Božena Němcová

POHORSKÁ VESNICE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII

„Dobre mi bolo doma, dobr, ale už som len preca viděu, že tuto muoj domou,“ řekl Miča druhý den ráno k ženě, když si byl celý dvůr prohlídl a na pole jít se hotovil.

„Však jsom ráda, bála jsom se, haby se ti tam příliš nezalíbilo ha potom sis dyma nestýskal,“ řekla Manka.

„Ej nie, žena moja sladká, už to nie, už len tu zostaněm, dokiau ma Pánbuoh na svetě nahá,“ odpověděl Miča, a vzav Honzíka, který se táty ani spustit nechtěl, šel po své povinnosti.

Jano ale chodil z místa na místo po návštěvách. – Přinesl s sebou rozličných věcí ze dřeva vyřezávaných, jakž se na horách dělají. – Dorle přinesl krásný kužel a vřetánko, jež Ilena jí poslala; Józovi velkou píšťalu pastýřskou, fujaru, a hned mu na ni zapískal.

„I to haž huši zaléhají,“ řekla bába.

„Hej, v izbe; ale keď zvečera hen na horách pískajú na fujary, lebo šuhajci pod obloky (okny) dieučencom hrajú, ej, počuli bystě, jaká to pekná muzika!“ ujišťoval Jano.

„Ha co jsi přinísl slečence ha paní hraběnce?“ ptala se Dorla žertem, myslilať, že nic.

„Ej, bou by som rád milostpaněj doniesou geletku bryndzi^[48] lebo oštiepok^[49], len ale už je teraz nie tak dobrý ako v jeseni a v zimě. – Kišasonke doniesou som valacha.“

„I cože, valacha?“ zvolala bába.

„Ale mámo, co se divíte, vždyť jste slyšela, že pastýře ovcí jmenujú valachy. Snad to ze dřeva nějaký,“ řekl Józa.

„Ha tak,“ pravila bába; „jáť jim dobře rozumím, třebas některá slova zcela jinák převrátili, než jako hu nás říkáme, – jenže některým věcom dávají jmína, že mi nemůžú hned na myšlínky přijíť. – Nu hukáž nám toho valacha!“

Jano vyndal z tašky, bez které nemohl se obejíti, ze dřeva vyřezávaného pastýře, kterak sedí, v jedné ruce drže fujaru, druhou otočenou maje okolo krku velkého ovčáckého psa, jenž se k němu lichotí.

„Ha tos dělal ty sám?“ ptala se Dorla, obdivujíc se práci ne sice zcela umělé, ale dosti dobře a čistě provedené.

„Hej, já sám,“ odpověděl Jano skromně.

„Toť z tebe, chlapíku, bude nějaký řezbář!“ řekl Józa omakávaje práci. –

A tak mu i slečna řekla, když jí dárek svůj dával, a on jí odpověděl: „Keď kážetě, buděm!“ –

„To záleží na tvé vůli a na tvé chuti, jestli by se ti to líbilo,“ řekla slečna.

„Vraveli mi milostpánko, že sa buděm učiť, a keď sa naučím, že buděm mať vuoľu icť alebo za rezbára, lebo remeslo sa učiť voľake^[50], lebo za horára^[51], alebo že muožem byť aj gazdom a že muože zo mňa vystať statočný človek.“

„Tak jest, to všickni o tobě myslíme. K čemu bys tedy měl vůli jíť? Co bys rád se učil?“

„Ej, kišasonka moja sladká, nejradšie by som – ouce pásau,“ řekl chlapec, po krátkém pomlčení krásné oči svoje důvěrně k ní pozdvihna.

„Ovce pásl?“ divila se slečna. „Ty tedy nemáš chuti k učení?“

„Muožem aj sa učiť aj ouce pásať; muožem aj na fujaru hrať aj rezať voľáke pletky.“

„To nejde, chceš-li jedno pořádně zastati, nemůžeš i druhé,“ řekla slečna, a ukazujíc na sošky a poprsí z mramoru a sádry, jež v pokoji rozestaveny byly, tázala se dále: „Což by se ti (...)

(......)