Božena Němcová

LISTY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

142. Hanuši Jurenkovi — v létě 1855

[---]

Vidím je před sebou, ty Chválkovice, — vidím ten zámek pólo nově převléknutý, pólo starý ještě, v němž nechybělo ani temných sklepů a vězení, ani hrůzyplných bájí, takže jsem strachy mřela, když jsem musila večer z čeledníka, který byl na jednom rohu zámku, do našich pokojů v druhém rohu přes dlouhé chodby, osvícené podlouhlými špičatými okny, skrze něž když měsíc svítil, ještě více jsem se bála, poněvadž se ve temných koutech fantastické stíny dělaly. Pomyslete si k tomu, že jsem třebas před chvílí, než jsem z čeledníka šla, byla slyšela, že chodívá některé doby v těch chodbách bílá paní, aneb zase že jeden z rodu Dobřenských zavražděn tam straší; že si nosí hlavu pod páždí a v bílém rubáši od sálu po chodbě ke kapli chodívá, tedy zrovna okolo mého pokoje, — pomyslete si to, k tomu mojí babičkou již doma rozčilenou fantasii pro takovou romantiku, a nebudete se divit, že jsem první čas, jak svíčku rozsvítili, se bála vyjít ze dveří, aby mne cosi za pačesy nechytlo. — A ten můj pokoj! Já se v něm všecka ztratila. Hrozně vysoký, temný, vysoká okna s dubovými okenicemi, dvéře též takové a u každých dveří těžká železná závora, kterou jsem si na noc dvéře (po slovensku řečeno) zapřela. Ale člověk zvykne všemu — i já brzy uvykla, zdomácněla jsem v starém zámku a ráda jsem se považovala za burgfrajli, o nichž jsem čítala. Na zámecké věži měl čáp hnízdo, a to prý již ode dávných časů. Také se tam zachovala známá pověst, že skrze toho domácího čápa přišel jeden z Dobřenských k osvobození z tureckého zajetí. Zámek stojí na skalnaté výšině, pod ním je rybník obrostlý rákosím — za rybníkem návrší a na něm kostel, fara, škola a několik roztroušených stavení, ostatní leží v dolině. — Od zámku vedly v skále vytesané schody dolů k rybníku, pak se šlo přes hráz nahoru na stráň a hned jsem byla ve škole. Společnost, v jaké jsem žila doma, znáte poněkud z babičky — do jaké jsem přišla, musím Vám popsat.

Pán, u něhož jsem byla, — dobrý to přítel mého otce — byl obročním u vévodkyně, rodem Prus ze Zahání, muž prostředních let, nejvzdělanější ze všech úřadníků, ba v celém okolí. Měl krásnou bibliotéku, a to ne pro parádu. Shakespeare, Goethe byli jeho miláčkové! Nejen klassiky, on i moderní spisovatele znal, četl francouzsky i anglicky, všecky lepší journaly si držel a mimo to byl velký milovník zahradnictví. Ačkoli Čechům přál, přece byl smýšlením zcela Němec. Byl dobrý, joviální muž, obdivovatel krásy, milovník dobrého jídla a pití, hostinný, zkrátka milý člověk, a byl by jím vždy býval a mohl mnoho působit, kdyby domácí poměry ho byly netížily. Paní o mnoho let starší než on — někdy komornou u kněžny, jak jsem pozorovala, byla vinna, že se on z kancelářského hned stal obročním, — musela bývat krásná, modré oči měla jako nebe a černé vlasy; ale to byla jediná krása, co jí zůstala. Nebyla také hloupá, a dobrého srdce, ale což to bylo všecko plátno, oni se k sobě nehodili a jeden druhého trápili, jak to už (...)

(......)