František Nepil

DOBROU A JEŠTĚ LEPŠÍ NEDĚLI
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Řekni mi s kým spíš, a já ti povím jaký jsi

Jednou jsem si uvědomil, že jsem po různých hotýlcích přespal už s tolika malíři a literáty na pokoji, že kdybych vám je jmenoval, mysleli byste, že vám čtu desku ze Slavím. A tu přijel do Prahy Vladimír Renčín a já mu nabídl, ať přespí u mne, protože moje žena hlídala toho dne vnoučata v Hostomicích. Přijal mou nabídku rád, ale varoval mě, že prý mu ve spánku někdy skřípou zuby jako rumpál. Uklidnil jsem ho, že to nevadí, já že zase chrápu jako fagot. Oba jsme své slovo dodrželi. On dodnes tvrdí, že celou noc nezamhouřil kvůli mému fagotu oka, zatímco ve skutečnosti jsem já celou noc neusnul z toho jeho rumpálu.

Ted považte, že jsem nedávno jel s Pen-klubem do jižních Čech a že s námi jel i pan primátor Kořán, který je také členem Pen-klubu. Když začala paní Ludvíková rozdělovat v hotýlku pokoje, přemýšlel jsem, čí skalp si asi tentokrát pověsím do své pomyslné nocležní sbírky. A že je stejně nejlepší být primátorem. Ten že asi všude dostane pozlacené apartmá s japonským televizorem a třemi gejšami, jež ho mažou vonnými oleji a kňourají mu ukolébavky. A vtom slyším, jak paní Ludvíková říká panu primátorovi, že má pokoj číslo 9 a s ním že tam budu spát já.

Ve mně hrklo, protože to přestávala být legrace. Vždyť například Fiorello La Guardia, primátor New Yorku, přežil atentát jen proto, že ho svým tělem zaštítil jeden Čech, jenž to samozřejmě nepřežil. A jestli někdo přijde zastřelit primátora hl. m. Prahy, jediným Čechem na ští­tění jsem v tom pokoji já. A já nejsem zvědavej na kulky ve vlastním těle, mně úplně stačí, že jsem sem přijel s bolavým kolenem a kulhám. Pak j sem si však řekl, že to třeba dobře dopadne: že ti atentátníci snad neznají číslo našeho pokoje a omylem zastřelí třeba Ivana Klímu, Milana Jungmanna nebo dr. Lachingera z rakouského Pen-klubu, ten že vypadá na primátora ještě víc než Jaroslav Kořán. Zabydleli jsme se tedy na devítce, ačkoli nebyla pozlaceným apartmá. Byly tam však postele, umyvadlo a sprchový kout. Pak jsem obkulhal v rámci programu celé město a měl jsem toho tak dost, že jsem se šel hned po večeři natáhnout se svým bolavým kolenem na ten primátorský pokoj.

Za chvíli přišel i pan primátor a šel do koupelny. Mě zatím napadlo: co když pan Renčín říkal pravdu? Panu primátorovi bych neměl hrát celou noc na fagot! A tak jsem si ze svého bolavého kolena odfačoval pružné obinadlo a ovázal si ho pod bradu, aby mi přes noc zaklapávalo dolní čelist a pan primátor mohl klidně spát. Zvláštní však bylo, že se tak dlouho nevracel. Slyšel jsem ho: šplouchal v koupelně, jako kdyby plaval motýlka. Jenže to nemohl, tam nebyla ani vana, to by si musel napustit vodu přímo na podlahu! Nešel a šplouchal, až jsem si řekl: Já tam snad půjdu! Jenže mi bylo žinantní jít se koukat na primátora do koupelny, když ani nevolá o pomoc.

Pak se konečně vrátil. Měl tlak 480 na 368 a kalhoty mokré až do pasu. „Napustil jsem si umyvadlo až po okraj a vtom zespoda upadl sifon. Všechno to vyteklo na mě a na podlahu!

Stál jsem v tom po kotníky, nacucával to do ručníku a ždímal do odpadu a ne a ne to vycucat. Kdybyste tam musel jít, nesvalte se, klouže to!“

Byl tak stife, že si ani nevšiml mé podvázané čelisti, kvůli níž jsem s ním mohl konverzovat jen pomocí slůvek hm hm. Ráno však byl plný sil. „Skočím si na náměstí pro noviny,“ řekl, „sejdeme se u snídaně.“ Stěží jsem se přefačoval z brady na koleno, když se nečekaně vrátil. Po pravdě jsem si v první chvíli nebyl jist, zda je to opravdu on. Odešel elegantní, v bílých kalhotách a v bílé košili, a teď tu stál skvrnitý jako levhart. „Spadl do výkopu,“ blesklo mi hlavou, ale on vysvětloval, zkoušeje co nejméně sykat: „Servírka na mě převrhla sklenici horkého kafe.“ A já viděl, jak mu z hrudi a z klína stoupá horká pára jako z karlovarského vřídla, viděl jsem, že už nikdy nebude mít košili ani kalhoty bílé a kdoví, jestli ještě bude mít děti. Pak odešel do své oblíbené koupelny, aby se odskvrnil. Bez úspěchu. Dlužno však říci, že ho později vyhledal pan vrchní se servírkou a zázračně uvedl jeho oblečení opět do plné bělosti.

„Snad jste si to už všechno vybral,“ snažil jsem se panu primátorovi nalít nový optimismus ve víře, že maléry chodí v trojici. Počítal jsem mu tu záplavu, kávu a to, že mi to pružné obinadlo nepřicvakávalo dolní čelist dost účinně. „Nevybral,“ hlásil mi o čtrnáct dní později na sjezdu. „Doma jsem nesl do trouby pekáč s vodou a ulomilo se mi držadlo. Měl jste vidět mou kuchyň, mé kalhoty a mou ženu!“

Co na to říci? Štastný Fiorello La Guardia!