Božena Němcová

BÁSNĚ A JINÉ PRÁCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Výstup sedmý

PAVEL. VERUNKA. (Zvolna se stmívá.)

PAVEL (celý bez sebe vrhne se na zem): Tam v tůni! Vít, můj bratr – ach běda – ne, to není možná!

VERUNKA (s mostu, po chvíli, odměřeně): Je vám tak líto vašeho bratra, Pavle?

PAVEL: I vždyť jsem si to myslel, že někde zas nasloucháš, ty všetečná sojko! Co tu chceš ode mne?

VERUNKA (ještě na mostě): Byla jsem blázen ; popadla mne outrpnost a chtěla jsem vám říci, že Vítek se netopí v tůni, – chtěla jsem vám zase pomoci –

PAVEL (rychle): Že není v tůni? A ty tedy víš, kde je?

VERUNKA (zpívá pro sebe): Cvrčku malý, milý, v trávě švitořivý, tralala – nu a co víc?

PAVEL (dupne): Ty tedy víš a nepovíš – (prosebně) i když tě hezky poprosím?

VERUNKA (zkrátka): Ne.

PAVEL: Verunko, cokoliv jen žádáš, vše ti dám: mou berušku, to černé kůzlátko – jen mluv!

VERUNKA (vyrazí v smíchu): Pavle, vy jste hlupák!

PAVEL (hrozivě): Diblíku!

VERUNKA (sestupuje s mostu): Hned vám povím proč. Jste hlupák proto, že se ještě domníváte, že vám jen slovíčko zase uvěřím.

PAVEL: Verunko –

VERUNKA: Myslíte, že mám tak krátkou paměť jako vy? Kdo vás vytáh před rokem z vody tam blízko mlýna, zrovna před kolem, když jste potmě o posvícení z boušínského domu běžel – samým strachem před bludičkou do nejhlubší tůně zabředl?

PAVEL: Tys to byla, Verunko!

VERUNKA: A co by se bylo s vámi stalo, kdybych vám nebyla přišla s dlouhou tyčkou na pomoc?

PAVEL: Byl bych se dostal pod kola a byl bych tam zahynul.

VERUNKA: Tak jest. Ale copak jste mi slíbil, když jsme oba mokří a polomrtví šťastně k břehu vybředli?

PAVEL (prosebně): Ale Verunko!

VERUNKA: „Diblíku,“ pravil jste, „za tu službu žádej co chceš – berouška, slepičku, kůzle aneb cokoliv jiného.“ A co já na to?

PAVEL: Odbylas mne, že nic nepotřebuješ.

VERUNKA: Ale nato jste mne zapřísahal, že ode mne nemůžete takovou službu bez odplaty přijímat, a já zas na to: „Tedy dobrá, Pavle. V okamžení sama nevím co, ale až jednou k vám předstoupím a řeknu:,Pavle, tohleto se mi líbí, to bych ráda, dáš mně to?’“

PAVEL (zaražen): Slíbil jsem, že dám – bude-li to totiž v mé moci.

VERUNKA: Na to jste mi dal ruku a odešel jste, a od těch dob – je tomu celý rok – vyhýbal jste se mi kde jste mohl na půl míle cesty. Nejsem už děťátko, Pavle, a vím, že jen ten je rozšafný člověk, kdo své slovo drží a rád vyplňuje.

PAVEL: Jsem zahanben!

VERUNKA: Aj, to mne právě těší.

PAVEL: A proč?

VERUNKA: Protože o vás nestojím.

PAVEL: A proč?

VERUNKA: Protože sám za nic nestojíte.

PAVEL (uražen): Diblíku!

VERUNKA: Slyšte mne, Pavle, nevážím si vás, ani otce vašeho, ani matky vaší – neboť z vás udělali člověka nevděčného a pověrečného. Bázlivost a nevděk jsou nejhorší vady mužského!

PAVEL: Nemluv dál – co jsem dlužen, zaplatím ti.

VERUNKA: Zaplatíte! – I vida! Cokoliv ale od vás pochází, to rovněž nenávidím. Když vám po celý rok, od té chvíle, co vás nebohá Verunka z vody vytáhla, ani okamžiček nezbyl jediným slůvkem ji poctíti, – tu jste (...)

(......)