Božena Němcová

POHORSKÁ VESNICE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V

Co se v hospodě muži přeli, bavila se rodina bábina velmi dobře. – Jano patřil již jako k nim, dokonce malý Honzík, ten ho měl rád jako svého tátu. Nebylo divu, Jano byl živý zpěvník; na sta písní bylo v mysli jeho uloženo, aniž sám počet jich znal, teprv když mu o ucho zavadil jednotlivý tón, tu se v něm ozval hned celý akord, a tak chvílemi skoro ve zpěvu mluvil. Miča povídal ostatním, že býval Jano při pasení ovcí na horách více mezi dívkami a ty že ho naučily písním a bájím; chlapci při pasení že nemyslí tolik na zpěv jako na bitky, čemuž Jano přisvědčil, dodávaje ale zároveň, že i on „bojko“ (bojácný) není a „rúbať sa zná“. – Józa si ho hned na první potkání zamiloval, rovný k rovnému rád se hrne. Když ho poprvé mluvit slyšel, nahnul se k Mičovi šeptaje: „Švagře, v tom zvonu bije srdce z dobré kompozice.“ – Miča znaje svého švagra, domyslil se, co tím chce říci, i nakloniv se tedy k němu, odpověděl: „Eh to fajn chlap!“ A vskutku, Jano byl jun sličný a zadumčivý výraz tváře, vlastní to lidu slovenskému, činil ho tím zajímavějším; mysl jeho nábožná byla schopna pojmouti vše, co dobré a krásné. Srdce měl dobré, nezkažené. Skromný, až stydlivý, nebyl přece hloupě upejpavý; uctivý, zdvořilý, ne však podlízavý; smělý, zvědavý, ne však drzý, dotěrný; upřímný, ale ne snadno sdílný, útrpný pro bolesti jiných, na svoje nedbající, někdy veselý, někdy snivý, nikdy však rozpustilý, – to byla povaha Janova. Jakž se neměl líbit? I v Praze dávaly mu hospodyně spíše něco vydělati než kterémukoli jinému, ne že by správněji pracoval, ale kvůli jeho tváři. „Krása očím pastva,“ říká se.

Když se stmívalo, sebrala se rodina k odchodu; Dorla s Józou šli s nimi, neboť měla Dorla přijít k slečně. Miča chtěl nést Honzíka, ale on že půjde s Janem. „Bodaj tě, ty jastrab, ty!“ zasmál se tatík a uchytil Józu za ruku. Manka zaobalila si Ondrika do odívky, dali bábě dobrú noc a vyšli ven, Dorla napřed, by otevřela vrátka.

Otvorže, dieučatko, dvere javorové,
něch si něpolámem pierko jarabové,
pierko jarabové, prevelice drahé,
každá perútečka za tri sto toliare,

zpíval Jano, procházeje skrze dvéře.

„Ej věru,“ zasmála se Dorla, „ta zvadlá kytka na tom tvém šíráku stojí za peníze; škoda, že jsom nezpomněla, bula by ti dala pěknější.“

„Ďakujem pekně; něchcem inšuo pero nosiť, hiba tuto.“

Dorla chtěla cosi odpovědít, ale Honzíkovi se ta jejich řeč nějak nelíbila, i žadonil Jana, aby zpíval, a Jano hned začal:

Spieval bych sebe, ale němám noty,
huňa mi zhorela, pes mi zjedou boty,
huňa mi zhorela, keď som ju němau,
pes mi zjedou boty, keď som ich zedrau.

Dorla se smála, chlapec ale žádal ještě jinou, a tak zpívajíce a žertujíce přišli k zámku.

Nevšimnuli si postavy mužské, která již od vesnice pomalu za nimi kráčela, majíc červenou čepici hluboko do čela vtisknutou. – Když zmizeli ve vratech zámeckých, zůstal stát. „Tedy přece!“ zvolal, hněvivě si dupna. „Ten hušpiněný drotar se jí líbí, ha já som jí špatný. – Hale netěš se, když já (...)

(......)