<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Stanislav K. Neumann

JELEC
kompletní kniha, e-book

 

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
    1   >

 

Minulo tré válečných měsíců. První panické hodiny usadily se pomalu na dně našeho zastrčeného života jako kávový rmut v hrnku. Na dědině netvoří se již ustrašené a nervózní hloučky. Letňáci, většinou židovští, všichni téměř dávno zmizeli; bylo to, jako když do spokojeného, po žních vypaseného a čile cvrlikajícího vrabčího hejna vpadne náhle a zblízka střelná rána: ptáci strnou na okamžik vyjeveně a pak s náramným křikem rozletí se prudce na všecky strany. Rychlý spád mobilizačních vlaků, jejich složité vzezření, silné až k výhrůžnosti, smutné až k pláči, divoké, pestré, a přece stejnorodé, a jejich zvláštní –jak se nám aspoň zdálo za tichých večerů podzimních – dunění vybledly v paměti, hloučky žen a dětí neočekávají už na povýšených místech černých vlaků s vojáky, pouze tu a tam ještě se trousících, a nevracejí se s červenýma očima; jen zřídka několik vysokých klukovských „nazdar!“ z některé uličky u dráhy hlásí, že jede něco neobvyklého: vlak s vyzbrojeným plukem dolů, vlak s raněnými nahoru. S mnoha věcmi a s mnoha myšlenkami jsme jakžtakž smířeni již, na ledacos hrozícího jsme si zvykli. Všecko se smrsklo, stáhlo do sebe, přikázalo si velikou trpělivost, a mezi stráněmi pozdně skvrnitými leží náš klid jako veliký bochník sýra: hladové myši dní ohryzují jej na všech stranách, jde to pomalu, nepozorovaně, ale jistě, jednoho dne – kdožví, za jak dlouho! – nezbude z něho bezpochyby docela nic a nám bude všelijak. Prozatím však vypadá jako celý…

V tomto licoměrném klidu sedím téměř denně s udicí u vody. Okolní lesy a stráně nemají ovšem nejmenšího tušení o jeho vratkosti; dozrálá vegetace připravuje se tu klidně na smrt nebo zimní spánek, hmyz těší ještě i obtěžuje, ptáci shánějí a v trávě opodál mezi krtčími kopečky, rozrytými kopyty krav, vyháněných na pastvu, poskakuje lasička a velmi se zajímá o mé konání. Také říčka plyne s úměrnou dobrosrdečností, obvyklou v takových krásných dnech. První padající listí skvrnité snáší se lehce na její tichá místa pod vrbami a olšemi a zvolna tu krouží jako dětské kocábky…

Je tedy válka! Tam za řekami a horami je tedy válka, napravo, nalevo, dole i nahoře je válka. Špinavá, ohavná, ničemná věc. Strašlivá sázka do krvavé loterie. Kdesi, daleko ještě, tonou lidé v řekách a močálech, padají křížem krážem s kulkami v těle, jsou zasypáváni a rozbití, létají do povětří, ztrácejí údy, řvou bolestí, modlí se z hrůzného strachu, jsou šílení a vypadají jako hrdinové, hnijí v zákopech; kdesi, daleko ještě, zběsilé hromobití ničí města i kraje, páchnou dýmy, kaluže krve a hromady mrtvol, člověk dítě sténá, člověk bestie, to nejstrašlivější zvíře na světě, triumfuje, a poslední starci sedí na prahu opuštěných baráků ve vypálených dědinách, se schouleným psem u nohou.

Jak je to všecko nepochopitelné zde, na dobrotivém slunci podzimním, v tichu nad pokojnou říčkou a mezi dřímajícími stráněmi! A přece je to a neslyšnou ozvěnou toho ztvrdly nám tu všecky barvy, všecky stíny a všecka radost zhořkla jako žluklý pokrm oblíbený. Bolestnou křečí máme stažena ústa, abychom na vrahy nemohli zařvati: Vrazi!, abychom na nepřítele nemohli zavolati: Bratře! Toto vynucené mlčení je pro nás největší mukou v této chvíli a na tomto místě.

Je válka! Ale ty a já smířili jsme se jakžtakž s touto představou nejhroznější, poněvadž jsme si řekli jednoho dne: Hle, tolika varovnými hlasy bylo již voláno, ale byly to hlasy volajících na poušti, a posledního proroka zavraždili! Nepatrné hrstky jsou těch, kdož posílají, statisíce jsou těch, kdož jsou posíláni, aniž před pekelným jícnem pochopí, co jest jim činiti. Sklonili jsme pokorně hlavy před okeánem lidské malosti. A také ledačemu jsme uvykli, ty a já: chudobě i almužně, neboť jsme rádi, že chleba dosud máme a slunce hodné nad hlavou, že s pokojnou zvěří můžeme se děliti o ticho a mech na lesních pěšinách. Ovšem, černý, výhrůžný mrak potuluje se ustavičně po naší obloze a jeho stín stokrát už zamrazil nás až do kostí. Byl to strach, bázlivé a sobecké mražení pod mrakem nejistoty? Nikoli, je to odpor až k zvracení, bezedná ošklivost před krvavou nádeničinou, rozvracející veškeren pracovitý život, mrazící setkání se všech ctností kulturního člověka s krvelačností zlotřilé civilizace, a člověk je rád, že slunce znova zazáří, říčka se zatřpytí a zaplanou lesy na stráních v kraji broukajícím si podzimní ukolébavku, a nebyli bychom lidé křehcí, kdybychom nedoufali, že vzdálené běsnění beranů a stád nepřevalí se až k nám, že ohluchne, oslepne, zalkne se krví a dýmem, jimiž tolik plýtvá, dříve než také na nás dojde. Ale to, že ukrutnost beranů a tupost stád zamkly nám ústa, že davy se sebevražednou zbabělostí opustily osvobozující myšlenku a nezardousily zrádců, že každý druhý člověk je tajným pochopem otitulovaných vrahů, že my, kteří máme dar řeči a čistého srdce a jasného zraku, nezatemněného hrabivostí, nesmíme vykřiknouti svůj odpor proti krvavé orgii, svou obranu nevinných a potlačených, to, to bolí a mučí.

Bude nám všelijak. Není nám dobře. Mezi vynuceným klidem a nejistotou tenkou jako vlásek, mezi hněvem, který by chtěl zaduněti, a odporem k lidské bestii i k lidskému soumaru přikazujeme si trpělivost a utrácíme rozkolísané dny jako odsouzenci na smrt, čekající na milost nebo nemilost…

Od rána potuloval jsem se po ověnčených březích, nahoře v háječku před Myší dírou poobědval jsem z obsahu svých kapes, ulovil jsem jednu parmu na červa a dva jelce na hrách, dostatečné to množství k zítřejšímu obědu, a tož poněkud unaven i poodveden již zase z tohoto kraje a klidu nebezpečnými myšlenkami sedím teď nebo spíše ležím na svém nejoblíbenějším místě a pokuřuji z lulky. Pěknou olšovou vidličku zabodl jsem do měkké hromádky krtčí, položil jsem na ni udici, všecko je v nejlepším pořádku, ryba může přijíti, je toliko nutno, aby pomalu brala, mám-li ji dostati. Neboť na nějaký zvláště rychlý a obratný švih nejsem věru připraven.

Je nasnadě, že za celý den má toho člověk dosti, pravice nejeví již nejmenší chuti držeti napjatě a opatrně prut, pozornost ochabuje, mysl se odvrací. Odejíti však před úplným soumrakem zdá se tak zbytečno. Tolik vůně, tolik milých věcí jest ještě všude kolem tebe. Tedy setrváváš, a tu se ovšem často stane, že přijde ryba, myslí to docela upřímně s tvým krásným tučným červem, s tvou kostečkou sýra nebo s tvým pěkně žlutým, slaďoučkým a navařeným hrachovým zrnem, zabere, až prut zařinčí a k hladině se sehne, ale ty se ani nenamáháš uchopiti jej a trhnouti, poněvadž víš, že bys přišel pozdě. Dáš nové vnadidlo, znovu nasadíš, chvíli držíš udici v ruce, pak ji položíš opět do vidličky, ale umíníš si dávati dobrý pozor, nicméně za několik dalších okamžiků pozornost je znova tatam a mysl bůhvíkde.

Mysl bůhvíkde! Vyhlížím sice jako všickni zdejší rybáři, moji sousedé od vody, zdá se, jako by nic na světě nemohlo nás vyrušiti z maniakálního zaujetí rybolovem, s vášnivou pravidelností setkáváme se tu a oslovujeme se stále týmiž lakonickými větami, ba zdá se, že změnilo-li se něco také pro nás, znamenalo to jen povel k užšímu ještě přilnutí člověka k vodě a jejím obyvatelům vyhlédnutým za kořist. Pokud aspoň na mně jest, sedávám teď u vody den ze dne, jako bych tímto fatalistickým čekáním na rybu chtěl vyplniti dlouhou mezeru v životě, která nastala zastavením se času. Ale to je toliko zevnějšek, mimikry vynucené okolím. Kvečeru, když říční náš rajón zdá se prohledán již skrznaskrz, neschopen vydati člověku jediného hrouzka, a tělo je umdleno, tu za každým stromem a křovím zdá se číhati dotěrná myšlenka, obava, naděje, přiženou se náhle tu vlčí smečkou, tu hejnem vran, tu tancem divoce veselých žínek lesních, výhrůžné i slibné, nebo skála naproti mění se v dravou, střapatou sfingu, od jejíchž záhadných očí nemůžeš se odtrhnouti, – ve skutečnosti však jsou všecky ty myšlenky a představy prostě takové, že kdyby šla mimo cigánka, přerazil bys rázem všecky prsty zadržujícího tě rozumu a běžel bys k ní, aby ti hádala z ruky, a přidal bys jí dvacetihaléř, aby ti pověděla také něco z budoucnosti země, ve které jsi domovem, a jejího lidu.

Takový je můj klid, hlavně když se smráká a v našem údolí je širé, vlhnoucí a chladnoucí ticho. Nadto přijel jsem před několika dny z Prahy. Nekonečná jízda vojenským vlakem, třikrát čtyřikrát delší než dříve, jejíž starý pořádek tančil po hlavě a všemu se podobal, jen jízdě na velké trati nikoli, hodinové zastávky v jistých stanicích, dříve tak idylických, teď napěchovaných novým horečným životem, strašně neznámým, prostoupeným uniformami, letmo zahlédnuté vlaky s prvními raněnými, s obyvatelstvem vyklizených měst, v jednom celá trestnice, v čekárně vyjevené hloučky kolem obvázaných vojáků, vojáci všude, všude věci a tváře vyšinuté z obvyklé dráhy – zkrátka: dokud jsem nevytáhl paty z tohoto údolí a dědiny obklíčené vysokými stráněmi, důvěřivě usínajícími, mohla se mi stále ještě válka tu a tam zdáti zlým snem anebo zlomyslným výmyslem žurnálů; teď to však již nejde, a za soumraku zjevují se mi strašidla. Tu bych nejraději vyskočil, oslovil prvního vzácného mimojdoucího, přiměl ho k řeči, k nekonečnému proudu řeči, byť to byl docela negramotný hlupáček, a moje mysl zachycovala by se křečovitě každého jeho slova vypadajícího jako útěcha, naděje, slib…

Ano, útěcha! Že krev tisíců, denně teď tryskající na všecky strany po dlouhých kilometrech, vykupuje navždy příští generace, zachraňuje je před novým šílenstvím, je schopna vlíti do hluchých mozků a zbabělých srdcí těch, kdož přežijí toto peklo pekel, i jejich synů a vnuků, nezahladitelné poučení a nezdolné odhodlání; že pláčem matek a vdov bude změněno navždy mléko v ňadrech žen a všecka děcka příští budou sáti zároveň s ním z mateřských prsů nenávist a opovržení ke krvavému řemeslu, jimž neodolá ukrutnost držitelů moci a zpupnost uniformované kasty. Ano, naděje! Že tvář lidské společnosti, tato rozšklebená karikatura řádu a organizace, počne urovnávati konečně své rysy k velikému souladu, že nebude již národů panských a zotročených, že počnou mizeti třídy přežrané a třídy hladovějící, že zaniknou kasty všemocné a kasty páriů. A ano, také slib! Že po tomto orkánu, který možná zanedlouho vrazí zběsilý až sem, zatančí si ničivě po těchto stráních a nad touto říčkou a strhne tě, básníku skromný, ale žárlivý na svou neprodajnost, do svého nemilosrdného víru, že po tomto orkánu, až ulehne, zchvácen vlastní zuřivostí, vrátíš se s novou jistotou ke svým knihám a ke svému peru, a nebude již nikoho, žádného placeného žalářníka myšlenky, který by směl oklešťovati tvou lásku a nenávist, tvůj smích a pláč, tvé nadšení a rozhořčení, nikoho, kdo by směl zadržovati, lámati, ničiti nebozezy frenetického života, deroucího se do spravedlivější budoucnosti.

Pozoruji, že můj prut zakolísal; brk na hladině je však nápadně klidný. Nu, čáry to asi žádné nebudou. Rozkolísané misky mé mentální rovnováhy se uklidňují, zastavují – aha! Vidlička, zastrčená hluboko do měkké hromádky, překáží krtkovi ve večerním lovu. Vstávám. Je věru kdy k večeři, také chladna přibývá. Skládám náčiní, hrst hrachu hodím do zátočinky, seberu síťku s rybami a jdu.

„Dobrý večer.“ Splašené kolečko, s udicí složenou do zeleného pouzdra, vidí, že něco nesu, pročež seskakuje s bicyklu.

„Čím jste krmil?“

„Hrachem.“

„Nu vida, přece něco nesete. Ti jelci jsou pěkní. A já už tři dni nic. A za celý týden dvě mrňata. Hanba mluvit. Tedy na hrách? Jdou?“

„Trochu.“

Dělám drahotu. Splašené kolečko je náš nejzávistivější rybář. Vychrtlý, šedooký, žlutý mužíček s hrbatým nosem a s kulatými zády, jakoby od samého číhání u prutu. Přijíždívá z města s větrem o závod někdy denně, někdy náhle po delší době, třeba až k večeru, na kole, v haveloku, jehož cípy poletují mu kolem těla; odtud naše přezdívka. Obcujeme s ním zdrželivě, neradi. Jakmile vyčíhá některé dobré místo naše nebo zátočinku, kde jsme krmili, již tu sedí druhého dne.

Odcházíme. Hodlá opět usednouti na kolo, když tu náhle stiskne mi prudce rameno a rychle se obrátí.

„Slyšel jste?“

V zátočině, kterou jsem právě opustil, pleskla ryba na hladinu. Krátce a temně, jak to činí velké ryby. Na hladině svítí a rozcházejí se objemné kruhy.

„To byl kousek!“ šeptá zdrceně Splašené kolečko.

„To nějaký dvoukiláček si jde pro večeři, kterou jsem tam vhodil, snad kapr,“ povídám trochu z přesvědčení, trochu, abych podráždil jeho chtivost.

Sedá na kolo, zamumlav něco, a už mizí v šeru. Nebude se moci zítřka dočkati.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist