůzí a hladem umdleno. Jsem chudý pocestný, můžete-li dát, Pánbůh vám to zaplatí.“

„Jen pojďte dál; co mám, to dám,“ řekla vdova a hned musel sednout vandrovní za stůl a s nimi jíst. Když pojedli, dala mu kus chleba, ale sama nejedla, aby se pocestný s dětmi nasytil. Měla jen jednu peřinku jako drchničku a podušku pod hlavu, ostatní peřiny zastával měkký (...)

(......)