Jan Neruda

POVÍDKY MALOSTRANSKÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII
PĚT MINUT PO KONCERTU

Slabý dětský soprán zaknikl si do strašné výšky, slečna Valinka sevřela noty, sprovázející hudebník uhodil ještě několik zakončujících akordů a pěkně naučený úsměv s příslušnou poklonou zvěstoval, že je po koncertu.

„Ale to je radost - to bude nějaká umělkyně - no pane z Ebrů, vy budete šťastný člověk!“ jásala paní Baurová, ustala v tleskání a vstala ze svého sedadla, aby Valinku v nelíčeném nadšení svém důtklivě objala. Za ní vstávali ostatní přítomní, jichž se bylo na dvacet sešlo a po dvou řadách zde v parádním pokoji zasedlo, a na Valinku pršely hubičky a zvelebovaná Valinka sotva že měla dosti dechu, aby zvolala: „Ale - moje vlasy - maminko!“

Pan Eber, jenž byl po celý koncert nepohnutě stál mezi pilířem a oknem, polykal pohnutí, otvíral a zavíral oči a přál pak se záchvěvem: „No ještě tak dvě léta ji musíme přece nechat se cvičit, pak ale ať ji mají. Bude sice teprv čtrnáct let a lidé se budou divit, ale co na tom, když talent je tak rozhodný. Zdalipak byste věřila, paní Baurová, že ve frančtině učinila za dvacet lekcí takový pokrok, že se pak už zcela dobře se svým učitelem smluvila?“

Paní Baurová spráskla udivením ruce. „Je-li možná! Valinko - je pravda?“

„O oui, madame!“ svědčila Valinka.

„Nu tak vidíte, já jsem se díval také jako blázen. Ale to dělá také, že má dobré učitele. Zvlášť učitel zpěvu je dobrý! Má tuze dobrou metodu, hledí na každou maličkost, i palec jí strká do huby, když ji špatně otvírá. Ale v Praze sní nezůstanu!“

„To by byl pravý hřích!“ svědčila paní Baurová a usedla zas vedle své dcery.

Slečna Marie, po jejímž levém boku seděl pan nadporučík Kořínek, ženich přítelkyně její, byla po ukončení koncertu schválně obě rukavičky svlékla, aby mohla hodně silně tleskat. Pan Kořínek, muž to postavy slabé, chorobného výrazu, stálého ale, jakoby zkamenělého úsměvu kolem holozubých úst, tleskal s ní.

„Až je mně horko,“ pravila slečna něžně po ukončené práci své k svému ještě dále se namáhajícímu sousedu. „My děvčata nemáme ale žádnou sílu. Pěkně zpívá to dítě, je-li pravda?“

„Jakpak by ne!“ svědčil pan nadporučík. „Zvlášť to C na konci bylo tuze pěkné.“

„Ale to bylo jen F - snad?“ podotýkala slečna.

„I ne, C to bylo a předtím bylo také jednou C; když to je tak vysoké, je to vždycky C.“

Obličej slečny Marie zdélil se a zkameněl. „Ráčíte být tedy také muzikální?“ tázala se, snad aby vůbec něco řekla.

„Já? Ne, neměl jsem prý talent k tomu, říkali. Ale můj bratr hrál i z not a každý kousek hrál dopodrobna jednou jako po druhé.“

„Měla jsem také takového bratra,“ vzdychla slečna, „chudák je už mrtev. Krásný tenor! Od vysokého C, jak jste ráčil prve povídat, až dolů do A, povídám vám, až dolů do A!“

„To musila být krása!“

„Jste velkým milovníkem hudby?“

„Ó to (...)

(......)