Stanislav K. Neumann

SEN O ZÁSTUPU ZOUFAJÍCÍCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Jsem ten, jenž lační

A vyslyšel můj hlas pan poznání
a vyslyšel můj hlas v tmě pláčem prosycené,
že bylo to jak pohádka, když v městě slunce se naklání
v posledním krvavém zaplání,
pohádka o dvou duších v samotě roztoužené,
když sladký večer zpívá a ochotná srdce se chvějí.

Na kříži ramen našich, jež se rozpínala
                         a k objetí zvala,
bůh křesťanů znova umíral v soumraku chvíle,
když já k ní děl: A ty bys nezanesla minulost do závějí?
A nevěříš, neuvěříš vlastního srdce síle? –

A byl to zápas tichý, ale krutý,
v němž mlčky za rozpálené drželi jsme se ruce,
                        v bolestné muce,
šleháni minulostí, jak do běla žhavými pruty,
a ze všech propastí otevřených vyčítavé přepadaly nás
                                                                                                stíny,
abychom znova trpěli za vlastní hříchy,
mstící se hříchy,
znova za cizí viny.

A fantom života, jejž za sebou máme,
nesmírná tíha toho, co víme a známe,
dolehla na duše zmučené, ohýbajíc nás k zemi,
a skepse syčela doprovod,
syčela o tom, že prokletý rod, náš rod

na věky bez cíle zaslíbeného se potácí
                                                                  pekly všemi,
náš rod nevykoupený Evy, která všechno chce znáti,
a Evy, která na konec všechno poznati musí.

Byla to bouře. Taková bouře nejvyšší sosny sklátí,
nejvyšší požáry sdusí,
a jen ta srdce lidská,
tisíckrát zklamaná, tisíckrát zhnusená, veliká srdce
                                                                                       lidská
vždy znova nadějí vylákaná rozněcují se a bijí
vstříc tropickým ostrovům v ledovém moři,
vstříc tonům, jež výskají, vstříc barvám, jež hoří, vstříc nové symfonii.

A vyslyšel můj hlas pán poznání
v tom večeru sladkém, jenž zpíval,
a sněhem minulost zavál a nad sněhem zelení kýval,
v strom proměněn, v jablka, po jichž chuti lačněla
                                                                             naše ústa,
horečná, dychtivá naše ústa
nikdy nenasycená.

A bylo vše, jak jsem to snil: znova se zrodila žena,
duše se vzpřímily k radostem a propast se zavřela
                                                                                      pustá,
byla to pohádka, když v městě slunce se naklání
v posledním krvavém zaplání,
pohádka o dvou duších v samotě roztoužené,
když sladký večer zpívá a ochotná srdce se chvějí.

Dnes, kdy je vše juž jiné, kdy nové bouře přešly
a sněhy sešly
a pro moji lačnost nová se jablka smějí,
jsem ten, jenž nelituje, jsem ten, jenž vděčen pánu
za každou bolest-radost, dvojici požehnanou,
za každou děsivou noc, jež vede k sladkému ránu,
za muka, jež v radostech číhají,
za radost, jež z muk se rodí.
Duše i tělo touhou mi vzlykají,
po tvrdé zemi lačny chodí,
jsem ten, jenž (...)

(......)