Božena Němcová

POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

Co zatím ženy ve dvorci o Karáskové si povídaly, ubírala se ona s dětmi cestou na louku; pak se daly okolo sadu a u kříže si sedly do trávy. - Vojtěch byl již přestal plakat a jedl brambory, od matky mu podané. Byl to pěkný hoch, podoben k matce. - Na jeho tváři nebyl ale růžový nádech zdravoty, jejžto již drsná ruka bídy byla setřela, a ve velkých modrých očích nejevila se také ona bezstarostná dětská mysl, veselost, jarost, která nás, dívající se do očí dítěte, tak mile dojímá, - mdlé byly, a smutné, zvlášť když je na utrápenou tvář matčinu upřel; ale jevila se v nich veliká dobrota a rozum, v tom stáří neobyčejný. - Dítě bohaté dlouho zůstává dítětem, ono užije blahé doby krásné mladosti v radosti; - nezná jiných bolestí, leda když se mu hračka nedá nebo nepodaří, nebo pokárání rodičů, nezná jiných starostí, leda o své učení. - Slabé jsou to mráčky, co nebe jeho kalí. Chudé dítě nezná takových radostí. V nejútlejším věku již život se všemi trpkostmi a bolestmi se před ně staví v celé své nahotě. Chladným ostrým dechem setře s něžného květu dětské duše útlý pel i skvoucí barvitost, jako mráz kdy spálí sotva rozvité poupě.

Vojtěch byl ještě mladičký hoch, a již musel bývat matčinou podporou - byl jejím jediným přítelem. Sotva byl s to chleba si ukrojit, a musel pomáhat již na něj si vydělávat. - Sám ještě dítě, musel, když matka pracovat ještě mohla, bratříčka opatrovat, jako statná chůva. A Vojtěch dobře ho obstaral; nemoha ho nosit, sedl s ním před komoru na práh, hejčkal ho, zpíval mu, jak to od matky vídal i slýchal, tak dlouho, až chlapec usnul. Když se pak probudil, hrál s ním, těšil ho, že maminka hned si ho vezme, rozmlouval s ním, ač bledé, choré dítě nerozumělo, co mu povídá, přece oči po něm obracelo a na řeč poslouchalo. Vojtěch těšil i sám sebe vypravováním o tatínkovi a lepších časích: „Milý Josífku,“ vypravoval dítěti, „kdyby tatínek živ byl, ten by nám často přinesl dalamánek, jablka, a měli bychom se lépe. Holečku, tatínek nás měl tuze rád. Jednou mně koupil na jarmarku koně a trubku; ale Honzík Holubovic mně ji zkazil - tu trubku. Holečku, - to mne posadil tatínek na koleno a houpal, a já jsem troubil, a zpíval mi Jede, jede poštovský pacholík“. - I kdyby tatínek živ byl, to bychom nebyli v komoře; holečku, to jsme měli hezkou sedničku - zůstávali jsme u Zafonků - počkej, až budeš větší, já ti ukážu ty okna. - Tam měla maminka květiny - a já jsem tam u ní seděl, když šila, a díval jsem se ven. Holečku, měli jsme také stolice a stůl, a obrázky, a já jsem měl malou postýlku a peřiny. - To bys byl spal se mnou, kdybys býval tenkráte na světě byl. K snídaní měli jsme polívku, k obědu také polívku a ještě něco - a v neděli maso. V neděli šel jsem s maminkou a tatínkem do kostela, a odpoledne šli jsme do háje, tatínek pil pivo, a mně koupil žemličku a hrála tam muzika. - Oh holečku, to byly časy! - Ale teď nemáme nic!“ To byly ty utěšené vzpomínky chlapcova mládí - a i ty mu příliš záhy zanikly, a vždy je (...)

(......)