Stanislav K. Neumann

RUDÉ ZPĚVY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Elegie

Otče,
otče můj, tak nepravdivý již
jako to patero prvních mých let,
jsem spokojen se vším, čím v krvi mé dlíš,
čím jsi v ní a čím jsi v ní byl,
hlavu mám, jak vidíš, vzhůru,
soucit mám s protivníky,
nevyčítám –
leč smutný šeptám otazník jen
jak zrazený, tisíckrát zrazený sen:
proč jsi se, otče, počeštil?

Otče, maloměšťáku a deklarante,
dobrácké srdce demokratické,
hat schon Recht gehabt, Milada, meine Tante,
bylo nám toho třeba?
Bylo ti třeba, aby tě obrali
dědové dnešních selských lichvářů,
abys nám umíral, vida již zpovzdálí
plížit se bídu k těm, jež měls rád?
A mně snad, řekni, mně bylo třeba,
bych si jak cizinec dobýval chleba
u rodáků tak cizích?

Otče,
otče můj, již jako chlapec
cítil jsem se tak nesmírně sám
v národě těch, co lezou za pec
před činem, myšlenkou, krásou i světlem
a před bojem, kde se s vavříny sklízí
i rána či smrt –
v zemičce barbarů? ne, v zemi občánků,
co chutnají jako vařený kaštan
a politizujíce u džbánku
ideje melou v bezzubých ústech
na nechutnou kaši.

A přece
a přece jsem podlehl víře té země,
že v těchto skřetech živ ještě Tábor,
že stačí svrci habsburské plémě,
by ohnivákem vyletěl vzhůru
svobodný národ.
Ale když přišel ten kýžený den
– běda, již tehda jen pouhý kuplet –
spár habsburský byl přeražen,
nadstavba zřítila se,
leč ostatní zůstalo
všecko,
po starém panstvu vředy dostalo
předčasně moudré děcko:
básníci zblbli,
šejdíři slibovali,
národ se schoulil,
lichváři čachrovali,
na povel Paříže
přišli jsme za mříže,
a jako láva smrdutá faleš podvodníků
z žurnálů, sněmovny, řečnických tribun
zprznila republiku,
a zbyl jen zmetek.

O, jak ho nenávidím,
nevěstku západní buržoasie!
Jak jsem ho na hony vzdálen dnes,
národa vodnatelného, sám jemu cizí!
Nikdy se neshodneme a nedorozumíme.
Z jiné krve jsem a z jiného těsta,
cítím to, vidím,
zklamán jsem v lásce i víře byl,
zbloudil jsem,
vězněm se cítím v područí panského města,
klecí mi shnilá ta země,
a všude jsa doma, kde žije zvíře a člověk,
ač nechybělo vůle ni vroucnosti,
zde jsem se neaklimatizoval.

Otče,
(...)

(......)