Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
1. Když bylo Zarathustrovi třicet let, opustil svou domovinu i jezero své domoviny a odešel do hor. Zde se kochal svým duchem a svou samotou a po deset let se jich nenabažil. Posléze však se proměnilo jeho srdce, – a jednoho jitra vstal se zořou, předstoupil před slunce a promluvil k němu, řka:
„Ty veliká hvězdo! Čím bylo by tvé štěstí, kdybys neměla těch, kterým svítíš!
Po deset let jsi přicházela sem nahoru k mé sluji: byla by ses nasytila svého světla i této cesty, nebytí mne, mého orla a mého hada.
Ale my jsme tě očekávali každého jitra, odnímali ti tvůj nadbytek a žehnali ti za něj.
Pohled! Omrzela mne má moudrost, tak jako včelu med, když ho nasbírala příliš; třeba mi rukou, jež se natahují.
Rád bych daroval a rozdával, až se zase jednou mudrci mezi lidmi potěší svou pošetilostí a chudasové svým bohatstvím.
Proto jest mi sestoupiti v hloub: jako ty sestupuješ na večer, kdy kráčíš za moře, i do podsvětí přinášejíc světlo, ty hvězdo přebohatá!
Jest mi, jak tobě, zaniknouti: tak jmenují to lidé,ke kterým chcidolů. Tedy mi požehnej, ty poklidné oko, jež i na příliš veliké štěstí můžeš bez závisti hledět!
Poháru žehnej, který chce přetéci, by se voda zlatíte z něho řinula, na všechny strany nesouc odlesk tvé slasti!
Pohled! Tento pohár chce se zase vyprázdniti, a Zarathustra chce se zase stati člověkem.“
– Tak se počal Zarathustrův zánik.
2. Zarathustra samoten sestupoval s hor a nikdo ho nepotkával. Ale když přišel do lesů, stál před ním pojednou kmet, který opustil svatou svou chýši, aby v lese hledal kořínků. A takto promluvil kmet k Zarathustrovi:
„Není mi cizí tento poutník: před mnoha lety šel tu mimo. Zarathustra se zval; ale proměnil se.
Tenkráte jsi do hor nesl svůj popel: chceš dnes oheň svůj nésti do údolí? Nebojíš se trestu za žhářství?
Ano, poznávám Zarathustru: Čisté má oko, a na jeho ústech se netají hnus. Zdaž si nevykračuje jako tanečník?
Proměněn je Zarathustra, dítětem stal se Zarathustra, procitl ze spánku Zarathustra: čeho ted hledáš u spících?
Jako v moři žil jsi v samotě, a moře tě neslo. Běda, chceš vystoupiti na souši? Běda, chceš sám zase vléci svoje tělo?“
Zarathustra odpověděl: „Mám v lásce lidi.“
„Proč jen, tázal se světec, šel jsem do lesa a pustin? Ne proto, že jsem lidi měl příliš v lásce?
Teď v lásce mám boha: lidí ne. Člověk je mi příliš nedokonalou věcí. Láska k člověku by mne zabila.“
Zarathustra odpověděl: „Co jsem děl o lásce! Přináším lidem dar.“
„Nedávej jim ničeho, pravil světec. Odejmi jim raději něco a nes to s nimi – to jim bude největším blahem: bude-li to jen blahem tvým!
A chceš-li jim něco dát, nedávej více než almužnu, a také o tu necht žebrají!“
„Ne, odpověděl Zarathustra, almužny nedávám. K tomu nejsem dosti chud.“
Světec se Zarathustrovi smál a promluvil takto: „Tedy hled, by přijali tvé poklady! Jsou nedůvěřiví k poustevníkům a nevěří, že přicházíme obdarovávat.
Příliš samotářsky zvučí jim ulicemi náš krok. A jako když v noci se svých loží slyší kohosi kráčeti, dávno než vstává slunce, tak táží se as: kam míří ten zloděj?
Nechoď k lidem a zůstaň v lese! Či raději ke zvířatům jdi! Proč nechceš býti jako já, – medvěd mezi medvědy, mezi ptáky pták?“
„A co dělá světec zde v lese?“ ptal se Zarathustra.
Světec odpověděl: „Dělám písně a zpívám je, a dělám-li písně, směji se, pláči a mumlám: tak velebím boha.
Zpěvem, pláčem, smíchem a mumláním velebím boha, jenž mým je bohem. Ale co že nám přinášíš v dar?“
Když Zarathustra uslyšel tato slova, pozdravil světce a pravil:
„Co bych vám mohl dáti! Jen mne rychle pustte, abych vám ničeho nevzal!“ – A tak se od sebe odloučili, kmet a muž, smějíce se, jako se smějí dva chlapci.
Ale když Zarathustra byl samoten, promluvil takto k srdci svému:
„Což je možné! Ten stařičký světec ještě ani nezaslechl v svém lese, že bůh jest mrtev !“ –
3. Když Zarathustra přišel do nejbližšího města, jež leží u lesů, nalezl tam na tržišti shromážděno mnoho lidu: neboť bylo vyhlášeno, že uvidí provazolezce. A Zarathustra promluvil k lidu, řka:
Hlásám vám nadčlověka. Člověk jest cosi, co má bytí překonáno. Co jste vykonali, aby byl překonán?
Všechny bytosti dosud vytvořily něco nad sebe samy: a vy chcete bytí odlivem tohoto velkého přílivu a raději snad se vrátit k zvířeti, než abyste překonali člověka?
Čím jest opice člověku? Posměchem či bolestným studem. A stejně má i člověk býti nadčlověku: posměchem či bolestným studem.
Urazili jste cestu od červa k člověku, a leccos ve vás je posud červ. Kdysi jste byli opice, a i nyní je člověk opicí – více než kterákoli opice.
Kdo však je z vás nejmoudřejší, je také jen rozmíškou a míšencem rostliny a strašidla. Ale což vám káži, byste se stali strašidly nebo rostlinami?
Hleďte, hlásám vám nadčlověka.
Nadčlověk je smysl země. Vaše vůle nechť dí: nadčlověk budiž smysl země!
Zapřísahám vás, bratří moji, zůstaňte věrni zemi a nevěřte těm, kdož vám mluví o nadpozemských nadějích! Travičové to jsou, ať to vědí, či ne.
Povrhovatelé životem to jsou, odumírající a sami otráveni, jichž země je syta: nechť tedy zahynou!
Kdysi zločin proti bohu byl největším zločinem, ale bůh zemřel, a s ním zemřeli též tito zločinci. Páchati zločin proti zemi a vnitřností nevyzpytatelného ceniti výše než smysl země – to je teď nejhroznější!
Kdysi duše s pohrdáním shlížela na tělo: a tenkráte toto pohrdání bylo nejvyšší: – chtěla mít tělo hubené, strašlivé, vyhladovělé. Tak doufala, že upláchne jemu i zemi.
Ó, tato duše sama byla ještě hubená, strašlivá a vyhladovělá: a ukrutnost byla rozkoší této duše!
Ale i vy ještě, bratří moji, mně rcete: co že vaše tělo hlásá o vaší duši? Není vaše duše chudobou a špínou a bídným pohodlím?
Věru, špinavým proudem je člověk. Jen ten, kdo je mořem, smí si troufati, že pojme do sebe špinavý proud a sám se nepokalí.
Hleďte, hlásám vám nadčlověka: toť ono moře, v němž vaše velké pohrdání může zaniknouti.
Co jest největší, čeho můžete zakusiti? Hodina velkého pohrdání.
Hodina, v níž se vám i vaše blaho zvrhne v hnus, a stejně váš rozum i vaše ctnost.
Hodina, v níž řeknete: „Co záleží na mém štěstí! Chudoba je to a špína a bídné pohodlí. Ale mé štěstí by mělo osprave-dlniti sám život!“
Hodina, v níž řeknete: „Co záleží na mém rozumu! Lační po vědění jak po své potravě lev? Chudoba je to a špína a bídné pohodlí!“
Hodina, v níž řeknete: „Co záleží na mé ctnosti! Ještě mne ne-rozběsnila. Jak jsem syt svého dobra i svého zla! To vše jest chudoba a špína a bídné pohodlí!“
Hodina, v níž řeknete: „Co záleží na mé spravedlivosti! Nevidím, že bych byl uhlem a žárem. Kdo však je spravedlivý, jest uhel a žár!“ Hodina, v níž řeknete: „Co záleží na mém soucitu! Zdaž soucit není křížem, na nějž jest přibíjen, kdo miluje lidi? Můj soucit však není ukřižováním!“
Mluvili jste již takto? Křičeli jste již takto? Ach, kéž bych vás byl již slyšel takto křičeti!
Nikoli váš hřích – vaše uskrovnění křičí k nebesům, vaše lakota i v hříchu ještě, ta křičí k nebesům!
Kde že je blesk, aby vás ošlehl svým jazykem? Kde šílenství, jímž byste měli být očkováni?
Hleďte, hlásám vám nadčlověka: toť onen blesk, toť ono šílenství! –
Když Zarathustra domluvil, dal se kdosi z lidu do křiku: „Dosti jsme ted slyšeli o provazolezci; teď ho chceme vidět!“ A všechen lid se Zarathustrovi smál. Provazolezec však, domnívaje se, že řeč jest o něm, dal se do práce.
4. Zarathustra pohlédl však na lid a podivil se. Po té promluvil, řka:
Člověk jest provaz, natažený mezi zvířetem a nadčlověkem, provaz nad propastí. Nebezpečný přechod, nebezpečná chůze, nebezpečný pohled zpátky, nebezpečné zachvění, nebezpečná zastávka. Co je velkého na člověku, jest, že je mostem a nikoli účelem:
co lze milovati na člověku, jest, že jest ‚přechodem a zánikem.
Miluji ty, kdož nedovedou žiti, leda když zanikají, neboť jejich zánik jest přechodem.
Miluji velké povrhovatele, neb jsou to velcí zbožňovatelé, jsou to šípy touhy po druhém břehu.
Miluji ty, kdož nehledají až za hvězdami důvodu, proč by zanikli a byli obětmi, nýbrž obětují se zemi, by byla jednou zemí nadčlověka.
Miluji toho, kdo žije, by poznával, a kdo chce poznávali, aby jednou živ byl nadčlověk. A tak chce svému zániku.
Miluji toho, kdo pracuje a vynalézá, by nadčlověku budoval dům a k příchodu jeho připravoval zemi, zvíře a rostlinu: neb tak chce svému zániku.
Miluji toho, kdo miluje svou ctnost: neboť ctnost je vůlí k zániku a šípem touhy.
Miluji toho, kdo pro sebe nezadrží ni krůpěje ducha, nýbrž celý chce býti duchem své ctnosti: tak, v podobě ducha, kráčí přes most.
Miluji toho, kdo ze své ctnosti si udělá tužbu a sudbu: tak chce pro svou ctnost ještě žít a již nežít.
Miluji toho, kdo nechce míti příliš mnoho ctností. Jedna ctnost je více ctností nežli ctnosti dvě, protože více jest uzlem, na nějž se zavěsí sudba.
Miluji toho, jehož duše se marnotratně rozdává, toho, kdo nechce díku a nevrací: neb obdarovává stále a nechce se uchovati.
Miluji toho, jenž se stydí, padne-li kostka k jeho štěstí, a jenž se pak táže: což jsem podvodný hráč? – neboť chce zahynouti.
Miluji toho, jenž zlatými slovy metá před svými skutky a vyplní vždy ještě více, než slíbí: neboť chce svému zániku.
Miluji toho, jenž ospravedlňuje lidi budoucí a vykupuje minulé: neb chce zahynouti přítomnými.
Miluji toho, jenž trestá svého boha, že svého boha miluje: neb nutně zahyne hněvem svého boha.
Miluji toho, jehož duše jest hluboká i v poranění a jenž může zahynouti malým zážitkem: tak půjde rád přes most.
Miluji toho, jehož duše přetéká, až sám sebe zapomene, až veškery věci jsou v něm: tak se mu veškery věci stanou zánikem.
Miluji toho, kdo je svobodného ducha i svobodného srdce: tak jest jeho hlava jen vnitřnostmi jeho srdce, srdce ho však pudí – k zániku.
Miluji všechny ty, kdož jsou jako těžké krůpěje, ojediněle padající z temného mračna, jež visí nad lidmi: zvěstují, že přijde blesk, a jakožto zvěstovatelé zahynou.
Hleďte, já jsem zvěstovatel blesku a těžká krůpěj padající z mračna: onen blesk však sluje nadčlověk.
5. Když Zarathustra promluvil tato slova, pohlédl opět na lid a mlčel. „Tu stojí, pravil srdci svému, a smějí se: nechápou mne, nejsem ústy pro tyto uši.
Třeba jim dříve rozbiti uši, aby si navykli poslouchati očima? Je třeba rachotit jako bubny a postní kazatelé? Či důvěřují jen tomu, kdo koktá?
Mají něco, nač jsou pyšni: Jak to jen zvou, co jim dodává pýchy? Vzděláním to zvou, nad pasáky koz je to povyšuje.
Proto neradi o sobě slyší slovo ‚pohrdání´. I promluvím k jejich pýše.
I promluvím jim o tom, co jest hodno nej většího pohrdání: to však je poslední člověk.“
A takto promluvil Zarathustra k lidu:
Je čas, aby člověk vytkl svůj cíl. Je čas,aby člověk zasadil símě své nejvyšší naděje.
Ještě je půda jeho dosti bohatá k tomu. Ale jednou ta půda zchudne a zkrotne, a žádný vysoký strom z ní už nevyrazí.
Běda! Přijde čas, kdy člověk již nebude vysílati šípu své touhy do dálky nad člověka, kdy tětiva jeho luku se odnaučí svištět!
Pravím vám: musí mít ještě chaos ve svém nitru, kdo chce. zroditi tančící hvězdu. Pravím vám: vy ještě máte chaos ve svém nitru.
Běda! Přijde čas, kdy člověk již nebude roditi hvězd. Běda! Přijde čas člověka, jenž zasluhuje největšího pohrdání a sám sebou již neumí pohrdat.
Hleďte! Ukazuji vám posledního člověka.
Co je láska? Co stvoření? Co touha? Co hvězda?“ – tak se ptá poslední člověk a mžourá.
Tehdy země bude drobounce malá a na ní bude poskakovati poslední člověk, zdrobňující všechno. Jeho pokolení je nevyhladitelné jako zemská blecha; poslední člověk žije nejdéle.
„My vynalezli štěstí“ – říkají poslední lidé a mžourají.
Opustili kraje, kde bylo tvrdo žít: neboť potřebují tepla. Ještě milují souseda a trou se o něj: neboť potřebují tepla.
Onemocněti a nedůvěřovati, toť pro ně hřích: pozorně si vykračují. Blázen, kdo ještě klopýtá přes kameny nebo lidi!
Tu a tam trochu jedu: to dává příjemné sny. A mnoho jedu na konec, k příjemnému umírání.
Ještě se pracuje, neboť práce je zábava. Ale dávají pozor, aby zábava nevysilovala.
Již nechudnou a nebohatnou: obé je příliš namáhavé. Kdo by ještě vládl? Kdo poslouchal? Obé je příliš namáhavé.
Žádný pastýř a jediný ovčinec! Každý chce stejné, každý je stejný: kdo cítí jinak, jde z vlastní vůle do blázince.
„Dříve bláznil celý svět“ – říkají nejpovedenější a mžourají.
Každý je důvtipný a ví vše, co se sběhlo: i není konce výsměchu. Hádají se ještě, ale brzy se smíří – jinak by si zkazili žaludek.
Maličkou rozkoš na den a maličkou rozkoš na noc: zdraví však chovají v úctě.
„My vynalezli štěstí“ – říkají poslední lidé a mžourají. –
A zde domluvil Zarathustra svou prvou řeč, která sluje též „předmluvou“: neb na tomto místě ho přerušily křik a vznícení davu. „Dej nám toho posledního člověka, ó Zarathustro, – tak volali – učiň nás těmi posledními lidmi! A nadčlověka ti darujeme V A plesal všechen lid a mlaskal jazykem. Zarathustra se však zarmoutil a promluvil k srdci svému:
„Nechápou mne: nejsem ústy pro tyto uši.
Příliš dlouho jsem asi v horách žil, příliš jsem naslouchal stržím a stromům: teď jim mluvím stejně jako pasáci koz.
Nehnuta jest má duše a jasná jako pohoří před polednem. Oni však myslí, že jsem chladný a že se vysmívám v příšerných žertech.
A teď na mne pohlížejí a smějí se, ba smějíce se mne nenávidí. Je led v jejich smíchu.“
6. Tu se však stalo cosi, čím oněměl každý ret a zmrtvělo každé 1 oko. Zatím se totiž provazolezec dal do práce: vystoupil z dvířek a kráčel přes motouz, napiatý od věže k věži a visící tudíž nad tržištěm a lidem. Když byl právě prostřed své cesty, otevřela se dvířka znovu, vyskočil z nich pestrý chlapík, vystrojený za šaška, a rychlým krokem kráčel za druhem. „Ku předu, ty chromý, volal jeho příšerný hlas, ku předu, ty lenochode, ty podloudníku, ty bledá tváři! Abych tě nepolechtal patou! Co tu tropíš mezi věžemi? Do věže s tebou, zavřít by tě měli, lepšímu, než sám jsi, zavíráš volnou cestu!“ A při každém slovu se mu blížil a blížil: ale když byl už jen krok za ním, tu stalo se to hrůzné, čím oněměl každý ret a zmrtvělo každé oko: – vyrazil ďábelský skřek a skočil přes toho, jenž mu byl v cestě. Ten však, vida takto vítěziti soupeře, ztratil hlavu i provaz; odhodil tyč a rychleji než ona se řítil do hloubky jako kotouč paží a nohou. Trh i lid se podobali moři, když vichřice do něho vjede: všechno se rozutíkalo a vráželo do sebe, a nejvíce tam, kde čekali, že tělo dopadne.
Zarathustra však zůstal, a právě vedle něho spadlo tělo, zle pohmožděno a polámáno, ale ještě živé. Po chvíli se roztříštěnému vrátilo vědomí, a viděl Zarathustru klečeti vedle sebe. „Co tu děláš? pravil posléze, věděl jsem dávno, že mi ďábel nastaví nohu. Ted mne povleče do pekel: chceš mu v tom brániti?“
„Svou ctí se ti zaručuji, příteli, odpověděl Zarathustra, není toho všeho, o čem mluvíš: není ďábla, není pekel. Tvá duše bude ještě dříve mrtva než tvé tělo: neboj se již ničeho!“
Muž nedůvěřivě vzhlédl. „Mluvíš-li pravdu, pravil pole, ničeho s životem neztrácím. Nejsem mnohem víc než zvíře, jež bitím a sporými sousty naučili tančiti.“
„Nikoli, pravil Zarathustra; z nebezpečenství učinil sis povolání, na tom není nic mrzkého. Ted svým povoláním hyneš: za to tě pochovám svýma rukama,“
Když Zarathustra domluvil, umírající již neodpovídal; pohnul však rukou, jako by hledal ruku Zarathustrovu na znamení díku.
7. Zatím nadešel večer a tržiště se skrylo v temnotu: tu ztratil se lid, neb i zvědavost a hrůza se unaví. Zarathustra však seděl na zemi vedle mrtvého a byl ponořen do myšlenek: tak zapomněl času. Posléze však nastala noc, a studený vítr ovál osamělého. Tu se Zarathustra zvedl a pravil srdci svému: „Věru, krásný byl dnes Zarathustru v rybolov! Neulovil člověka, leč mrtvolu.
Příšerné je lidské živobytí a stále ještě bez smyslu: šašek může se mu stati osudem.
Chci lidi naučit smyslu jejich živobytí: kterýmžto jest nadčlověk, lesk z temného mračna ‚člověk´.
Ale ještě jsem jich vzdálen, a nemluví smysl můj k jejich smyslům. Jsem pro lidi ještě střed mezi bláznem a mrtvolou.
Temná je noc, temné jsou Zarathustrovy cesty. Pojď, můj studený a nehybný soudruhu! Zanesu tě tam, kde tě pochovám svýma rukama.“
8. Když Zarathustra takto promluvil k srdci svému, naložil si mrtvolu na záda a dal se na pochod. A neušel ani sto kroků, tu připlížil se k němu člověk a šeptal mu do ucha – a hle! ten, který mluvil, byl onen šašek z věže. „Odejdi z tohoto města, ó Zarathustro, pravil; příliš mnoho lidí tě tu nenávidí. Nenávidí tě dobří a spravedliví a jmenují tě svým nepřítelem a povrhovatelem; nenávidí tě věřící pravé víry a jmenují tě nebezpečím pro dav. Tvé štěstí bylo, že se ti smáli: a věru, mluvils jako šašek. Tvé štěstí bylo, že ses přidružil k tomu zdechlému psu; když jsi se tak ponížil, sám jsi se zachránil pro dnešek. Ale odejdi z tohoto města – sice tě zítra přeskočím, živý mrtvého.“ A když to dořekl, zmizel ten člověk; Zarathustra však šel dále temnými ulicemi. U městské brány ho potkali hrobaři: posvítili mu pochodní do tváře, poznali Zarathustru a nadmíru se mu smáli. „Zarathustra odnáší zdechlého psa: sláva, že se Zarathustra stal hrobařem! Neboť naše ruce jsou příliš čistotné pro tuto pečeni. Chce snad Zarathustra ukrásti ďáblu jeho sousto? Ať jde k duhu! A dobrého zažití! Jenom není-li ďábel lepší zloděj, než Zarathustra! – oba je ukradne, oba je pozře!“ A smáli se spolu a šuškali. Zarathustra slovem neodpověděl a šel svou cestou. Když ušel dvě hodiny, kráčeje mimo lesy a močály, tu až příliš se na-poslouchal hladového vytí vlků, a i na něj přikvačil hlad. I zastavil se před osamělým domem, v němž hořelo světlo. „Hlad mne přepadá, pravil Zarathustra, jako loupežník. V lesích a močálech mne přepadá můj hlad, a v hluboké noci. Podivné vrtochy má můj hlad. Často mi přichází až po jídle a dnes nepřišel po celý den: kde jen prodléval?“ A za těch slov zabušil Zarathustra na vrata domu. Objevil se starý muž; měl v rukou světlo a ptal se: „Kdo přichází ke mně a k mému zlému spánku?“
„Živý a mrtvý, odpověděl Zarathustra. Dej mi jíst a pít, zapomněl jsem na to ve dne. Kdo nasytí hladového, svou vlastní duši občerství: tak mluví moudrost.“
Stařec odešel, vrátil se však ihned a nabídl Zarathustrovi chleba i vína.
„Zlý to kraj pro hladovící, pravil; proto zde přebývám. Zvěř a člověk přicházejí ke mně, k poustevníkovi. Ale řekni též svému druhovi, aby jedl a pil, jest umdlenější než ty.“ Zarathustra odvětil: „Je mrtev můj druh; stěží ho k tomu přemluvím.“
„Po tom mi nic není, pravil stařec rozmrzele; kdo zaklepe na můj dům, necht vezme, co mu nabízím. Jezte a žijte blaze!“ –
Na to šel Zarathustra zase dvě hodiny a důvěřoval cestě i záři hvězd: neboť uvykl býti nočním chodcem a rád se všemu spícímu díval do tváře. Ale když se rozbřesklo jitro, shledal Zarathustra, že je v hlubokém lese, a již se mu neukazovala cesta. I položil mrtvého do dutého stromu k svým hlavám – neboť ho chtěl uchrániti od vlků – a sám ulehl na zemi a mech. A záhy usnul, tělo maje mdlé, než duši nepohnutu.
9. Dlouho spal Zarathustra, a nejen ranní červánky mu přes tvář přešly, nýbrž i dopoledne. Posléze však otevřelo se jeho oko: udiven pohlédl Zarathustra do lesa i ticha, udiven sám do sebe. Pak se rychle zvedl, jako plavec, jenž pojednou zahlédne zemi, a zajásal: neb zahlédl novou pravdu. A takto po té promluvil k srdci svému:
„Vzešlo mi světlo: třeba mi druhů, a to živoucích, – ne mrtvých druhů a mrtvol, jež nesu s sebou, kamkoli chci já.
Nýbrž živých druhů mi třeba, kteří jdou za mnou, že chtějí jiti sami za sebou – a tam, kam chci já.
Vzešlo mi světlo: ne k lidu nechť mluví Zarathustra, než k druhům! Nemá se Zarathustra stati stáda pastýřem a psem!
Mnoho jich odlákat od stáda – k tomu jsem přišel. Nevražiti má na mne lid i stádo: lupičem nechť nazývají Zarathustru pastýři.
Pravím pastýři, oni si však říkají dobří a spravedliví. Pravím pastýři: oni si však říkají věřící pravé víry.
Hle, dobří a spravedliví! Koho nenávidí nejvíce? Toho, kdo jich desky hodnot láme a zláme: zločince: – to však je ten, kdo tvoří.
Hle, věřící všech věr! Koho nenávidí nejvíce? Toho, kdo jich desky hodnot láme a zláme: zločince: – to však je ten, kdo tvoří.
Kdo tvoří, hledá si druhů a ne mrtvol, ani stád ani věřících. Kdo tvoří, hledá si společníků tvoření, kteří nové hodnoty píší na nové desky.
Kdo tvoří, hledá si druhů, hledá si společníků žatvy: neboť vše u něho dozrálo k žatvě. Jemu samotnému se nedostává sta srpů: i vytrhává klasy a jest mrzut. Kdo tvoří, hledá si druhů a těch, kdož dovedou brousiti své srpy.
Ničiteli budou zváni a povrhovateli dobrem i zlem. Ale jsou to ti, kteří žnou, ti, kteří svátek slaví.
Společníky tvoření hledá Zarathustra, společníky žatvy a slavností hledá Zarathustra: co mu společného se stády a pastýři a mrtvolami!
A ty, prvý můj druhu, měj se krásně! Dobře jsem tě pochoval v tvém dutém stromě, dobře jsem tě ukryl před vlky.
Ale loučím se s tebou, minul čas. Mezi zořou a zořou mi vzešla nová pravda.
Nemám býti pastýřem ni hrobařem. S lidem již ani nepromluvím: naposled jsem mluvil k mrtvému.
K tvořícím, k žnoucím, k těm, kdo svátek slaví, se přidružím: duhu jim ukáži a všechny ony schody nadčlověka.
Poustevníkům zazpívám svou píseň, poustevníkům samojediným i dvojjediným; a kdo má ještě uši pro věci neslýchané, tomu zatížím srdce svým štěstím.
Za svým cílem jdu, svým krokem kráčím; přes váhavé a liknavé přeskočím. Tak budiž můj krok jejich zánikem!“
10. Tak promluvil Zarathustra k srdci svému, když slunce stálo v polednách: tu pohlédl tázavě do výše – neb nad sebou zaslechl ostrý ptačí skřek. A hle! Orel kroužil vzduchem v širokých kruzích, a na něm visel had, ne jako lup, než jako přítel: neboť byl obtočen kol jeho krku.
„Jsou to má zvířata! pravil Zarathustra a od srdce se těšil.
Nejhrdější zvíře pod sluncem a nejchytřejší zvíře pod sluncem – vydala se na výzvědy.
Vyzvěděti chtějí, zda Zarathustra posud na živu. Věru, jsem posud na živu?
Nalezl jsem více nebezpečenství mezi lidmi než mezi zvířaty, nebezpečnými cestami kráčí Zarathustra. Nechť mne vedou má zvířata!“
Když Zarathustra takto promluvil, vzpomenul slov onoho světce v lese, vzdychl a děl k srdci svému: O „Kéž jsem chytřejší!
Kéž jsem chytrý od základu, jako můj had! Tu prosím však o nemožné: tedy prosím svou hrdost, aby vždy šla s mojí chytrostí!
A jestliže mne jednou opustí má chytrost: – ach, tak ráda odlétá! – kéž pak má hrdost letí ještě s mým bláznovstvím!“ –
– Tak se počal Zarathustrův zánik.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
