Jan Neruda

POVÍDKY MALOSTRANSKÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX
DALŠÍ DOKLAD POŘEKADLA

Večerní hodina letních „tácek“ blížila se. Denní světlo bylo sice ještě bílé, ale již se zdála to být bělost znenáhla a opatrně se blížícího spánku. Lidé se takřka nehýbali, byl právě tak okamžik, kdy práce již ustala, chuť k večerní rozpravě a zábavě ještě se nedostavila.

Pan doktor seděl u psacího svého stolku. Na jeho tváři jevila se opravdová zamyšlenost. Přemýšlel o něčem vážném a chtěl patrně něco vážného vykonat; pošupovalť kalamář hned sem a tam, překládal péra s pěknými kostěnými držátky, prohlížel opět a opět pružné jejich nožičky. Teď otevřel šuple a vyndal z něho půl knihy tenkého papíru. Sňal jeden arch, držel jej chvilku před sebou ve vzduchu, konečně se pootevřená ústa jeho otevřela dokořán, hlasité „ano“ vyplynulo z plných prsou a pan doktor složil arch úředně podél vedví.

Patrno, že to byl vážný čin a že stál namáhání, neboť pan doktor hned nato vstal a začal se jaksi v odpočinek procházet pokojem. Chodil jím divně, jako by se motal, někdy dva kroky kupředu a jeden nazad, přičemž hlava hned skleslá na prsou, hned zase s vynucenou smělostí se vztýčila.

„Ano,“ vydechl přitom zase ze sebe. „Když to má být -a být to už musí-, ať jde všechno co nejčerstvěji! - Jsem v takových klepetech, že třeba rozhodného spěchu. Ó, ta stará Lakmusová by mne nepustila - a Klárka taky ne -hodná holka - rozhodl jsem se ale! Tady už nemohu zůstat, vše musí být vyřízeno v několika dnech. - Zítra donesu třetí báseň osobně k Josefínce. Zapředu hovor, dám jí báseň ke čtení, budu pozorovat každé zachvění svého koťátka, pak to hned doděláme. - Úřední zadání napíšu si ale dnes - hned - jsem v tom humoru -”

Pan doktor zahalil se v župan a otočil šňůrou, jako by se před zimou chrániti chtěl. Usedl rozhodně k stolu, namočil péro, zavířil jím několikráte na svršku archu, pak je spustil a na papíru začernalo se obrovské, krásně točité S.

Hned nasadil zas dál a písmena se kladla hbitě a správně k druhé. Psal, jak následuje:

„Slavný magistráte královského hlavního města Prahy!

V úctě podepsaný oznamuje, že ve stav manželský vstoupiti hodláš pannou-”

Zadíval se na to a zavrtěl hlavou. „To nejsou brejle - tmí se, zandám okna a rozsvítím!“

Vtom zaslechl lehké klepání na dvéře. Rychle chytil pan doktor nepopsaný arch papíru a položil jej na začaté písmo. Pak vynutil ze sebe slabé: „Vstupte!“

Do dveří vkročil Václav.

„Nevytrhuju, pane doktore?“ a zavřel za sebou dvéře.

„I ne - jen dál -,“ mručel pan doktor v rozpačitém ochraptění náhlém, „chtěl jsem sice právě něco začít -ale jen si sedněte! - Copak mi nesete?“ Otázku tuto položil tak ze zvyku a bez vztahu k papírovému závitku, jejž Václav v ruce držel; nebylť si vůbec pro rozpačitou mlhu před očima Václava důkladněji posud všiml.

Václav usedl. „Nesu vám, pane doktore, něco pro chvíle rozechvělé, ač budete-li tím chtít nervy svoje ukojit. Je to novelistická šumivka, totiž nešumí snad duchem, ale může ukonejšit jako šumivka. Jednoduchá myšlenka, snad (...)

(......)