<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Nikolaj Nosov
překlad: Marie Šťastná

NEZNÁLEK NA MĚSÍCI
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 3 stran.]

 

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

   31   >

 

Kapitola třicátá první
KTERAK DOSTAL KLÁSEK PRVNÍ SEMENA

Útok policajtů byl odražen, nastal večer, přišla noc a kosmonauti si konečně mohli volně vydechnout. Z bezpečnostních důvodů nechali detěžkátor v činnosti, spali však přesto dobře, protože všichni byli chráněni před účinky beztíže krystalkem antilunitu. Sotva ráno vstali a nasnídali se, svolal Všeználek mimořádnou poradu.

“Drazí přátelé,“ pravil vážně, „situace vyžaduje nejvyšší opatrnosti. Zdejší obyvatelstvo nás z neznámých důvodů přijalo nepřátelsky. Předpokládám, že je to důsledek nějaké idiotské činnosti Neználka a Buchtíka - ale zřejmě především Neználka. Dorazili sem před námi a stačili se tu nepochybně představit z té nejhorší stránky. Domnívám se, že nám zatím nezbude než zůstat zde a nepodnikat další lety. Mohlo by to Měsíčany podráždit ještě víc. Zahájíme nyní stavbu prvního Kosmického městečka na Měsíci. Postavíme si obydlí vybudujeme hangár pro raketu, zasadíme pozemské rostliny, abychom si zajistili dostatek potravin, protože kdo ví, jak dlouho tu budeme muset zůstat. Až Měsíčani poznají, že nemáme nepřátelské úmysly, začnou se k nám jistě chovat přátelštěji. Pak se snad od nich dozvíme i vše potřebné o Neználkovi a Buchtíkovi a zjistíme, kde se zdržují.“

Návrh byl jednomyslně schválen a človíčkové se pod vedením architekta Krychličky pustili do práce. Šroubek a Vroubek smontovali ze všeho nejdřív univerzální kombinovaný kolopásový všudychod, jehož součásti byly uloženy ve speciálním úseku rakety. Hodil se nejen k jízdě jakýmkoli terénem, ale poskytoval i další mnohostranné využití: byl v něm kotlík na vaření vody, vrták na vrtání děr, pračka na praní prádla, pluh na orání země, pumpa s rozprašovačem na zavlažování rostlin, přístroj na čištění a stlačování vzduchu, dynamo na výrobu elektřiny, krátkovlnná vysílačka, hloubič příkopů a vysavač prachu; kromě toho bylo možno vyměnit přední kolo za cirkulárku a s její pomocí porážet stromy, ořezávat větve, rozřezávat kmeny a řezat prkna.

Jakmile se Šroubek a Vroubek dostali se svým všudychodem do lesa, začaly se na staveniště nepřetržitým proudem hrnout klády, trámy, prkna, fošny, latě, lišty, tralářky a ostatní řezivo. Samozřejmě že celá stavba probíhala ve stavu beztíže; ohromně to ulehčovalo práci človíčků, chráněných kousky antilunitu, a zrychlovalo pracovní tempo. Když Všeználek viděl, že Šroubek a Vroubek zavalili stavebním dřívím div ne celé staveniště, přikázal jim, aby prozatím zastavili práci a pustili se do opravy přístrojů zničených Měsíčany.

Všeználek s Petúnkou a s Ančovičkou byli zaměstnáni zkoumáním vlastností lunitu a antilunitu. Vyměňovali v detěžkátoru krystaly lunitu a objevili, že čím větší krystal, tím větší i beztížné pásmo. Petúnka umístila krystal lunitu mezi póly podkovovitého magnetu a zjistila, že pásmo beztíže se přestalo šířit na všecky strany a šíří se jen jedním směrem jako světelný paprsek. To byl významný vědecký objev a Všeználek prohlásil, že napříště bude možno sestrojovat řiditelné detěžkátory a přenášet beztíži na velké vzdálenosti. Provedli řadu pokusů i s antilunitem a objevili, že na jeho schopnost rušit beztíži nemá velikost krystalu podstatný vliv: i docela maličké fungují stejně, ovšem jen v bezprostřední blízkosti. Ančovička to vysvětlovala tím, že energie antilunitu je sice nesmírně velká, ale její účinnost je omezena na nevelký prostor.

Byli tak zabráni do svých pokusů, že si ani nevšimli, jak se na kopci objevil Měsíčan, rychle se k nim blížil a mával v ruce jakýmsi papírem. Seběhl s kopce, dostal se do pásma beztíže, z ničeho nic vylétl do výše a vykřikl leknutím. Ohlédli se a uviděli neznámého človíčka, legračně se třepetajícího ve vzduchu.

“Snažte se nedělat zbytečné pohyby!“ zavolal na něj Všeználek. „Hned vám pomůžeme!“

Měsíčan zatím letěl setrvačností směrem k raketě uprostřed planinky. Teď ho zahlédli i človíčkové, kteří stavěli dům.

“Zruším beztíži a vy ho chytněte, aby si neublížil!“ křikl Všeználek a vypjal detěžkátor.

Měsíčan okamžitě klesl k zemi - přímo do rukou Tubičky a Pilulkina, kteří doběhli první. Pilulkin viděl, že Měsíčan sotva dýchá, opatrně ho usadil na zem, opřel ho zády o sloupek s barometrem a strčil mu pod nos lahvičku čpavku. Človíček se nadýchl a zaškaredil se. Tvář mu trochu ožila. Užuž chtěl něco říci, ale cítil, že ho jazyk neposlouchá, a mlčky podal Pilulkinovi akcii Společnosti obřích rostlin, kterou svíral v ruce. Všichni si začali prohlížet vyobrazení obrovských okurek, melounů a pozemské pšenice. Pilulkin obrátil akcii, a tu spatřili obrázek kosmické lodi a Neználka ve skafandru.

“Kamarádi! Vždyť to je náš Neználek!“ vykřikl Tubička.

“Počkat, a tady je něco napsáno,“ řekl Pilulkin a začal číst, co bylo natištěno na rubu akcie.

Mezitím se už Měsíčan docela vzpamatoval. Vysvětlil kosmonautům, že se jmenuje Klásek a že je z vesnice Nejedlinky nedaleko odtud. Potom je poprosil o skleničku vody a řekl:

“Teda to bylo tak: jednou jsem četl v novinách, že k nám přiletěla z nějaké daleké planety Země ta, jak se to... kosmická loď. A plná semen obřích rostlin. A taky tam stálo, že kdo si koupí akcii, tak semena dostane. Naše vesnice je chudá, ale nějak jsme ten shwindling dali dohromady a jednu jsme si koupili. Spousta chuďasů si tenkrát koupila akcie takhle společně. To se ví, boháčům se to moc nelíbilo, že budou chudáci pěstovat obří rostliny, že skoncují se svou bídou a přestanou se na ně dřít. A v novinách hned, že prý žádné obří rostliny nejsou a kosmická loď taky ne a že prý si to všecko vymysleli nějací podvodníci, aby obrali důvěřivé chudáky. A tak všichni ty akcie honem zase prodávali. Ale pár nás pořád ještě věří, že to přece jenom byla pravda, a pořád ještě jsme neztratili naději, že nějaké to obří semeno dostanem.“

Človíčkové poslouchali, ale ničemu nerozuměli; nevěděli totiž, ani co to jsou akcie nebo shwindling, ani co to je kupovat nebo prodávat. Jedině Všeználek okamžitě pochopil a řekl:

“A udělali jste správně, že jste nepřestali věřit. My jsme ta semena opravdu přivezli.“

Klásek se rozzářil.

“Když jsem viděl na nebi raketu,“ řekl šťastně, „hnedka jsem si pomyslel, že k nám letí s těmi semeny.“

Všeználek přikázal, aby pro Kláska připravili pytel semen, a začal se ho vyptávat, jestli něco neslyšel o Neználkovi nebo o Buchtíkovi.

“Jakpak by ne!“ zvolal Klásek. „O Neználkovi jsem toho slyšel habaděj. Nejdřív říkali, že to je statečný hrdina, který přiletěl z vesmíru, dokonce i v televizi ho ukazovali. A v biografu taky. A povídali, že nám přivezl semena obřích rostlin. A že je tuze hodný a že chce, aby se nám dobře vedlo. Ale pak začali najednou povídat, že to není vůbec žádný hrdina a že není vůbec hodný a že vůbec odnikud nepřiletěl, že je to zkrátka darebák, který si celou tu povídačku o semenech vymyslel, aby oblafl chudáky a připravil je o poslední groš. A že prý ho musí dopadnout, pořádně s ním zatočit a šoupnout ho do basy.“

“No a co, dopadli ho?“ zeptal se Všeználek.

“I to to!“ mávl rukou Klásek. „Někam jim upláchl. Poslední dobou už o něm není slyšet. Ale možná že ho boháči přece jen dostali za mříže. Copak jim může jít pod fousy, aby chodil a vykládal o obřích rostlinách? Nedávno psali v novinách, že i přemýšlet o těch obřích semenech je prý trestné, protože u nás se prý žije náramně i bez nich. A kdo prý na ně myslí, ten že prý je nespokojený a patří do basy.“

“A kde tady máte tu vaši basu?“ zeptal se Všeználek.

“Kdyby jenom jednu! Těch je tady spousta. V každém městě.“ To už človíčkové přivlekli velký ranec plný všelijakých semen a Všeználek Kláskovi vysvětlil, jak ta pozemská semena vysévat a jak pečovat o vzešlé rostlinky. Nakonec si šťastný Klásek hodil ranec na záda a vydal se na zpáteční cestu.

“A řekněte človíčkům z ostatních vesnic, ať si taky přijdou,“ rozloučil se s ním Všeználek.

Klásek odešel a prozpěvoval si samou radostí.

“Teď si k nám budou Měsíčani chodit pro semena a my se jich aspoň můžem zeptat na ty dva naše nešťastníky. Třeba se nakonec přece jen dovíme, kde je hledat,“ pochvaloval si Pilulkin.

“Nebo přijdou sami,“ řekl Všeználek. „Až se doslechnou, že přiletěla raketa - a to se tady rozkřikne natotata - určitě pochopí, že jsme to my.“

“Přijít ovšem mohou, jen jestli jsou ještě na svobodě,“ řekla Ančovička. „Co když je ti hnusní boháči doopravdy zavřeli?“

“Nu což, pak budou muset počkat, dokud je nenajdeme.“

Vtom se ozvaly výstřely. Človíčkové se otočili a uviděli Kláska, jak pádí nazpátek. A to už za ním vyběhlo na kopec pět policajtů, seběhli dolů, jako na povel se zastavili, zalícili a chystali se znovu vypálit. Všeználek nemeškal a zapjal detěžkátor. Ozvala se salva. Policajty, kteří neměli ani tušení o stavu beztíže, reaktivní síla v tu ránu odmrštila zpátky - letěli vzduchem takovou rychlostí, že se v okamžiku změnili v sotva viditelné tečky a zmizeli za obzorem.

“Aspoň si budou pamatovat, co to je, střílet do človíčků!“ zabručel rozzlobeně Všeználek a honem zrušil beztížný stav.

Klásek, který se zase bezmocně mrskal vzduchem, slétl k zemi, a jen se vzpamatoval, hlava nehlava začal nadávat policajtům do hrdlořezů, pirátů, banditů, příživníků a vypasených lotrasů.

“Ještě jsem nedošel do lesa, když policajti vyskočili z křoví. Štěstí že jsem je viděl včas a vzal nohy na ramena, jináč bych už seděl v base.“

“A kdo to vlastně jsou ti policajti?“ zeptala se Ančovička.

“Banditi!“ řekl Klásek vztekle. „Čestné slovo - banditi! Správně mají za povinnost chránit obyvatelstvo před lupiči, ale ve skutečnosti chrání jenom boháče. To jsou ti praví lupiči! V jednom kuse nás okrádají a pak se schovávají za zákony, co si sami vymýšlejí. No řekněte, jaký je v tom rozdíl, jestli mě boháč okrade podle zákona, nebo proti němu? Pro mě je to prašť jako uhoď.“

“Máte to tady nějaké divné,“ řekl Šroubek. „Proč je tedy posloucháte, ty policajty i ty... no, jak jim říkáte... ty boháče?“

“Jen to zkuste, neposlechnout, když mají všecko: půdu, továrny, peníze - a navíc pendreky a flinty! Teď přijdu domů,“ řekl sklesle, „policajti mě čapnou a šup do basy. A semena si vezmou, to je jasná věc. Boháči nedovolí, aby někdo zasel obří rostliny. Jak je vidět, není nám souzeno zbavit se té zatracené bídy.“

“To nic,“ řekl Všeználek. „Dáme vám přístroj beztíže - a pak ať si to zkusí, hnát se na vás s těmi svými puškami! Viděl jste, jak těch pět policajtů letělo!“

Šroubek a Vroubek okamžitě smontovali pro Kláska detěžkátor a naučili ho s ním zacházet.

“A to se mám v jednom kuse plácat v tom beztížném stavu?“ řekl nechápavě Klásek.

“I kdepak!“ zasmál se Všeználek. „Vezmete si krystal antilunitu a můžete pracovat, jako by se nechumelilo.“

A dal Kláskovi hrst antilunitových krystalků.

“Komu dáte tenhle kamínek, bude mít svou normální váhu i v pásmu beztíže,“ vysvětlil mu. „Ale buďte opatrný! Ani jeden krystalek nesmí padnout do rukou těch vašich boháčů nebo policajtů! Dokud se nezmocní tajemství beztíže, nemůžou vám ublížit.“

Klásek na sobě vyzkoušel účinek antilunitu a hned se rozveselil.

“Tak, a teď teprve uvidíme, kdo s koho! Ať boháči chtějí, nebo ne - obří rostliny budou. Jen abych se dostal šťastně domů.“

“Sedněte si tuhle na všudychod,“ nabídl mu Šroubek. „My vás tam s Vroubkem dovezeme.“

Klásek jim vysvětlil cestu a všichni tři nasedli; vpředu u řízení seděl Šroubek, za ním Vroubek s detěžkátorem a za Vroubkem Klásek s rancem drahocenných semen, který tiskl k hrudi. Šroubek sešlápl startér, motor zahučel a všudychod se rozjel. V mžiku přejel planinku, přehoupl se přes kopec, vyjel na silnici a hnal se k lesu. Užuž dojížděli k prvním stromům, když vtom se najednou znova ozvaly výstřely.

“Policajti!“ vykřikl Klásek, leknutím se svalil ze sedadla a natáhl se i s rancem jak široký tak dlouhý uprostřed silnice.

Šroubek to postřehl, prudce otočil a jel zpátky.

“Zapoj rychle detěžkátor, na co čekáš!“ křikl na Vroubka.

Vroubek se vzpamatoval a smáčkl tlačítko přístroje. Výstřely v mžiku utichly. Šroubek zastavil, seskočil a běžel ke Kláskovi.

“Je ti něco?“

“M-m-myslím, že ne,“ leknutím koktal Klásek.

Za Šroubkem přiběhl i Vroubek, společně pomohli Kláskovi na nohy a posadili ho zpátky na všudychod. Když Klásek viděl, že Šroubek chce jet dál, vykoktal zděšeně:

“K-k-kampak? V lese jsou p-p-přece p-p-policajti!“

“Klid! Policajti teď mají jiné starosti, copak neslyšíš?“

Klásek poslouchal. Z lesa bylo slyšet úpění a nářek.

“Hned se mrknem, co se děje,“ řekl Šroubek a spustil motor.

Zajeli do lesa a spatřili mezi stromy několik policajtů; bezmocně se plácali ve vzduchu, zoufale křičeli a chytali se za větve a haluzky.

“Musíme je setřást, ať je vítr odfoukne dál,“ řekl Šroubek.

“Správně!“ přisvědčil Vroubek. „Co tady s nimi.“

Přiskočil k jednomu stromu, chytil za kmen a začal třást.

“Pomóóóc!“ zaúpěl policajt nahoře a mlátil sebou ještě víc.

“Já ti pomůžu!“ zavrčel Vroubek a zatřásl, až policajt odletěl stranou, vznesl se do výše a plul nad lesem jako mýdlová bublina nesená větrem.

Stejný osud stihl i několik dalších policajtů. Nejdéle se držel nejtlustší, jménem Hniggel. Šroubek ho ne a ne setřást, a tak popadl pušku, která tu nedaleko plavala vzduchem, vyšplhal na strom a hlavní začal šťouchat Hniggla do tlustého břicha.

“Aúúú!“ křičel vyděšený policajt. „Opatrně! Vždyť je to puška!“

“No a co?“ zeptal se Šroubek.

“Jak to? Může přece vystřelit!“

“To by se toho stalo!“ ušklíbl se Šroubek. „Střílet do druhých, to vám nevadí, co?“

Když tlustý policajt viděl, že už neunikne, využil příhodného okamžiku a kopl Šroubka přímo do čela.

“Tak ty takhle!“ rozvzteklil se Šroubek. A píchl Hniggla tak prudce, že se větvička ulomila, tlouštík v tu ránu vyletěl vzhůru a vznášel se nad lesem za ostatními. Pomaloučku se převracel, pištěl strachy a pořád ještě se vší silou držel ulomené větve.

“Já ti dám kopat!“ křičel za ním Šroubek.

Zbytek cesty už uběhl klidně a bez dobrodružství. Netrvalo ani deset minut a naši cestovatelé vyjeli z lesa a dorazili k vesnici Nejedlince; tvořilo ji několik polorozpadlých chatrčí. Vesničané zaslechli hukot motoru, vyběhli z chýší, ale když spatřili, že se k nim blíží nějaký podivný stroj, ztratili strachy odvahu.

“Nebojte se, kamarádi!“ volal na ně Klásek.

“To jsem já, koukněte se, a vezu semena!“

Človíčkové poznali Kláska a radostně obklopili všudychod.

“Jaká semena? Kde je máš?“ volal jeden přes druhého.

“Tuhle přece! Podívejte, obří semena!“

Co teď vypuklo, nelze popsat. Všichni křičeli radostí, skákali, tancovali - a jeden človíček si bůhvíproč sedl na zem, chytil se za hlavu a rozplakal se.

“Pročpak pláčete,“ zeptal se ho Šroubek, „stalo se vám něco?“

“I to to, kamarádíčku, copak by! Radostí pláču. Kdepak bych si byl pomyslel, že se ještě dožijeme takového štěstí!“

Když radost trošku opadla, přišel ke Kláskovi človíček, kterému říkali Houštík, a potichounku řekl:

“Ráno tu byli policajti.“

“Ba, ba,“ posmutněli človíčkové. „Spousta jich sem vtrhla. A jestli jsme prý neviděli raketu. A když jsme se přiznali, že viděli, a řekli jim, žes ji šel hledat, hrozně se rozzuřili, a ať prý sedíme doma a neopovažujeme se vystrčit ani nos.“

“Já si myslím, že nám stejně nedovolí zasít ta obří semena,“ řekl Houštík.

“Jenomže my se jich nebudem ptát,“ prohlásil Klásek. „Teď už si na nás policajti netroufnou. Máme beztížnost.“

“Jakou beztížnost?“ zajímali se kolem.

“Prostě takovou sílu, rozumíte,“ řekl Klásek a ukázal jim svůj detěžkátor. „Smáčknu knoflík, síla vyskočí a odfoukne všecky policajty k čertu. Stůjte teďka klidně, uvidíte sami.“

A Klásek smáčkl tlačítko přístroje. Človíčkům v tu ránu bylo, jako by se jim země propadla pod nohama, octli se ve vzduchu a zoufale mávali rukama, škubali nohama a snažili se dostat na zem, ale marně. Když viděli, že už je země nenese, začali křičet strachy a prosili, ať už Klásek nechá těch svých kouzel. Ale Klásek křikl:

“A teď si představte, že byste byli policajti a chtěli byste mě chytit! Jen si to zkuste. Tak pročpak mě nechytíte, no? Cha-cha-cha!“

Když ale viděl, že človíčkům není vůbec do smíchu, protože leckteří už dočista úpí hrůzou, rychle zase přístroj vypnul. Človíčkové se svalili na zem a zůstali sedět v trávě. Nechápavě se rozhlíželi a nebyli s to pochopit, co se vlastně stalo. Konečně se Houštík zvedl, zavrtěl hlavou a řekl:

“Tak to jo, kamarádi, beztíže je hrozná síla. Ta našim policajtům pod fousy nepůjde!“

 

 

 

   31   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist