Božena Němcová

POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX.

Druhý den nato přibyli do zámku hosté, pan nadlesný se vrátil a s ním přijela obstarožná již paní a chlapec o něco málo mladší než Vojtěch. - Pan Skočdopole je velmi srdečně přijal, chlapce ale s velikým pohnutím k srdci přitisk, chlapec pak jmenoval ho „strejčku“ -a také ho s radostí objímal. Pan nadlesný šel do svého pokoje, paní s chlapcem vedl pan Skočdopole sám do přichystaných pro ně pokojů, by je mohli vést k paní, která za čas choroby pozdě teprv návštěv přijímala. -Když později domácí paní vzkázala, že hosti očekává, řekla paní k chlapci: „Nyní půjdeme k nové tetičce, Emilku, chovej se k ní tak jako ke mně, aby tě i ona tak ráda mít mohla. - Ona je hodná a dobrá, a budeš se tu dobře mít.“ - Chlapec neřekl hned nic, pak vzal ale starou paní za ruku řka: „Ale jak, jestli se mně nebude tetička líbit tak jako ty? To ji nemohu mít také tak rád?“ řekl chlapec.

„Nu budeš vidět,“ usmála se stará teta a šli k nové tetě, pan nadlesný je provázel.

Paní Skočdopolová je očekávala; doktor stál ve výklenku u okna, a pan Skočdopole, když Josef dvéře otvíral, prosebné na paní pohledl, ta chtěla se zvednout, ale nemohla - slabost a pohnutí jí nedaly. - Velmi přátelsky se pozdravily, co dávné známé, delší čas rozloučené, když ale paní chlapce za ruku vezmouc, paní Skočdopolové ho představovala: „To je Emil!“ a chlapec oči na ni obrátil, oči to podobné těm, které se byly před okamžením prosebně k ní obrátily, když tu viděla příbuzné tahy, přelítl úsměv jakéhos upokojení její tvář, a chlapce k sobě přitulíc, pravila tiše: „Odedneška náš syn!“ Hlubokým vzdechnutím odlehčil si pan Skočdopole, a vezma chlapce za ruku, pravil: „Musíš mít ale maminku také hodně rád!“

„To je ale moje nová tetička?“ ozval se chlapec. „Já ale chci, abys mi říkal maminko a strejčkovi otče, když jsi náš synek.“

„Budu tak říkat a budu vás mít rád, ale vy mne také musíte mít rádi, tetička to povídala,“ mínil chlapec, a vida stát na příhradě pěkného koně z bronzu, přišel hned na myšlénky. „Podej mi, prosím tě, otče, toho koně dolů, abych se na něj podíval, ano?“ pravil. „To je matčin!“ odpověděl pán.

„Prosím tě, maminko, dovolíš?“

„Ano, a vezmi si ho do tvého pokoje, ale dej pozor, aby zůstal vždy tak pěkný!“ laskavě řekla paní Skočdopolová.

„Nesmím si ho obarvit na černo?“ mínil chlapec. „K čemupak?“ namítala teta a pan nadlesný. „Ale vždyť zelený kůň žádný není, a to je zelený.“ Pan strýc a stará teta chtěli ho kárat, aby nechtěl hned všecko navrub obracet, - ale panu Skočdopolovi oči zářily a paní se usmívala. Tu si ho vzal na starost doktor, vymluvil mu barvířství a řekl mu o Vojtěchu, Jolínkovi, a Emil hned se vyprosil k nim a doktor sám ho vedl. Ostatní zůstali ještě dlouhou dobu pohromadě, v důležité rozmluvě pohříženi. Když odešli cizí, sehnul se pan Skočdopole na ruku své manželky, řka pohnutým hlasem: „Nikdy ti to nezapomenu, Kateřino, poroučej se mnou, jsem tvůj sluha!“

„Ne tak Václave, můj nejupřímnější příteli!“ odpověděla paní, stisknouc (...)

(......)