Božena Němcová

POHORSKÁ VESNICE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I

Nedaleko bavorských hranic, v Šumavě, ohrazena skoro kolkolem černým lesem, leží vesnice pohorská. Na jménu nezáleží, ať se jmenuje tak nebo tak. – Je dosti veliká, má kostelík i školu; statky a chalupy jsou jen ze dřeva, ale vyjmouc několik, čistě spořádány. Štíty a okenice mají malované, na okenicích růže a srdéčka červená i žlutá a na štítech mezi divnými ozdobami ptáčky a kvítky. U každého stavení ovocní sad, před okny několik záhonků na květiny a zeleninu a okolo celého hospodářstvíčka proutěný plot. U samé vesnice je zámek a dvůr panský, při něm pěkná zahrada, jejíž ohrada se stýká s ohradou vesnických sadů. Okolo dědiny prostírají se panská i selská pole a luka, jež protéká široký potok, vina se zelenými břehy z lesa ven do rozsáhlejší krajiny, kamž se vesničanům otvírá vyhlídka mezi dvěma vrchy, které jako pilíře u brány z obou stran stojí. Mezi nimi v dáli je viděti špice věže, městečka to v sousedním Bavorsku již ležícího. – Od jedné strany přirozené té brány táhne se vysoký rovný hřbet hory jedlovím porostlé, z druhé strany kupí se hora nad horu, až k špici vysokého Oseka. – Z jara, kdy se pole a luhy zelenají, les i háj se rozvíjí, bývá radost okolo dědiny; v zimě pak, kdy mrzne, až se země svítí, kdy ledový vítr s chumelicí se střídá, milo je v teplounkých světničkách. Stavení, ochráněná hradbou ze dříví, z mechu a suchého listí, zimních to zásob, neprověje ledový vichr.

Bylo to na Štědrý večer, za soumraku již, kdy přijížděly k vesnici saně, v nichž seděli dva mužští. Jeden z nich byl v šatu drotarském^[1]. – Napřed seděl vozka a práskal bejkovcem, až se to daleko rozléhalo. Jak se práskot po vesnici ozval, nechávali lidé práci státi, sběhnuvše se k oknům a před dvéře podívat se, kdo to jede; chlapci a za nimi psi vyběhli na náves, provázejíce saně na kus cesty. Staří ale šli zase po svých, povídajíce si mezi sebou: „Pan hrabě jedú dym z Prahy!“

V nejposlednější chalupě, u samé zámecké zahrady postavené, ukázaly se také dvě dívčí hlavy, když saně okolo oken se kmitly. – Kolem hnědého čela jedné hlavy přiléhal bílý vínek, sněhobíle klenuté čelo druhého děvčete obtočeno bylo světlokaštanovými pletenci.

„To je bratr!“ zvolala tato radostně, pohlédnouc na povoz.

„Hale, podivte se, v saních sedí drotar,“ pravila ta ve vínku.

„Proč se divíš? Bratr ho někde na cestě trefil a vzal ho s sebou, aby měl Miča víc hostů. – To víš, že drotarům přeje,“ řekla ta bělounká v panských šatech, berouc přes se teplou odívku a na hlavu aksamitovou kukli.

„E ba právě,“ ozvala se u krbu stojící bába, cosi zavařujíc, „pan hrabě mají každého člověka rádi, aťsi to drotar, aťsi to sedlák, žebrák i kdokoli. – Však se mají po kom vrhnút, vždyť milostpaní hraběnka učiněná dobrota; kdopak to slýchal, tolika drotarům dávat stravu každú neděli, každé hody, šatiti jich i prací po celý rok zaopatřovať.“

„I nemluvte o tom,“ přetrhla jí slečna řeč, „kdyby nebylo drotara, neměla bych bratra; za dobré sluší se odměnit dobrým.“

„I což je to (...)

(......)