Vítězslav Nezval

SEXUÁLNÍ NOCTURNO
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Ve dvanácti letech jsem měl velikou ostudu. Byl jsem zamilován do hrozně protivné, nafintěné holky z měšťanské školy. Chodila k mému bytnému na zpěv a koketovala se mnou. Byl jsem tlustý, nemotorný a choval jsem se hloupě. Nedovedl jsem jí říci kloudného slova. Na kluzišti jsem jí připínal a odepínal brusle. Potom jsem jezdíval na dva kroky za ní. Křicívala po mně idiote a já jsem nerozumněl, co mi chce. Měla si pět nebo šest kamarádek, které se od ní nehnuly. Dělala báječné kroužky. O pololetních prázdnicách přijel dědeček a dal mně korunu. Koupil jsem si v papírnictví porculánového panáčka s gumovým kloboukem. Dalo se to naplnit vodou a mačkal-li se klobouk, panáček čural. Poslal jsem jej svému ideálu. Napsala mi psaníčko. „Rozumíš těm věcem?“

Vzkázal jsem jí po kamarádkách, že ano.

V druhém se mne ptala, jak se rodí děti. Odepsal jsem jí s upřímnou radostí:

„Napřed se mrdá a pak se za devět měsíců narodí.“

Tato episoda není zbytečná. Objasní nám trochu poměr, jaký máme ke slovům, která souvisí s erotikou.

Děvčátka mne následovala za kluziště do odlehlé zahrady. Chcal jsem a dívky se na to dívaly. Domluvily jsme se, že s nimi půjdu za klášter a že jim ukáži, jak se mrdá.

Napínalo mne to. Dívky šly za mnou, ale na náměstí se mi rozutekly.

Napsal jsem jejich princezně tajným inkoustem milostný dopis. Bylo v něm spousta banálních frází. Nepřišla na schůzku.

Ani ne za týden mne chytl před eskortou katecheta a zamračeně mi poručil, že na něho mám čekat. Hrozil mně.

Nevěděl jsem proč. Je to snad proto, že jsem chcal u kostela? - Ano, viděl mne jeden kapucín.

Bylo mně do pláče. Katecheta mne měl rád. Tahal mne při náboženství za tváře a polácával mi zadnici. Byl homosexuální, ale já jsem nevěděl co je to.

Po eskortě si mne vzal kolem krku a ptal se mne, co jsem psal za dopis školačce z měšťanky. Třásla se mně kolena. Přiznal jsem se k milostnému psaní, psanému chloridem kobaltnatým. Vzpomněl jsem jen na jednu blbou větu.

Katechetu to uspokojilo. Hladila mne po hlavě, břiše a nohou.

Ale den nato mne zastavil na schodech bytný a dal mi domácí vězení.

Čekal jsme na něho do čtyř hodin.

Ptal se mne na mé psaníčko. Když jsem mluvil o chloridu kobaltnatém, rozkřikl se. Nešlo o to psaní, šlo o lístek, psaný na kluzišti.

Vynasnažím se reprodukovat jeho výslech:

- Klekni!

- Vstaň!

- Klekni!

- Vstaň!

- Budeš mluvit pravdu?

- Prosím, já už jsem měl vyšetřování ve škole a pan katecheta mi odpustil.

- Mlčet! Ona se tě na něco ptala?

- Prosím, ona za to nemůže, já jsem jí poslal neslušného panáčka.

- Popiš mi ho.

- Prosím, je z porculánu a má gumový klobouček.

- Popiš mi ho přesně, nebo tě uhodím!

- Uhoďte, prosím. Koupil jsem ho v papírnictví za korunu od dědečka.

- Popiš ho přesně.

- Ten panáček, prosím . . .

- Co?

- Je neslušný.

- Co dělá?

- Prosím, je neslušný.

- Řekneš to?

- Prosím, on . . .

- Co?

- Močí . . .

- Jak tomu říkáš ty?

- Prosím, abych to nemusel vyslovit.

- Musíš!

- Chčije . . .

- Ty prase!

Bytný mne uhodil a křičel:

- Já tě bít nebudu, ať se tě potrestá otec.

Pak se mne zeptal:

- Co ti psala ona?

- Prosím, abych jí řekl, jak se narodí dítě.

- Ne, lžeš!

- Jak se rodí děti . . .

Styděl jsem se strašně. Byl to veliký rozdíl, říci jak se narodí dítě a jak se rodí děti. Jak se rodí děti, ten slovní obrat rodí děti, to byl terminus technikus a obsahoval v sobě brutalitu svého rozluštění.

- A co tys jí odepsal?

- Neřeknu, prosím.

- Musíš!

- Já se stydím.

- Na tom nesejde. Mluv!

Po dlouhých otázkách jsem si dodal odvahy a řekl jsem:

- Nejprv se dělají nestydaté věci a pak se za devět měsíců narodí.

Bytný se ironicky rozesmál a dal mi políček.

Křičel:

- Ty prolhanče, tak jsi to nenapsal. Chci to slyšet doslova.

Šly na mne mrákoty. Nedovedl jsem si představit, že bych mohl před dospělým člověkem vyslovit to slovo.

Bytný stál na svém a s tak velkou houževnatostí, jako by se při tom sám ukájel.

Dal jsem se do pláče. Vzlykal a třásl jsem se.

Bytný stále křičel:

- Řekni to slovo, řekni to slovo!

Zavřel jsem oči a v mrákotném stavu jsem ze sebe vykoktal:

- Napřed se mrdá a pak se za devět měsíců narodí.

Bytný do mne strčil, až jsem se zapotácel k harmoniu.

- Odkud znáš to slovo?

Přede mnou se vynořilo několik líbezných scén z dětství.

Viděl jsem primitivní záchod na hnojišti u ševců. Na tomto záchodě jsem se zavíral jako dítě se staršími kamarády, kteří mne poučovali.

Žandovi to už teklo. Seděl na díře, měl zamhouřené oči a onanoval. Pak mu vystřikl bělavý sopel. Bylo to podivuhodné.

Pak jsem se viděl za kapličkou uprostřed hloučku kluků. Dělali jsme totéž, co Žanda. Já jsem byl ještě příliš mlád. Nepřišlo mi to. Styděl jsem se.

Jindy jsme to prováděli na stromě mezi dozrávajícími třešněmi.

Bytný na mne zaútočil:

- Odkud znáš to slovo, zpustlíku?

- Od žandy.

Bytný psal rodičům a přirazil hned na bytném. Psal otci:

- Ten akt nazval slovy, jakého se užívá jen mezi pustlými.

Měl názor lidské společnosti. Jak je o směšné. Romanopisec se má zesměšňovat a užívat opisných frází, zatím co slovo mrdat vystihuje jedinečně pohlavní styk. Jsou na štěstí staré slovníky, kde má toto slovo svůj pomník. Jak jsem se po něm pídil. Když je vyslovuje při koitu polibek milenců, vnášejí do něho rychlou závrať. Nesnáším jeho hanebná a komická synonyma. Nevystihují nic, jsou šišlavá jako pýchavky a zvracel bych při nich.

 

(str. 11-26)