Stanislav K. Neumann

ZLATÝ OBLAK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II

Snídaně je hotova!

Ano… ano… Dřevokaz. Jaká vytrvalá a jednotvárná píseň práce. Tady za hlavou někde, ve smrkové kládě… Marion, cítím ještě konečky tvých prstů na své dlani. Už je den, ptáci zpívají: toto cvrlikání, to jsou sýkory, tato flétna, to je kos, toto syté brnkání, to je pěnkava… Marion, dnes bude mi den dlouhý! Kdopak to asi štípá dole dříví?

Snídaně je hotova!

Ano, ano, odpovídá Jindra, úplně již probuzen. To volá zdola Konrád skladatel, ochotný kuchař. Jindra sedí na slamníku a rozhlíží se očima ještě trochu potaženýma po sednici. Slunce pohrává si již v zelené krajce březového vršku.

Dobré jitro!

Dobrýtro, mistře, odpovídá Stařeček, dosud ležící, ale čile se usmívající. Dobře jste se u nás vyspal?

Znamenitě. Kolikpak je asi hodin?

Half past six… Stařeček býval kapelníkem v Londýně.

Nepříliš brzy. Chci tu doskákati daleko.

Vleze nahýma nohama do střevíců, vytáhne z kufříku toaletní potřeby a v tmavomodrém pyžamu, podobaje se havíři, vyběhne.

Srub Konradových stojí na srázné pasece mezi dvěma kopci. Několik primitivních schůdků spojuje jej dolů s kamenitou plošinou, na které doutná téměř ustavičně ohniště. Do přízemku vejdeš dveřmi rovnou od schůdků, ale do patra musíš po schůdcích ještě primitivnějších, plazících se obloukem z plošiny vzhůru několik metrů po levém kopci až k silnému smrku: odtud po dřevěném můstku – širokém prkně se silnou tyčí jako zábradlím – dostaneš se do prostředních dveří v patře. Je to takřka malebné. Z plošiny seběhneš pak pohodlně krátkou pěšinou klikatou na cestu a k potoku.

Na velikém kameni ploském, jejž zasadili dolů do potoka, podniká Jindra, nahý do pasu, krátký zápas s ledovou vodou, jaké ve městě zase již odvykl. Funí, prská, tře si hubené tělo a hlavu krátce přistřiženou, s řídnoucím kolečkem na temeni: kytice zářících krůpějí stříkají na všecky strany. V takovém veselém a svěžím ránu letním nelze odolati, kuráž zase vzrůstá, a vedle toho rozpřahuje se v Jindrovi právě chuť, vůle, touha býti hodně statným a zdravým, třebaže ví, že silák už z něho nikdy nebude.

Dvě zpuchřelé klády tvoří nad ním lávku přes potok, od srubu Konrádových přejdeš tudy rovnou do houštin, zakrývajících opuštěné stavení pobořené, pomalu zarůstající malením, ostružiníky a keři, z nichž na podzim visí hrozny černých a rudých bobulí. Tady končí vlastně Nevada. Ostatních čtvero srubů stojí vpředu, několik kroků odtud uprostřed olší, bříz, balvanů a vysokých travin na rozšířeném a slunném místě úžlabiny mezi pěšinou podle stoupající smrčiny a velikým obloukem potoka pod skálou protější stráně. Také v opačném směru, za lávkou, rozšiřuje se úžlabina mezi pěšinou a potokem, které právě zde se zkřížily, aby si vyměnily strany: holá louka, vroubená kolem dokola křovinami, vybízí věru ke hrám a zápasům.

Jindra v pyžamu zastavil se osvěžen na plošině a rozhlíží se po svém novém domově dočasném očima svítícíma neurčitou radostí a optimismem člověka, očekávajícího nějaké krásné věci. Břízka, na (...)

(......)