Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVII
Souvenier de Prague

Pěkného pstruha byl bych včera málem ztratil. Bral, bral, a já toho neviděl, necítil, poněvadž jsem mával kapesníkem za vlakem, který za zády mi prchal vraceje domovům poslední červené košile. Červené košile všechny byly v oknech a v každém okně byl kapesník. Nebyly to sice již ony jásající a vysoko vzlétající kapesníky, jako když se jelo vzhůru, ruce, které je držely, zdály se unavené, ale přece ještě třepotalo se to bílé ve všech oknech – nu, tak jsem mával, mával… Mával nikoliv tomu, co jest, ale tomu, co by mohlo býti a co snad jednou… Buďme optimisty.

Pstruha jsem nicméně dostal; háček měl až bůhvíkde. Uložil jsem jej do sáčku k prvnímu a odhodlal jsem se čekati na třetího. To činím pravidelně, ač pravidelně jdu domů toliko se dvěma. Je to již můj osud. Ale takové čekání je dobrou příležitostí k meditacím. Anebo ke vzpomínkám.

A tož jsem vzpomínal, jako ti tisícové, kteří se již navrátili domů s hlavou až do bolava rozjitřenou nebo omámenou, vzpomínal jsem na Prahu. Také jsem ji opět jednou spatřil. Pro jediný den. Bylo toho však dosti.

Nějakou pitomost bylo mi v Praze vyříditi, jednu z těch, k nimž nutí božího tvora hloupost lidská a moudrost zákonů. Neobětoval jsem jí ani hodinu. Zapomněl jsem na ni pod prvními slavnostními stožáry. A měl-li jsem v jedné chvíli chuť zakroutiti několik parvenuovských krků, první červenobílý prapor vesele plápolající ve větříku zaplašil můj vztek…

Až do setmění potuloval jsem se s udicí podle Svitavy. Nutno využitkovati posečených luk a dobrého stavu vody. Pak jsem se převlékl jako na procházku, v Brně jsem povečeřel a po jedné hodině míjel jsem opět břehy Svitavy, odpočívající v temnu a vydechující příkrou vůni. Stará písnička: Prchající rychlík a v dáli Město, na něž nemožno nemysliti při nepohodlném dřímání. Stará písnička byla tentokráte poněkud jiná: v rychlíku bylo více nervózy, vyzařovala z mnoha nedočkavých tváří a zdálo se, že přechází i v rytmus vlakových kol a pák; a Město v dáli, na něž jsme myslili, slibovalo ruch a slávu.

Nejsem naštěstí ani cestující obchodník, ani turista. A tak má pro mne ještě jakýsi půvab takový malý let do dálky, přerušení idyly. Nahořklý půvab. Těch pět hodin ve vlaku, toť utrpení, ale ta myšlenka, že večer stál jsem pod olšemi Svitavy a ráno projdu se Městem, po němž zde ještě tolik lidí touží, toť rozkoš. Naivní rozkoš jako všecky rozkoše, jež nám působí věci, které nám dosud nezevšedněly. Z toho ovšem následuje, že uvědomělí požitkáři mají býti opatrní. A že ti, jimž peníze všecko dovolují kdykoliv, jsou skoro jistě připraveni o požitek naivní, který je nejvyšší. Neboť peníze svádějí k neopatrnosti, aspoň peníze příliš veliké.

Podřimoval jsem neklidně až do svítání a pak bez účasti zíral jsem do ranních krajin. Teprve u Jiren rozehřálo se cosi v mém nitru. Ospalost zmizela, mručel jsem si nějakou výskavou písničku a oči se mi jistě leskly, což snad ví útlá a pihovatá sokolka odněkud z Valašska, která v tu dobu (...)

(......)