Božena Němcová

POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Děvče nemá pokoje v malé své světničce; ven ji to vábí do tiché májové noci. - Srdce jí prudce bije, neví, co to v něm pláče i zpívá! -

V polosnění sedá v zahradě pod oranži, květina mezi květiny. Bílé její ňadra dmou se, jak prsíčka sněhobílých holoubátek, k sobě se tulících v úkrytu stromovém. Ruce sepjaté leží jí v klínu, v jasných jejích očích dvé hvězd se zhlíží. -

A zase zní píseň slavíkova hájem; tóny ty sladké rozněcujou v srdci děvčete touhu nevýslovnou. -

Sladkou vůní dýšou květiny, listy stromů tichúnce ševelí, puká touhou závit poupěte růžového. Toužebněji a toužebněji slavík pěje! - Děvče opírá hlavičku o strom, zrak jí přechází! -

Růžové světlo rozlívá se vůkol ní, oživuje se háj i pažit živým ruchem. Stromy sklánějí se k sobě, ratolesti jejich se objímají, šepotajíce si lásky tajné báje. Ptáčata se probouzí, sameček začne zpívat a samička úžeji k němu se tulí, radostně ho poslouchajíc. Větérek laškovný vzbudí vlnky na rybníku a vlny rozehrané začnou houpat v bílých lůžkách spící „vodní děvy“. - Sestřičky jejich v sukničkách žlutých co „živého ohně květ“ vznášejí se nad nimi, laškujíce s lehkorouchými libelulami, které se jim byly z náručí vyvinuly. U břehu stojí unylá vrba; dlouhé, hebké prameny vlasu chvějí se jí podél truchlivé tváře, po šíji, až k patě. -

Po trávě, jaký to lesk barev, jaký to šepot a šum! - Ten nese pláštík na sobě, lesknoucí se co safír, ten v barvě zlatové oblečen, jiný v purpuru chodí a vedle něho prochází se kapucínek v hnědém hábitu. „Svatojánčíkové“, ti jako horníčkové dělají se svými světýlkami při nočních těch radovánkách parádu, zastávajíce službu světlonošů. - Lehkovážní motýlkové, ti mlsní záletníci, obletují v svých krásných, pestrobarevných pláštíkách dvorně různé skupení děvčátek. Tu líbá, tam líbá, až konečně medem sladkých úst všecek zpitý se potácí na zelený list k odpočinku.

Tam leží s hlavou zababušenou rodná posestrice; mrzutě laje na větroplachého záletníka. Ale on jí povídá: „Přej mi té sladké rozkoše, sestro! Ach vždyť je náš život tak krátký; a neměl bych ho užít?“ a zvedá se, by letěl k novým požitkům. -

Ale ach! Kdož by se nezamiloval do těch božských děvčátek? -

Jaké to rozkošné skupení hyacintek v bílých, růžových i modrých sukničkách, plných voňavky! - Tu zase bělostná lilie ponosuje se nade všechny (...)

(......)