František Nepil

PĚT BÁJEČNÝCH STRÝČKŮ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Jak strýček Roman operoval v Grónsku

Jak dobře víš, milá Minko, nejlepším lyžařem ze všech tvých strýčků jsem já. Jenomže to není k poznání. Nemůžu na hory jezdit tak často jako oni. Musím pořád někoho ošetřovat. Strýčkové pořád mají natažené svaly. Nebo zanícené šlachy. Každou chvíli jim musím dávat dohromady kotníky či kolena. Připraví mě o všechny prášky, všechny kapky a čípky.

Však je za to jednou pánbu potrestal. Nemoc poslal - na mne! A zrovna v Grónsku!

Grónsko je ostrov velikánský jako sedmnáct našich republik. Přitom tam žije míň lidí než na Kladně nebo v Trnavě. A co hlavně - celý ten ostrov leží pod pohádkovým sněhem. My ho chtěli přelyžovat od pobřeží k pobřeží. To byla větší dálka než přes celé Československo.

Nebudu ti líčit, jak jsme letěli na Island. A jak z toho bylo strejdovi Hanušovi špatně. Jemu je špatně vždycky, když letí nebo když pluje. V letadle spotřebuje nesmírné množství pytlíků. Ty jsou na každém sedadle. Pro případ nevolnosti. Kvůli němu postavila letecká společnost BOAC letadlo pro %bhj cestujících. Myslela si, že tolik pytlíků strejda Hanuš nespotřebuje.

Ta se přepočítala!

O nic lepší to není s jeho mořskou nemocí. Za každou lodí, na které pluje on, se táhne hejno ryb. Islandští rybáři nás na kolenou prosili, ať jim strejdu Hanuše prodáme jako návnadu. Prý se za ním k Islandu stahují ryby až od Honolulu.

V Grónsku jsme přistáli v Angmagssaliku. V městečku, kde není ani pořádný přístav. Vyrazili jsme na severozápad. Dva dny nás vyprovázeli Eskymáci. Na motorových saních. Naučili nás, že Grónsko se řekne grónsky "Kalatdlit-nunat". A že prý se vůbec nemusíme bát ledních medvědů.

Od chvíle, co nás takhle uklidnili, nemohla tvá máma strachy usnout. Marně jsme jí vysvětlovali to, co Eskymáci nám. Že medvěd se třeba bude za námi loudat celý den. Nebo dva. Ale jenom ze zvědavosti! Ne ze zlého úmyslu.

První dva dny byla obloha modrá. Jako na Jadranu. Po pravici se nám tyčily hory. Dvakrát výš než Sněžka. Lední medvědi někde vyspávali. Zato k nám jednou přišla polární liška. Až do tábora. Strach z nás neměla. Neměla s lidmi špatné zkušenosti. Nikdy jí zřejmě neublížili. Kdyby tvůj táta udělal chňap!, měla by tvá máma límec jako hraběnka.

Čtvrtý den se obloha zachmuřila. A mě začalo píchat v pravém boku.

Pátý den nám drncaly o hlavy mraky plné sněhu. Já začal cítit horečku. A odpoledne mi bylo šoufl.

"Hoši, je to je špatný," řekl jsem. "Mám zánět slepého střeva."

Slepé střevo je velké asi jako malíček. Člověk ho na nic nepotřebuje. Jenom na záněty. Když se to střevo zapálí, je s člověkem zle. Kdo má veliké štěstí, tomu to rozeženou ledové obklady. Já to štěstí neměl.

"Musí ven," hekal jsem. Do nejbližší nemocnice byl týden cesty. A to střevo muselo být pryč do rána.

"Umí někdo z vás operovat?" zeptal jsem se.

Tvůj táta řekl:

"Já ne. Já sice stahuju králíky, ale ty vypadáš trošku jinak."

Ostatní neřekli vůbec nic.

"Zkusím se operovat sám," hekal jsem. "Postavte mi iglú."

Iglú je eskymácký domek ze sněhu. Nemá čtyři stěny. Je dokulata. Vypadá jako velikonoční bochánek. Nebo jako drátěná past na myši. Jenže vchod je normálně z boku.

Všichni se dali do stavby. Váleli veliké sněhové koule. Jako na sněhuláka. A stavěli je na sebe. Do kruhu. Tedy do spirály. Do stočeného prasečího ocásku.

Nejtěžší je postavit strop. Propadl se jim třikrát. To už venku zuřila vichřice.

"Uvařte v ešusech vodu ze sněhu," řekl jsem.

Každý chirurg a jeho pomocníci si musí před operací mýt ruce. Horkou vodou. Nejmíň deset minut. Aby se ze záhybů kůže vyplavila nečistota. Pak jsem ruce ještě dezinfikoval. Všem. A sobě i bok. Dvěma lahvemi whisky. To je drahý nápoj. Zatloukat hřebík náramkovými hodinkami by přišlo levněji. Strejda Aleš byl z toho na infarkt.

Nato si každý uvázal čistý ručník přes ústa. Jako roušku. A druhý přes čelo. Nakonec jsem si zarouškoval i svůj bok se slepým střevem.

"Hanuši, nabrus mi perfektně skalpel," řekl jsem. Skalpel je nůž na operování. Musí být jako břitva. Hanuš vzal skalpel a žuch! - svalil se jako špalek. Omdlel při představě, že se fiknu. Nabrousil mi ho tvůj táta.

Potom jsem se zeptal:

"Nemáte někdo hedvábí?"

"Na co?" ptal se strejda Aleš.

"Na podvázání cév," vysvětlil jsem mu.

Žuch! - a omdlel strejda Aleš.

Dal jsem si injekci. Abych si znecitlivěl ten svůj bok. Jen jsem se píchnul - žuch! Omdlel strýček Řehoř. A když jsem se fiknul, omdlel strýček Arno. Takže mi zbyli jen dva pomocníci: tvůj táta a tvá máma.

Slepé střevo je pod několika slupkami. První je kůže a druhá sádlo. Zvlášť když je člověk vykrmený jako strejda Aleš. Třetí slupka se jmenuje povázka, čtvrtá je svalovina, tedy maso. Žádná z těch vrstev nebolí, když se v ní štouráš. Bolí až ta pátá, pobřišnice, třebaže to je jen blána. Jen jsem se jí dotknul, řval jsem jako jelen. Ještě, že u toho byl tvůj táta. Aby mi napovídal.

"Zařvi krucifagot," poradil mi a já zařval krucifagot. Hned mi bylo líp.

"Zařvi kurník šopa!" a já zařval kurník šopa. Tvůj táta toho znal tolik, že jsem si mohl vyoperovat všechny střeva. Nejenom to slepé.

Operace se mi povedla. Jen jsem se však zastehoval, vypadla ze stropu našeho iglú sněhová koule. Velká jako koňská hlava. Rovnou na mne. Ani jsem nehlesl a byl jsem v narkóze.

Ještě dva dny po mém probuzení zuřila velká bouře. Třetí den začalo počasí dostávat rozum. Čtvrtý den udělali strejdové z mých lyží saně. A na nich pojízdnou postel. To už mi bylo líp. Už jsem začal chodit. Ale na lyžování jsem sílu neměl. Takže mě přes zbytek Grónska vezli. Do městečka Gothábu.

Tam jsme se nalodili na parník. Strejda Hanuš dostal mořskou nemoc ještě na pevnině. Padesát kilometrů před Gothábem. K přístavu připlula taková hejna ryb, že nám cestu na Island musel razit torpedoborec.

Minka na strýčka Romana vycenila kamarádsky zuby. Bylo to něco jako zapálení dýmky míru. Už mu odpustila tu baronesu. I starostovic kozu i kyselou ochechuli. Pomyslela si:

"Co kdybych dostala ještě slepé střevo?"

Dědeček by jí na to asi řekl:

"Nemaluj čerta na zeď."

Jednou jí vysvětloval, že malování čertů na zeď je lehkomyslnost. Že zdi jsou čertí pošta. Čerti si prý nepíší vzkazy na papír. Papír by mohl snadno chytit. Píší si proto vzkazy na stěny. Protože jsou však pakáž líná, nenaučili se ani psát. Malovat prý ovšem dovedou. Když namalují na zeď čerta, znamená to: Brácho, tady proveď nějakou čertovinu!

A provést čertovinu, provést nějakou lumpárnu, to si žádný čert nenechá ujít. I když čerta na zeď namaluje někdo jiný. Proto prý nemá nikdo malovat čerta na zeď.

Minka se pod peřinou pohodlně natáhla.

Pátý den byl sice v čudu, ale co? Zbývaly ještě celé dva dny.

Ještě dva strýčkové ji přijdou bavit. Všichni jsou trošku praštění.

Ale na to, že jsou dospělí, se dají docela dobře poslouchat.

Ráno přijde strejda Hanuš. O čem asi bude povídat?

"O velké krmítkové sázce," řekl jí strýček.