Stanislav K. Neumann

JELEC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Druhého dne byla neděle. Měl jsem návštěvu. Vypovídali jsme se, podesáté rozumovali o vyhlídkách jednotlivých mocností, o našich nadějích a úzkostech, o všech možnostech i nemožnostech doby. Teprve pozdě odpoledne jsem se dostal k vodě.

Jdu po druhé straně řeky, tu a tam nasazuji, na vážnější rybolov pomýšlím však až na svém místě, na druhém břehu. Tu si pak trpělivě posedím. Myšlenky jsou pro dnešek provětrány.

Ale z této strany již z dálky vidím věc, kterou jsem včera tušil a dnes zapomněl. Splašené kolečko sedí u mé zátočiny jako přikovaný.

Nu, nevadí. Nemám teď takové nouze o úlovek, aby mne mohlo zlobit jeho počínání. Usedám naproti, nedaleko, je obrácen ke mně zády, nevidí mne, a bude-li náhoda vtipná, najde ten veliký jelec nebo kapr, přijde-li si opět pro večeři, snáze cestu k mému hrachovému zrnu než k jeho. Neboť tím jsem si docela jist, že Splašené kolečko chytá dnes také na hrách, ač u nás bylo to dosud novum, mnou na doporučení užívané a velmi mně příjemné, protože hrách je pohodlné vnadidlo, nabodneš zrnko na háček bez jakýchkoli nesnází a neumažeš si rukou. Je to stejně pohodlné jako manipulace s kostečkami ementálského sýra, ale – lacinější. Kromě kapra, v takové nestálé říčce ovšem velmi vzácného, jde na hrách u nás sice jen jelec, baculatá a dobrá ryba, třebaže labužníci jí nemají ve valné úctě, to ale mně, člověku skromnému, pranic nevadí, hlavně teď k podzimu, kdy pro pstruhy nastává zahájená doba a parmy, u našich rybářů nejoblíbenější, počínají dělati jakési drahoty.

Zabodávám vidličku, nasazuji a uléhám pohodlně za olši na podložený kabát. Pravděpodobně budu se více zabývati konáním svého protějšku než vlastní udicí. Ale jelec skutečně velký béře rozvážně. Chňapne a táhne. I při jisté nepozornosti mám tedy naději.

Dnes jsme tu ostatně jistě všickni. Dole pod nádražím elegantní Amatér, Němec, podle jehož vzezření by nikdo nesoudil, že může míti také někdy štěstí, jaké mívá. Viděl jsem to na vlastní oči. Jinak nic nevěřím, poněvadž rybářská latina jak známo není o nic spolehlivější než latina myslivecká. Což je i poněkud vysvětlitelné tím, že délka chycené ryby naznačuje se pravidelně na levé ruce, a tu není omyl nic divného, pravice snadno uhodí až k rameni natažené levice a tak se stává, že každá druhá ulovená ryba je aspoň tak dlouhá jako právě levá ruka rybářova.

U splavu, na hrázi mlýnské zahrady čeká na pstruha starý Pavouk, renegát, ředitel mlýna a pily v naší dědině, s nímž nemáme styků, protože nedovoluje nám průchodu mlýnskou zahradou. Jeho otec přišel do dědiny s uzlíčkem na zádech, syn tu šikovně zbohatl, zpanštěl, poněmčil se, chytá jen pstruhy, a chytne-li náhodou něco jiného, hodí to chase. Což je ovšem historie příliš všední.

Poněkud výše nad splavem, na Tišině u mělčinky stojí vedle sebe dva němečtí sportsmani ve vysokých botách; chytají trpělivě hrouzky, s nimiž pojedou k nějakým rybníkům na štiky, kterých jest u nás nemnoho. Pak přijdou už naši. Především Řezník, skutečný, (...)

(......)