<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Nikolaj Nosov
překlad: Marie Šťastná

NEZNÁLEK NA MĚSÍCI
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 3 stran.]

 

Neználek na Měsíci - Nosov Nikolaj
 
 
cena původní: 399 Kč
cena: 319 Kč
Neználek na Měsíci - Nosov Nikolaj
Neználek ve Slunečním městě - Nosov Nikolaj
 
 
cena původní: 369 Kč
cena: 295 Kč
Neználek ve Slunečním městě - Nosov Nikolaj
Neználkovy příhody - Nosov Nikolaj
 
 
cena původní: 359 Kč
cena: 287 Kč
Neználkovy příhody - Nosov Nikolaj

 

Knihy za hubičku v době koronaviru!

Po dobu celostátní karantény zcela mimořádně dáváme k dispozici všechny balíčky kompletních knih za akční ceny, které jsme navíc ještě výrazně snížili.

Nyní od nás můžete získat e-knihy do svých čteček a jiných zařízení až o 75% levněji. U větších balíčků vás 1 kniha přijde na méně než 10 Kč!

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

   1   >

 

Kapitola první
JAK VŠEZNÁLEK POKOŘIL PROFESORA HVĚZDOSLAVA

Od Neználkovy cesty do Slunečního města uplynul rok, druhý a ještě půl. Pro nás je to samozřejmě jako nic, ale pro mrňavé človíčky je půltřetího roku celá věčnost. Když tak malíčkové poslouchali, co všecko Neználek, Knoflenka a Špinda Strakáček viděli a zažili, hurá taky do Slunečního města. A sotva se vrátili, hned se dali do práce. Kvítečkov se od té doby změnil k nepoznání: objevilo se mnoho velkých krásných budov, ve Zvonečkové ulici byly podle plánů architekta Vrtišpunta postaveny dva otočné domy, jeden čtyřpatrový věžového typu se spirálovou klouzačkou a s plaveckým bazénem kolem, takže se dalo vlétnout rovnou do vody, a druhý pětiposchoďový s houpacími balkóny, padákovou věží a čertovým kolem na střeše.

Po ulicích se prohánělo spousta aut, spiráloběžek, truboletů, hydroplánomotokár, pásových motocyklů a jiných vozidel.

Ale to nebylo zdaleka všechno. Obyvatelé Slunečního města viděli, jak se človíčkové z Kvítečkova zdatně ohánějí, a pomohli jim postavit několik důležitých továren. Podle projektu inženýra Špuntíka byl vybudován oděvní závod, kde se vyráběly nejrozmanitější obleky od plovacích vest až po zimní kožíšky z umělého vlákna. Teď už se nikdo nemusel hrbit celé hodiny s jehlou v ruce, aby si ušil nejobyčejnější kalhoty nebo kabát: v továrně to všecko za človíčky udělaly stroje. Hotové výrobky se stejně jako ve Slunečním městě rozvážely po obchodech a tam si každý vzal, co zrovna potřeboval.

Ale ani to nebylo to hlavní. Šlo především o to, že se do Slunečního města vypravil i Všeználek. Seznámil se tam s učenými malenkami Petůnkou a Ančovičkou, které se právě chystaly k druhé cestě na Měsíc, horlivě se s nimi pustil do práce, a když byla raketa hotová, účastnil se taky kosmického letu. V oblasti měsíčního moře Jasu prozkoumali naši odvážní kosmonauti jeden z menších kráterů, vnikli tam do jeskyně a zkoumali změny přitažlivé síly. Na Měsíci je totiž, jak známo, přitažlivost o hodně menší než u nás na Zemi. Pobyli tam asi čtyři hodiny, ale pak museli honem zpátky: zásoby vzduchu se jim povážlivě tenčily.

Po návratu do Kvítečkova Všeználek dopodrobna vyprávěl o své cestě, a toť se ví, že to kdekoho nesmírně zajímalo. Nejvíc hvězdáře Okulárka. Často pozoroval svým dalekohledem kotouč Měsíce a už dávno poznal, že jeho povrch není rovný, ale hornatý, a že měsíční hory nejsou jako u nás na Zemi, ale kruhové, nebo ještě lépe: prstencové.

Tahle prstencová pohoří nazývají učenci měsíčními krátery. Je jich na Měsíci tisíce: malé, tak dvoukilometrové, ale i obrovské, až třeba sto čtyřicet kilometrů v průměru. Spoustu vědců zajímá otázka, jak vlastně vznikly. Ve Slunečním městě se o to hvězdáři dokonce pohádali a rozdělili se na dva tábory: jedni tvrdili, že měsíční krátery vznikly ze sopek neboli vulkánů, druzí prohlašovali, že to jsou stopy po velkých meteoritech. Prvním se proto říkalo stoupenci vulkánové teorie, zkrátka vulkanisti, druhým stoupenci meteorické teorie neboli meteoristi.

Jenomže Všeználek nesouhlasil ani s vulkanisty, ani s meteoristy a ještě před cestou na Měsíc vytvořil svou vlastní teorii vzniku měsíčních kráterů. Jednou pozoroval s Okulárkem Měsíc a vtom mu padlo do oka, že povrch Měsíce je náramně podobný dobře vypečenému lívanci. Často potom chodil do kuchyně a pozoroval, jak se pečou lívance: všiml si, že dokud je lívanec řídký, je jeho povrch úplně hladký; ale jak se na pánvi opéká, objevují se na povrchu bubliny ohřáté páry, praskají a do lívance se dělají malé mělké dírky, které nezmizí, ani když se těsto jaksepatří propeče a ztuhne.

Všeználek dokonce sepsal knihu, ve které uváděl, že povrch Měsíce nebýval vždycky tvrdý a chladný jako teď. Kdysi dávno byl prý Měsíc řídká, do tekuta rozžhavená koule. Pak jeho povrch postupně chladl, až se změnil v tvárné těsto. Uvnitř měl však ještě pořád plno ohně a obrovské bubliny rozžhavených plynů vyrážely na povrch a praskaly. A že nebyl povrch dostatečně tuhý, stopy prasklých bublin mizely, jako mizí bubliny na vodě, když prší. Když pak ale povrch Měsíce vychladl a zhoustl jako opékaný lívanec, stopy po bublinách se už neztrácely a vytvářely prstence trčící nad okolí. A když zchladly ještě víc, ztvrdly úplně. Zpočátku byly hladké a stejnoměrné, jako by zkameněly kruhy na vodě, ale časem rozpraskaly a rozdrobily se, až se nakonec změnily v dnešní rozeklané krátery, jak nám je ukáže každý pořádný dalekohled.

Všichni hvězdáři - vulkanisti i meteoristi - se tomuhle Všeználkovu nápadu jen smáli.

Vulkanisti říkali:

“Prosím vás, k čemu tahle lívancová teorie, když je tak jako tak jasné, že měsíční krátery jsou obyčejné sopky?“

Všeználek namítal, že sopka je přece vysokánská hora s poměrně nevelkým otvorem neboli kráterem na vrcholu, a že kdyby jeden jediný měsíční kráter měl být kráterem sopky, pak že by sopka sama musela být velká div ne jako celý Měsíc - a ten by pak vypadal docela jinak.

Meteoristi říkali:

“Samozřejmě že měsíční krátery nejsou sopky. Ani lívance. Každý přece dávno ví, že to jsou stopy po dopadech meteoritů.“

I na to měl Všeználek odpověď: Meteority přece nemohly padat na Měsíc vždycky jenom kolmo, ale i všelijak šikmo a ze strany. V takovém případě by po nich nezbyly jen samé kulaté stopy, jako jsou všechny měsíční krátery, ale i protáhlé, elipsovité nebo oválné - a takové na Měsíci nenajdeme.

Jenomže vulkanisti i meteoristi si už natolik zvykli na své milované teorie, že nechtěli o té Všeználkově ani slyšet a pohrdavě ho nazývali lívancistou.

Ale po svém pobytu na Měsíci a po podrobné prohlídce jednoho z měsíčních kráterů opustil Všeználek svou lívancovou teorii sám. Podařilo se mu totiž zjistit, že prstencová hora kolem kráteru není vůbec hora, ale zbytky obrovitánské cihlové zdi, rozhlodané zubem času. Přestože cihly už dávno zvětraly a ztratily svůj původní tvar, přece jen bylo vidět, že to jsou doopravdy cihly, a ne jen kusy obyčejné horniny. Zvlášť zřejmé to bylo tam, kde se zeď zbortila teprv nedávno a cihly se dosud nerozpadly v prach.

Když si to Všeználek pořádně rozmyslel, pochopil, že takovéhle zdi mohli postavit jedině nějací rozumní tvorové, a po svém návratu vydal další knihu: Kdysi dávno žily prý na Měsíci rozumné bytosti, takzvaní měsíční človíčkové neboli Měsíčani. V těch dobách byl prý ještě na Měsíci, stejně jako dnes na Zemi, vzduch a Měsíčani žili na povrchu své planety právě tak jako my na povrchu naší Země. Jenomže vzduch postupně unikal do vesmírného prostoru a Měsíčani, aby nezahynuli, nastavěli kolem svých měst silné cihlové zdi a nad nimi vyklenuli obrovské skleněné kopule. Tuze dobře ovšem věděli, že to takhle věčně nepůjde, vzduch že časem zmizí do poslední trošky a měsíční povrch, nechráněný mohutnou vrstvou atmosféry, budou zahřívat sluneční paprsky tak silně, že tam život nebude moci existovat ani pod sebesilnějšími kopulemi, proto se začali stěhovat do nitra Měsíce, neboť Měsíc je ve skutečnosti dutý jako gumový míč a na vnitřním povrchu jeho pláště se dá žít stejně dobře jako na vnějším.

Všeználkova kniha způsobila nesmírný rozruch. Někteří učenci ji sice chválili, že je prý napsána velice zajímavě, ale všichni svorně ji vytýkali, že není vědecky podložená. A řádný člen Akademie hvězdářských věd profesor Hvězdoslav dočista soptil rozhořčením a prohlašoval, že to není žádná kniha, ale zrovna kosmický nesmysl. Ne že by byl profesor Hvězdoslav nějaký nerudný protiva, vůbec ne, byl to dobrák od kosti, jenže měl tuze veliké nároky, na každé práci si ze všeho nejvíc vážil přesnosti a pořádku a nesnášel žádné fantazírování, zkrátka výmysly.

Když se vysoptil, navrhl Akademii hvězdářských věd uspořádat o Všeználkově knize veřejnou diskusi a rozcupovat ji, jak se vyjádřil, do poslední nitky, aby se už nikdy nikdo neopovážil psát podobné hlouposti. Akademie souhlasila a poslala Všeználkovi pozvánku. Všeználek přijel a diskuse mohla začít. A to, jak se při takových příležitostech sluší a patří, důkladným referátem, který se uvolil vypracovat sám profesor Hvězdoslav.

Když se všichni pozvaní človíčkové shromáždili v prostorném sále a pohodlně se usadili v křeslech, přistoupil profesor Hvězdoslav k řečnickému pultu a pravil:

“Drazí přátelé, dovolte mi, abych prohlásil zasedání věnované posouzení Všeználkovy knihy za zahájené.“

Pak si hlasitě odkašlal, pečlivě se vysmrkal a ujal se slova. Nejdříve stručně vyložil obsah knihy a pochválil ji za živý a zřetelný sloh, načež prohlásil, že podle jeho názoru se Všeználek dopustil omylu, jestliže považoval za cihly to, co ve skutečnosti byla jen jakási vrstevnatá hornina; a jelikož tedy nejde o cihly, nemůže být řeč, jak z toho vyplývá, ani o žádných Měsíčanech; neboť i kdyby existovali, nemohli by v žádném případě žít na vnitřním povrchu Měsíce, protože každému je přece známo, že všechny předměty jsou na Měsíci stejně jako na Zemi přitahovány ke středu planety, takže v případě, že by byl Měsíc skutečně dutý, okamžitě by to každého přitáhlo doprostřed dutiny a tam by bez pomoci poletoval v prázdnotě, dokud by neumřel hlady.

Všeználek to všecko vyslechl, zvedl se a posměšně řekl:

“Mluvíte, jako byste už někdy poletoval uvnitř Měsíce.“

“A vy snad ano?“ odsekl profesor Hvězdoslav.

“Nepoletoval jsem bez pomoci,“ řekl Všeználek, „ale zato jsem letěl v raketě a zkoumal předměty ve stavu beztíže.“

“Prosím vás, co s tím má společného nějaký beztížný stav?“ broukl Hvězdoslav.

“Hned uvidíte,“usmál se Všeználek. „Jistě račte vědět, že během letu jsem měl na palubě rakety láhev s vodou. Ve stavu beztíže plavala láhev volně v prostoru, jako ostatně každý předmět, který jsme nepřipevnili. Dokud byla láhev plná, šlo všechno normálně, ale sotva jsem půlku vody vypil, stala se divná věc: zbylá voda se nedržela ani na dně láhve, ani v jejím středu, ale roztekla se rovnoměrně po stěnách a uprostřed se utvořila vzduchová bublina. Vodu to tedy, jak vidíte, nepřitahovalo do středu láhve, ale k jejím stěnám - což je koneckonců naprosto pochopitelné, protože vzájemně se může přitahovat jen a jen hmota, kdežto prázdnota k sobě nepřitáhne nic.“

“To jste tedy šlápl vedle!“ zabručel rozzlobeně profesor Hvězdoslav. „Srovnávat láhev s planetou - to je podle vás vědecké?“

“Proč by ne?“ odpověděl rázně Všeználek. „Když se láhev volně pohybuje v meziplanetárním prostoru, je přece ve stavu beztíže a podobá se ve všem všudy planetě. A uvnitř bude všecko zrovna jako v nitru planety, v našem případě Měsíce - samo sebou, jestli je Měsíc doopravdy dutý.“

“No právě:“ vpadl mu do řeči profesor Hvězdoslav, „vysvětlete nám laskavě, proč jste si vzal do hlavy, že tomu tak je.“

Posluchači se zasmáli, ale Všeználka to nevyvedlo z míry.

“Dospěl byste k tomu i vy, kdybyste trochu uvažoval. Jestliže byl Měsíc nejdřív žhavý a tekutý, nezačal chladnout zvnitřku, ale od povrchu - právě ten je přece ve styku s mrazivým prostorem vesmíru. Tak tedy vychladl a ztvrdl ze všeho nejdřív měsíční povrch a z Měsíce se stala jakási obrovská kulovitá nádoba, uvnitř které zůstalo - co?“

“Ještě nevychladlá roztavená hmota!“ křikl kdosi.

“Správně,“ přikývl Všeználek, „zkrátka a dobře: tekutina.“

“Nu prosím, sám říkáte: tekutina,“ ušklíbl se Hvězdoslav. „Kde by se tedy vzala v Měsíci dutina, když tam je ta žhavá tekutina, vy moudrá hlavo!“

“Na to není tak těžké přijít,“ klidně odvětil Všeználek. „Rozžhavená tekutina obklopená tvrdou slupkou Měsíce chladla přece dál, a jak chladla, zmenšovala svůj objem. Předpokládám, že víte, že se každé těleso ochlazováním zmenšuje?“

“Předpokládám, že vím,“ odsekl zlostně profesor Hvězdoslav.

“Pak je vám tedy dozajista všecko jasné,“ zaradoval se Všeználek. „Když tekutá hmota zmenšila svůj objem, musel v nitru Měsíce nutně vzniknout prázdný prostor - jako ta vzduchová bublina v láhvi; ten se čím dál víc zvětšoval, protože řídká hmota byla přitahována k tvrdé měsíční kůře - jako zbytky vody k stěnám láhve, a když časem tekutá hmota vychladla úplně a ztvrdla, vznikla vnitřní dutina, kterou pak mohl docela dobře vyplnit vzduch anebo jiný plyn.“

“Správně! Chlapík, Všeználku! Sláva!“ ozvalo se ze všech stran.

Všichni zatleskali. Někdo vykřikl:

“Pryč s Hvězdoslavem!“

Človíčkové odtáhli profesora z pódia a na jeho místo přistrkali Všeználka.

“Ať mluví Všeználek!“ ozývalo se odevšad. „Pryč s Hvězdoslavem!“

“Drazí přátelé,“ řekl Všeználek, když se octl za řečnickým pultem, „přednášet nemohu, na to nejsem připraven.“

“Tak nám aspoň povídejte o letu na Měsíc!“ volali človíčkové.

“A o beztížném stavu!“

“Dobrá,“ souhlasil Všeználek, „tak třeba o stavu beztíže. Jistě víte, že aby mohla kosmická raketa překonat přitažlivost Země, musí dosáhnout obrovské rychlosti - jedenáct kilometrů za vteřinu. Když raketa nabírá tuto rychlost, je kosmonaut vystaven strašnému přetížení. Váha jeho těla jako by se několikanásobně zvětšila a tiskla ho k podlaze kabiny. Není schopen zdvihnout ruku, nepohne nohou, zdá se mu, jako by měl tělo z olova, jako by mu na prsa nalehla nějaká strašná tíha a nedala mu ani vydechnout. Ale sotva se zrychlování rakety zastaví a kosmická loď začne svůj volný let meziplanetárním prostorem, přetížení ustane, ba přestanete pociťovat tíži vůbec, zkrátka a dobře jako byste ztratili svou váhu.“

“A povězte nám, co jste cítil? Jak to na vás působilo?“ zavolal kdosi z posluchačů.

“Můj první pocit ve stavu beztíže byl, jako by mi někdo podtrhl sedadlo a já neměl na čem sedět. Začala se mi trochu točit hlava, zdálo se mi, jako by mě někdo obrátil vzhůru nohama, a zároveň jsem cítil, že se ve mně všecko zastavilo a ztuhlo jako při úleku, ačkoli jsem se přece ničeho nepolekal. Chvilku jsem počkal, a když jsem se přesvědčil, že se mi nic zlého nestalo, že dýchám a vnímám jako dřív, přestal jsem si těch nepříjemných pocitů všímat - a ony postupně zmizely. Rozhlédl jsem se, koukám, že je všecko na svém místě, sedadlo že je taky jako předtím řádně pode mnou a hned se mi přestalo zdát, že jsem vzhůru nohama. A hlava se mi už taky netočila. Když jsem se tedy přesvědčil, že je všecko v pořádku, chtěl jsem se opřít nohama o podlahu, ale udělal jsem to tak zprudka, že jsem zčistajasna vyletěl vzhůru a pořádně jsem se uhodil do hlavy o strop kabiny. Neuvědomil jsem si, že jsem ztratil váhu a že teď stačí docela málo síly, abych vyskočil do obrovské výšky. Mohl jsem klidně viset uprostřed kabiny v libovolné poloze, jen jsem nesměl udělat žádný prudší pohyb. Kolem mne právě tak volně plavaly předměty, které jsme před startem nepřipevnili. Voda z láhve se nevylila, ani když se láhev obrátila dnem vzhůru, a sotva se mi podařilo vodu vytřást, nadělaly se z ní kuličky a také se vznášely v prostoru, dokud nepřilnuly ke stěnám kabiny.“

“A mohl byste nám, prosím, povědět,“ zeptal se jeden malíček, „to jste měl v té láhvi opravdu jen vodu, nebo nějaký jiný nápoj?“

“V láhvi byla obyčejná voda,“ odpověděl Všeználek, „copak jiného?“

“No to já nevím,“ rozhodil malíček rukama, „já myslel třeba limonáda nebo, dejme tomu, petrolej...“

Všichni se zasmáli. A další malíček se zeptal:

“A přivezli jste si odtamtud něco?“

“Já jsem si přivezl přímo kousek Měsíce,“ přiznal Všeználek.

Vyndal z kapsy nevelký kamínek modrošedé barvy a řekl:

“Na povrchu Měsíce se povaluje spousta všelijakých kamenů, a velice krásných, ale ty jsem si brát nechtěl, mohly to být třeba meteority, spadlé na Měsíc odněkud z vesmíru. Tenhle kámen jsem však odštípl vlastnoručně kladívkem ze skály, když jsme lezli do měsíční jeskyně. Takže je to zaručeně pravý kousek Měsíce.“

Kámen koloval z ruky do ruky. Každý si ho chtěl prohlédnout zblízka. Všeználek zatím vyprávěl, jak s Petůnkou a s Ančovičkou putovali po Měsíci a co tam viděli. Všem se Všeználkovo povídání tuze líbilo a všichni byli náramně spokojeni, jen profesor Hvězdoslav ne. Sotva Všeználek skončil a odešel od řečnického pultu, vyskočil na pódium a prohlásil:

“Vážení přátelé, všichni jsme se zájmem vyslechli vyprávění o Měsíci a o všem ostatním a já jménem svým i všech přítomných dovoluji si vyjádřit srdečné díky věhlasnému Všeználkovi za jeho zajímavé a obsažné vystoupení. A však -“ pokračoval profesor Hvězdoslav a přísně zvedl ukazovák.

“Pryč s ním!“ ozvalo se ze sálu.

“Avšak“, opakoval zvýšeným hlasem profesor Hvězdoslav, „my jsme se nesešli proto, abychom poslouchali povídačky o Měsíci, ale abychom posoudili Všeználkovu knihu a jestliže jsme tuto knihu neposoudili, znamená to, že jsme nesplnila to, co jsme si předsevzali a jestliže jsme nesplnili, co jsme si předsevzali, budeme to stejně muset splnit a jestliže to budeme stejně muset splnit, pak to tedy splníme a nezbude nám než podrobit zkoumání...“

Nikdo se už nedověděl, co vlastně chtěl profesor Hvězdoslav podrobit zkoumání: zdvihl se takový rámus, že nebylo slova rozumět. Ze všech stran se ozývalo jedno jediné:

“Pryč s ním!“

Dva malíčkové se znovu vrhli na pódium, jeden popadl Hvězdoslava za límec, druhý za nohy a vyvlekli ho rovnou na ulici. Tam ho posadili v parčíku na trávník a řekli mu:

“Hele, až jednou poletíš na Měsíc, klidně si dělej přednášek, kolik budeš chtít, ale zatím seď pěkně tady a mlč.“

Takové nešetrné zacházení profesora Hvězdoslava natolik popletlo, že ze sebe nevypravil ani slovo. Konečně se trošku vzpamatoval:

“To je neslýchané! Budu si stěžovat! A dám to do novin! Vy ještě poznáte, kdo to je profesor Hvězdoslav!“

Dlouho křičel a hrozil pěstmi, ale když viděl, že se už všichni dávno rozešli, prohlásil:

“A tím, vážení přátelé, považuji naše zasedání za skončené.“

Načež vstal a šel taky.

 

 

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist