Božena Němcová

POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KARLA

Obrázek z okolí Domažlického

I.

Bylo krásné jarní ráno. Od Lesního Mnichova k českým hranicím blížila se tlupa vojáků. Za nimi jely vozy s věcmi. Na předním voze seděl důstojník se svou paní.

Vedle vozu kráčela žena, nesouc na hřbetě malé děvče. Postava ženy té byla vysoká, kostnatá, tvář hrubých tahů, ale příjemná, ačkoliv černé obočí a dlouhé černé obrví kol sivého oka na první pohled trochu pošmournou ji činily. Byla ustrojena v selský šat, jaký se nosí v okolí domažlickém. Měla černou, zkarbatěnou sukni s červenou lemovkou a velmi kratičkým živůtkem, modrou zástěru, vyšívanou šněrovačku, přes prsa červenou podušku, košili s širokým okružím kolem hrdla a s dlouhými rukávcemi; na hlavě červený šátek na pokos vázaný, červené punčochy, střevíce na špalíčkách s podkůvkami, napřed s mašlí.

Silnice vedla příkře do vrchu a z obou stran táhly se tmavé lesy, ponejvíce jehličiny. Žena nepokojně, s nedočkavostí hleděla před sebe, některou chvíli pak začala kráčeti rychle kupředu, jako by nohy okřídlené měla.

„Ale Markytko, vyť se všecka unavíte, dejte mi alespoň to děvče na vůz,“ ozvala se paní na voze sedící.

„Jako by se stalo, vzácná paní kmotřinko,“ odpověděla žena, „vždyť je to děvče lehké jako chmýřko, necítím jí na hřebetě.“

Paní ji více nenutila, a Markyta popošoupnuvši břemínko svoje výše, pospíchala za vojáky, kteří též, ač do vrchu bylo, rychle kupředu kráčeli.

Když vrchu dostupovali, stával se les světlejší; pojednou byli z lesa ven a před nimi rozprostíral se přerozkošný výhled do českého kraje.

U východu z lesa byla paseka, na níž ještě sem tam jedle nebo smrk vyrůstaly, pod pasekou po vrchu dolů zelenaly se pole, uprostřed nich pak stála vesnice, jejíž roztroušené stavení ohrazené byly ovocnými sady.

Nejprvnější na pasece byla žena s děckem. „Doma jsme, chválabohu!“ zvolala, klesnouc na kolena.

„Doma jsme! - Zlaté Čechy! - Už je šlaka zle!“ tak a jinak znělo to ze všech stran. Vojáci házeli čapkami do povětří, smáli se, výskali, a mnohý stál v němém pohnutí. Každý dle své povahy radost najevo dával. -

„Krásný je to kraj!“ zvolal i důstojník, když byl se svou paní na paseku vešel.

„S dovolením - tentononc - pane nadporučíku,“ ozval se starý voják, hladě si dlouhé kníry, „tak krásný, že se nemůže člověk na něj ani dost vynadívat. Ale když se musí loučit, to přichází krůsno. Já to zkusil - tentononc -před třinácti lety. Tenkráte, kdybych se nebyl styděl, byl bych si opravdu zaplakal, a přece jsem mnohou hrudu svalil. - Však nám tenkráte jeden mladý rekruta na cestě zemřel. Pochovali jsme ho - tentononc - v Rechci.“

„Nějaký mazánek matiččin!“ usmál se důstojník.

„S dovolením - pane nadporučíku, byl to statný hoch. Ale bývá to u nás, že nám těžko loučit se s domovem, a dokonce je-li to - tentononc - do ciziny. Stesk padne na srdce a není rady ani pomoci, domácí nemoc člověka schvátí.“

„I jděte mi s vaší domácí nemocí,“ zasmál se důstojník.

„S dovolením - tentononc - pane nadporučíku, ať si (...)

(......)