Božena Němcová

POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

Že jsem si poctivého, šlechetného Jakuba velmi zamilovala, samo sebou se rozumí. On záhy také měl takovou důvěru ke mně jako k mému domácímu. Mimo náš dům a na faře, kde ctili poctivého člověka a správného dělníka, neznali ho lidé; mysleliť, že je trochu blázen - nanejméně nerozumný jak dítě, a ledabylo s ním mluvívali. - On ale každému byl úslužný, ku každému upřímný. Když nastaly pršky, sněhy, bláta, tu ho bývalo vidět každé poledne a večer, jak přenáší děti ze školy přes bláto a vánice na náměstí. Tu zase pomohl donésti staré babičce kolovrat, vida ji vléci se s ním do přástvy, tu těžké ženě vody sám nanosil. Všeho toho on si povšimnul, jakkoli se zdálo, že jde s hlavou sklopenou; kde třeba bylo úslužné ruky, nebylo rychlejší nad Jakubovou.

Jednou v noci ustlala jsem si do síňky, poněvadž v předním pokoji dusno se mi zdálo. - Okna jsem si otevřela a ležíc dívala jsem se do krajiny a na tichý, září měsíce podivně osvětlený hřbitov, který mi přímo před očima ležel, se svými rozličnými pomníky, živými květinami   a   stromy,   malovanými   kříži   dřevěnými a chladnými kameny. Rozličné myšlénky proháněly se mi hlavou, přebíhajíce od smrti k životu, od žalu k radosti a zase nazpět. Posléze byly oči sice na hřbitov opřeny, ale duše na zcela jiných místech. - Tu jako by mi něco před okem kmitlo - a ještě jednou; proberu se, vzpamatuju se, bystřeji se dívám na hřbitov - mnu si oči, a viděla jsem přece jen rozhrabaný rov, a jako by se chvílemi zem z něho hrnula dohora. - Dodala jsem si smělosti, vstanu, a blížeji přistoupnouc k oknu, dívám se ještě bystřeji. Tak to bylo a nejinak! - Ba najednou vyhrnulo se něco černého, dlouhého, - a hned za tím ukázala se hlava a postava bílá vylízala pomalu z hrobu. - Já stála jako zkamenělá; že by se tu dělo cosi nadpřirozeného, nemyslila jsem; a přirozeně nevěděla jsem, jak si to vyložit. Ale to jisté, že jsem se třásla a strach že mne pojal, když postava skrze vrátka - mně se zdálo, že je ani neotevřela - do polí prošla a tam zmizela - a když hned nato odbila jedenáctá. - Jak jsem se dostala do pokoje - do postele, ani nevím. - Báno, když slunce svítilo, zdálo se mi to všecko jiné. Stydělať jsem se pak a myslila, že to byla snad v polosnění rozdrážděnost mysli, a proto jsem se ani raději nikomu nepochlubila. Ale celého půl dne mi to leželo na mysli. - Odpoledne jdu do zahrádky. I napadlo mi podívat se na hřbitov, jestli bych tam nějaké známky mého snu neb vidění shledala. - Ze zahrádky vidět se tam nemohlo; zeď byla vyšší než já. I vyjdu vrátky, obcházím hřbitov a podle hrobařova stavení malými dvířkami, poněvadž velké, jimiž jsem viděla postavu v noci proklouznout, zamčeny bývaly, - vešla jsem na hřbitov. - I jdu zrovna k tomu místu, a tu vskutku země vyházena okolo hrobu a z hrobu se na mne podívalo dvé modrých jasných očí a jemný hlásek mne pozdravil: „Dej Pánbůh dobrý den!“

„Ale Jakube,“ povídám, neboť se mi tím hned vyjasnilo, „co tu děláte? Vy jste mne dnes v noci hrozně (...)

(......)