Stanislav K. Neumann

JELEC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Cesta zešeřelým údolím podle lesa hladí, voní, chladí. Je téměř překlenuta stromovím. Nějaká drobná zvěř anebo jiní živočichové šustí po stráních, netopýři spojují pod oblohou oba jejich zubaté hřebeny černými křivkami. Všecko tu příjemně chladí, ale mně je náhle opět nějak horko. Přichází bez vnějšího popudu, naráz. Jak je to zvláštní! Před okamžikem byl tu ještě Splašené kolečko, voda, veliký bochník pokojného sýra, ležící mezi stráněmi, a teď je tu něco zcela jiného, ohromného jako svět, ale nepovznáší to, je to temné, nemá to však hvězdnaté oblohy, je v tom žár, ale jde z toho temná hrůza. Cítím své horko a chladivá cesta syčí na něm jako na žhavém kovu. Teď si však myslím: v tom bochníku sýra musí býti rozhodně již veliká díra, skrznaskrz; a kdybys jí prolezl, tu bys dostal se do nějaké hlučné vřavy a to by ti dělalo snad dobře. Kdybys! Ale nechce se ti toho, aniž jiného. Nic neučiníš, nic nemůžeš. Toliko trpělivě čekat. Sedět u vody, dokud tě voda drží, tu a tam pracovat, dokud mysl tvá drží samu sebe. Jakmile tyto věci přestanou, nastává chaos. Někdy temný. Jindy zbytečně plamenný. Snad již zítra, až se budeš vraceti touto cestou, budeš ji spalovati žárem vášnivé naděje. Opět uvidíš kolem sebe něco ohromného jako svět, ale tentokráte radostného, plného praporů vesele plápolajících, davů rázně zpívajících. Bláhovče! Kořisti horkých vidin! To i ono je marná horečka, to i ono vysiluje jen tolik.

Stále znovu přikazujeme si trpělivost, stále znovu ji ztrácíme. Stále znovu snažíme se zapomenouti, ale stále znovu nepředvídané vteřiny odhalují nám krvavý mezník, obrovský mezník v podobě otazníku, ohnivý sloup, rozžhavenou oponu železnou mezi včerejškem a zítřkem. Mezi včerejškem pokojného snění, mírumilovné práce a nehlučných bojů o kulturní hodnoty, včerejškem, který básníku voněl pryskyřicí, mechem a čistou vodou, a zítřkem, který stále znova se vzdaluje a jehož nemůžeme se dočkati, nevědouce dne ani hodiny, nikoli těch, jichž nikdy nevíme, nýbrž zvláštních, pro celé generace nebývalých, snad nejstrašlivějších, snad nejradostnějších. Naše přítomnost kolem tohoto ohnivého mezníku jest jen jakási kaše rozdrcených věcí, tu mrazem, jindy žárem pálící a dusící nás. Bubliny derou se z ní na povrch a praskají. Tu skvějí se duhovými barvami, jindy sazovité černými sazemi pohnou, jako by temná hlubina vykulila na nás výhružné oči skelné, ale všecky praskají stejně. Noviny přinášejí zprávy, jejichž pythický jazyk dráždí ke smíchu i vzteku. Přátelé šeptají povzbuzující věci. Redaktor H. laje všem skuhralům, které každá zlá novinka činí zoufalými, a říká jim vztekle: Věř, nebo pojdi! Vševědové kolportují tajemné fantazie a nesmysly. A to všecko, všecko, pravdy i lži, smyšlenky i kombinace, strachy i naděje a víry jsou jen bubliny, mizící vteřiny, stále kratší a nepravdivější, čím více dny rozvratného hlomozu se natahují, čím jediná jistota stává se jistější: že konce nedohlédneš.

Dávno tohle víš, a přece z každé té hlubiny kolem jed piješ (...)

(......)