<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Nikolaj Nosov
překlad: Marie Šťastná

NEZNÁLEK NA MĚSÍCI
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 3 stran.]

 

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

<   33   

 

Kapitola třicátá třetí
BUCHTÍKOVA PROMĚNA

Od té doby, co Buchtík pracoval jako vrtikol na čertově kole, se velice změnil. Dřív si žil docela bezstarostně: jedl, pil, mezi tím se toulal po nábřeží a točil se na čertově kole nebo na vodním paraboloidu a vůbec nepřemýšlel o tom, jaká síla vlastně uvádí všechny ty mechanismy do pohybu.

Teď se však na vlastní kůži přesvědčil, že se žádné čertovo kolo netočí samo od sebe.

Jak už bylo řečeno, čertovo kolo tvořil vlastně kruh na svislé ose postavený do jakési obrovské kádě, pevně zakotvené nedaleko od břehu. Káď zakrytá svrchu diskem byla víc než z poloviny ponořena do vody, takže se zdálo, jako by se obrovitánský dřevěný kruh točil nad vodou docela sám. Uvnitř kádě pracovali zpravidla dva človíčkové; od rána do večera chodili po dně té kulaté nádoby, vší silou se opírali do tyčí prostrčených osou a roztáčeli disk. Není těžké si představit, jaká to byla perná a vysilující dřina. V kádi bylo tma, těsno, vlhko a tak hrozně dusno, že se z ubohých vrtikolů jen lilo. Shazovali se sebe všechen oděv a pracovali jenom v trenýrkách, ale ani to jim příliš neulevilo. Škvírami v prknech prosakovala voda, zaplavovala káď a vrtikolové ji museli co chvíli vypumpovávat, jinak pracovali po kolena ve studené vodě, což mělo tuze zhoubný vliv na jejich zdraví.

Buchtík se večer co večer vracel domů tak unaven, že padl vyčerpaně na postel a vstával jen proto, aby něco snědl. Ale ani jídlo mu už neposkytovalo to potěšení jako dřív. Jedinou radostí teď pro něho bylo, když měl volný den vydat se na nábřeží a sám se povozit na nějakém tom čertově kole, paraboloidu nebo aspoň na vodním toboganu.

“Tak,“ broukal si zlomyslně, „celý týden jsem roztáčel všelijaké otrapy já, ať teď jiní otrapové roztáčejí zase mne.“

Za nějaký čas si ale uvědomil, že ani tohle ho už nebaví. Pravou radost ze zábavy mu kazilo pomyšlení, že zatímco se tady bezstarostně vozí, někdo jiný musí roztáčet těžké kolo, dřít se z posledních sil a lapat po dechu v tmavé, vlhké kádi. Nakonec mu tahle představa jeho zábavu natolik zprotivila, že se na čertově kole přestal vozit docela. Teď už Buchtíkovi zbylo jenom jedno potěšení: povídat si s vrtikolem Cejnkem, s kterým pracoval v jedné kádi.

Cejnek si ho zpočátku moc nevšímal, měl mu za zlé ty jeho zábavičky. Říkával, že to se hodí leda pro bohaté zaháleče, kteří nevědí, co s časem a penězi, kdežto obyčejný človíček by se prý měl stydět utrácet těžce vydělané shwindlingy za takové legrácky. Když však viděl, že už Buchtík skoncoval s touhle malichernou zábavou, přestal se mu posmívat. Teď s Buchtíkem mluvíval o všelijakých vážných věcech, neodbýval ho jen vtipy a dával mu sem tam přečíst zajímavou knížku nebo noviny. Jednou se spolu vraceli z práce a Cejnek z ničeho nic řekl:

“Ty, poslouchej, vidím, že jsi docela správný človíček a že ti můžu svěřit tajemství. Máme tady takový tajný spolek, říkáme mu Sdružení svobodných vrtikolů. Jestli chceš, přihlásím tě taky. Čas od času se sejdem, popovídáme si o životě, kupujeme si dohromady pěkné knížky a předplácíme si noviny. To víš, jednomu je zatěžko utrácet za noviny, společně to jde líp. Zkrátka chceme, aby všichni vrtikolové byli vzdělanější a chytřejší.“

“A co budete dělat, až budete vzdělanější?“ zeptal se Buchtík. „Začneme se bouřit proti majitelům všech těch zábaviček. Ze všeho nejdřív budem žádat zkrácení pracovní doby. Copak nejsme všichni utrmácení až běda a v jednom kuse nemocní, když musíme od slunka do slunka dřít v těch jejich vlhkých kádích a dýchat špatný vzduch?“

“Jenže jak je přinutíte, aby povolili?“ „To se ví, teď je to těžké, protože je nás pořád ještě málo. Ale počkej, až nás bude víc! Přijdem k šéfům a řekneme jim, že už na ně dělat nebudem, dokud nám nedají víc volna. A vyhlásíme stávku. A nakonec je vyženeme vůbec a budeme svobodní doopravdy.“

“Nu což, to by se mi líbilo,“ odpověděl Buchtík. A tak se rozhodl, že se stane členem Sdružení svobodných vrtikolů. Cejnek ho seznámil s vrtikoly Ouklejkou, Hrouzkem a Slunkou, ve volných chvílích se scházeli, besedovali, čítávali knížky a noviny, a dokonce si dělali plány, jak si společně ušetří na televizor. V té době se v novinách často psalo o stávce ve Scouperfieldových makarónových závodech. Svobodné vrtikoly tuze zajímalo, jak ten boj skončí. Brzo se však vyrojily zprávy o příletu kosmické lodi a o tom, že kosmonauti z daleké Země rozdávají Měsíčanům semena obřích rostlin. Sotva se to Buchtík dověděl, okamžitě si uvědomil, že to je určitě Všeználek se svými přáteli. V tu ránu se chtěl rozjet do Fantomasu a pátrat po kosmické lodi. Ale pak si řekl, jak by to od Všeználka schytal, všecko si to rozmyslel a rozhodl se, že radši nikam nepojede, zůstane v Los Kabanosu a bude pracovat na čertově kole jako dřív. V novinách se mezitím objevovaly stále nové a nové podrobnosti o kosmonautech, obřích semenech a o beztíži, s kterou měla policie takové potíže. Velký ohlas vyvolala zpráva, že Scouperfieldovi dělníci vyhnali s pomocí beztížného stavu pana Scouperfielda a vládnou si v továrně sami.

“Jo, kamarádi,“ prohlásil Cejnek, „udělat si tak beztíži i tady! To bychom hnali pány šéfy jedna dvě. A točit kola, to by při beztíži taky byla hračka.“

“Správně,“ přidal se Slunka. „Co kdyby někdo z nás zajel do Fantomasu a navštívil ty kosmonauty? Třeba by nám tu beztíži dali.“

A to už to Buchtík nevydržel: „Kamarádi, dlouho jsem o tom mlčel, ale dál už nemůžu. Myslím, že tou raketou přiletěli moji přátelé. Vždyť já dřív taky žil na planetě Velké Zemi a teprv pak jsem přiletěl sem k vám.“

A vyprávěl jim, jak to všecko bylo. Cejnek viděl, že mluví pravdu, a tak řekl:

“No ale to tam musíš hnedka jet a domluvit se s nimi! Myslím, že nám taky pomůžou, až jim řekneš, jak tu žijeme. Jenom to všecko musíš udělat tajně, jinak by nám mohli boháči pořádně zatopit.“

Cejnek, Hrouzek, Ouklejka a Slunka ve vší tichosti sebrali všecky peníze, co měli, nakoupili všelijaké potraviny a zabalili je Buchtíkovi do batohu, aby měl cestou co jíst, koupili mu lístek na vlak do Fantomasu a vyprovodili ho až na nádraží.

“Hlavně se cestou s nikým nebav,“ radil mu Cejnek. „Měj, jak se říká, oči na šťopkách a pusu zašitou. Kdyby satrapčíci vyčmuchali, kam jedeš, dostaneš se místo ke kosmonautům rovnou do basy.“

Za chvíli přijel vlak, Buchtík se rozloučil a nastoupil do vagónu. Bylo tam už plno, ale přece jen se mu podařilo najít si místečko k sezení. Pohodlně se uvelebil a začal si prohlížet cestující a poslouchat, o čem si povídají. Už po chvilce mu bylo jasné, že se všecky rozhovory točí kolem kosmonautů, obřích rostlin a beztíže. Jeden cestující vypravoval, že kosmonauti Jsou prý zvláštní holohlaví človíčkové se čtyřma ušima, dvěma nosy a jedním okem vprostřed čela a že prý nedýchají plícemi, ale žábrami, protože žijou pořád ve vodě a když vylezou na souš, tak jen v potápěčském skafandru a místo rukou že prý mají ploutvičky. Buchtík chtěl užuž říci, že to je všecko nesmysl, že kosmonauti jsou zrovna jako všichni ostatní, ale vzpomněl si na Cejnkovu radu držet jazyk za zuby a radši se do toho nemíchal.

Jiným Měsíčan zase vyprávěl, že beztíže je prý síla, která láme človíčkům ruce a nohy a drtí v těle všecky kosti, a kdo se jednou dostal do beztížného stavu, nemůže prý ani chodit, ani stát, protože mu v těle nezůstala jedna kůstka celá. Jediné, co prý ještě jakžtakž svede, je lézt po zemi jako housenka.

Buchtík se chtěl zase ozvat, že jsou to všecko tlachy, ale i tentokrát si vzpomněl, že má držet jazyk na uzdě. Třetí človíček vykládal, že prý četl v novinách, že obří rostliny, co rostou na Velké Zemi, doopravdy plodí obří plody, například melouny tam prý rostou jako hory - ale že to je prý všecko hořké, a dokonce jedovaté a vůbec se to prý nehodí k jídlu.

Takovéhle řeči, to už bylo i na Buchtíka moc, ale vtom se do hovoru vmísil malíček ve žluté blůze, který seděl vedle.

“A co když jsou to všecko povídačky, kamarádi? V novinách se toho píše! Boháčům je přece proti srsti, že by u nás měly růst obří rostliny, a tak dávají tisknout takovéhle nesmysly.“

“Kdybys radši mlčel,“ okřikli ho ostatní. „Copak víš, kdo tu s námi jede? Třeba zrovna vedle tebe sedí převlečený policajt a špicluje, co říkáš.“

Človíček ve žluté blůze, který se jmenoval Dalamánek, se podíval na Buchtíka, Buchtík si toho všiml a vybuchl:

“Kdo je podle tebe převlečený policajt? Já? Já že jsem převlečený policajt? Já ti dám policajta!“

“Co je ti? Copak mluvíme o tobě?“ začali se bránit človíčkové. A o kom teda? Slyšel jsem náhodou moc dobře, jak jsi mu říkal: Vedle tebe sedí převlečený policajt. A kdo sedí vedle něho? Já! To tedy znamená, že ten převlečený policajt jsem já.“

“Kamarádi!“ zasmál se kdosi vzadu. „Támhle sedí převlečený policajt! Ten tlustý. Sám se přiznal: Povídá: Ten převlečený policajt jsem já. Tak proto jen seděl, mlčel a poslouchal.“

“Pozor na jazyk!“ ozvalo se ze všech stran. „Je tu policajt!“

Hned bylo ticho. Rázem přešla každého chuť na zábavu. Všichni mlčky seděli a úkosem pokukovali po Buchtíkovi. Jen kola bylo slyšet, jak ťukají po kolejích. Nakonec někdo řekl:

“Tuhle jsem viděl, kamarádi, v televizi pěkně popáleného policajta. Teda hrůza pohledět, jak ho to zřídilo.“ Jiný človíček se koukl zpod obočí na Buchtíka a zeptal se: „A taky byl převlečený?“

“Kdepak převlečený, v opravdovské uniformě, jenom ji měl hrozně roztrhanou. Vystřelil prý ve stavu beztíže. A to se nesmí.“

“U nás zas jednoho policajta vyhodili v plné jízdě z vlaku,“ řekl malíček naproti Buchtíkovi.

“A byl taky převlečený?“ zeptal se ten první. „Jasně, taky. A navíc tlustý.“

Všichni se rozchechtali a jeden přes druhého vyprávěli všelijaké směšné historky o policajtech. Buchtík nevěděl, jestli se má taky smát, nebo být radši zticha, a tak nejdřív mlčel a jen se křivě usmíval, potom vstal a vylezl si na horní lůžko, kde ho nikdo neviděl. Zatím nastal večer. Cestující se ukládali k spánku. Buchtík usnul, ale v noci se zčistajasna probudil. Vzpomněl si, že nevečeřel, vytáhl z batohu chleby s máslem, se sýrem a se salámem a pustil se do nich. Vtom zaslechl hovor dvou malíčků, co leželi dole.

“A kam ty jedeš?“ ptal se první.

“Do Fantomasu,“ odpověděl druhý. „A ty?“

“Taky. Ale ne do města, chci se nějak dostat ke kosmonautům.“

“A co tam?“

“Rozumíš, rozhodli jsme se, celá vesnice, získat obří semena a zasázet je. A tak mě pro ně poslali.“

“A ty víš, kde jsou - jako ti kosmonauti?“

“Jasně. Nejdřív se musí jít do Nejedlinky a tam prý už mi řeknou. V novinách psali, že z Nejedlinky už u nich byli. A že dostali i semena.“

Buchtík chtěl zjistit, který z těch dvou se to chystá ke kosmonautům, úkradkem se podíval dolů a poznal, že to je ten v žluté blůze. To je dobře, pomyslel si. Stačí se ho držet a dostanu se s ním až na místo. Vyšlo mi to tedy znamenitě. Jenže ve skutečnosti to nebylo zdaleka tak jednoduché. Ráno, sotva dojeli do Fantomasu, Buchtík vystoupil a vydal se na cestu pár kroků za malíčkem ve žluté blůze. Zpočátku šlo všecko jako na drátku. Žlutou blůzu bylo dobře vidět a Buchtík ji neztratil z očí ani v tlačenici. Brzo si však přece jenom všiml, že Dalamánek bůhvíproč chodí městem pořád stejnými ulicemi a pořád dokolečka. Někdy se jakoby naschvál schoval za roh domu, nechal Buchtíka přejít a pak se rozběhl na opačnou stranu. To jsem padl na nějakého bláznivého Měsíčana! vrčel v duchu Buchtík. Když nezná cestu, tak co se nezeptá? Konečně vyšli z města. Buchtík byl už dočista utrmácený, ale Dalamánek šel jako z udělání pořádně ostrým krokem. Buchtík zůstával stále víc pozadu. Za chvíli je dohonil nákladní automobil. Dalamánek zamával, auto předjelo Buchtíka a zabrzdilo. Dalamánek poprosil řidiče, jestli by ho nesvezl, že jde do Nejedlinky.

“No dobrá, vylez si dozadu,“ přikývl řidič.

Buchtík viděl, jak Dalamánek nasedá do auta, sebral všecky síly a rozběhl se za ním. Auto se rozjelo, ale Buchtík je přece jen stačil dohonit a chytil se vzadu za korbu. Sotva si toho Dalamánek všiml, popadl maticový klíč a klepl ho přes prsty.

“Au!“ vykřikl Buchtík, pustil se a svalil se na silnici jako pytel písku.

“Patří ti to, zatracený policajte!“ zavrčel Dalamánek. „Teď mi už snad konečně dáš pokoj.“

Řidič zatím přidal plyn a auto zmizelo Buchtíkovi z očí. Zanedlouho se už Dalamánek družně bavil s obyvateli Nejedlinky. Přátelsky ho přivítali a vyprávěli mu, že už zaseli semena obřích rostlin, a vedli ho na pole, aby mu ukázali první výhonky. Chudák Dalamánek se až rozplakal radostí, když uviděl ty něžné zelené výhonky, vykukující na mnoha místech ze země. Sotva Klásek zjistil, že si Dalamánek přijel taky pro obří semena, hned se nabídl, že ho ke kosmonautům doprovodí. Zrovna se chystali na cestu, když Dalamánek spatřil Buchtíka, jak se belhá do vesnice.

“Koukněte se, kamarádi!“ polekal se. „Zas ten zatracený převlečený policajt! Už ve vlaku se na mne přilepil. Nejspíš slyšel, kam jedu.“

“Tak ho čapnem a dáme mu pořádně za vyučenou!“ navrhl Klásek. Schovali se za plot, a jak došel Buchtík blíž, hodili mu pytel přes hlavu, popadli ho za nohy a šoupli ho dovnitř. „Co to děláte, kamarádi!“ křičel Buchtík z pytle.

“Pusťte mě!“

“Tak ses přece chytil, policajte. Radši mlč!“ okřikl ho Klásek.

“Jakýpak policajt! Já jsem Buchtík, kosmonaut! Musím k raketě!“

“Ale prosím tebe, co bys nechtěl!“ poškleboval se mu Dalamánek.

“Nepouštějte ho, kamarádi! Nebo se za mnou potáhne jako stín.“

“Dobrá, vy s Kláskem jděte, my ho zatím zavřem do kurníku,“ řekl malíček kterému říkali Hmoždík.

Zavázali pytel a odvlekli zajatce do kurníku. Klásek s Dalamánkem odešli a ještě dlouho slyšeli, jak Buchtík řve:

“Já nejsem policajt! Já jsem Buchtík! Kosmonaut! Pusťte mě!“

Přišli ke kosmonautům. Všeználek rozhodl, aby Dalamánkovi vydali semena a detěžkátor se zásobou antilunitu na ochranu před policajty. A pak se ho začal vyptávat, jestli něco neslyšel o pohřešovaném Neználkovi nebo Buchtíkovi.

“O Neználkovi jsem toho slyšel moc,“ řekl Dalamánek. „Dokonce i v novinách o něm psali. Ale o nějakém Buchtíkovi, to teda ne - kromě toho, že ten prokletý převlečený policajt si taky říká Buchtík.“

“Počkat! Jaký převlečený policajt?“ zajímal se Všeználek.

“Ále, přilepil se na mě takový jeden otrapa,“ odpověděl Dalamánek. „Už ve vlaku v jednom kuse poslouchal a pošilhával po mně, ve Fantomasu vystoupil a stopoval mě až do Nejedlinky.“

“A kde je teď?“ vyptávali se kosmonauti.

“Buďte klidní, kamarádi,“ řekl Klásek, „strčili jsme ho do pytle a šoupli do kurníku.“

“A jak vypadal?“ zeptal se Všeználek.

“Jak to tak říct,“ odpověděl Dalamánek. „Takový tlusťoučký, obličej jako lívaneček...“

“Cože?“ vykřikl Všeználek. „Aby to tak byl doopravdy Buchtík!“

Jak to Šroubek s Vroubkem slyšeli, vrhli se ke svému všudychodu a uháněli k Nejedlince. Za slabou půlhodinku byli zpátky - a s Buchtíkem. Kosmonauti se nahrnuli kolem a Buchtík s pusou dokořán seděl na sedadle a koukal na Všeználka, na Petúnku a Ančovičku, na Tubičku, na doktora Pilulkina a na všechny ostatní. Dojetím ze sebe nemohl vypravit ani slovo. Nakonec přece jenom řekl:

“Kamarádi!“

A z očí mu vyhrkly slzy. Človíčkové mu pomohli slézt a začali ho utěšovat. Buchtík chodil od jednoho ke druhému, každého objímal, utíral si pěstí slzy a pořád jenom opakoval:

“Kamarádi! Kamarádi!“

Nic víc z něho nedostali. Doktor Pilulkin prohlásil, že to nic, že se z toho Buchtík brzo vzpamatuje a bude mluvit jako dřív, jenom je potřeba dát mu trošku najíst, pak že bude zase všecko v pořádku. A opravdu! Usadili Buchtíka za stůl, postavili před něj talíř zelňačky a talíř kaše, Buchtík to všecko natotata spořádal a hned se rozpovídal jedna radost. Vyprávěl, co všechno zažil, jak vlezli s Neználkem potajmu do rakety a odletěli na Měsíc; jak cestovali po měsíčním povrchu a dostali se do jeskyně; jak Neználek sklouzl a jak on zůstal sám; jak seděl v raketě, dokud nesnědl všecky zásoby, a jak se potom svalil do Měsíce a dostal se do města Los Kabanosu, kde začal obchodovat se solí; a jak nejdřív zbohatl a pak zase zchudl a jak teď pracuje na čertově kole a je členem Sdružení svobodných vrtikolů.

“No a to je všecko, kamarádi. Teď jsem přijel za vámi, abyste nám dali taky kousek beztíže, moc by to nám vrtikolům ulehčilo práci. A pomohlo by nám to od lakomých šéfů,“ zakončil své vyprávění.

“A co je s Neználkem? To ses s ním od té doby nesetkal?“ zeptal se Všeználek.

“Jo, Neználek!“ mávl rukou Buchtík. „O tom mi radši nemluvte. Však podle mého už ani žádný Neználek není!“

“Prosím tě, snad nezahynul?“ vyděsili se človíčkové.

“Kdyby zahynul, to by ještě nebylo tak zlé, ale když on se asi změnil v berana!“ povzdechl si Buchtík. „Určitě ho čapli policajti a odvezli ho na Ostrov hlupáků. A tam se všichni změní v ovce a berany.“

“A proč ho odvezli zrovna tam?“

“Protože prodával holuby na střeše.“

“Jak to?“ divili se všichni.

“To se tak říká. Když někdo prodává něco, co nemá. A Neználek si usmyslil prodávat obří semena, a žádná neměl. Tak ho za to potrestali. I v novinách o tom psali.“

“Ty, Buchtíku, a nešlo by ho ještě nějak zachránit?“ zeptala se Ančovička. „Nemůžem ho přece nechat na holičkách.“

Buchtík se hluboce zamyslil a potom řekl:

“Mohl bych dostat ještě talíř kaše? Třeba ve mně uzraje nějaký plán.“

Donesli mu rychle další porci, Buchtík splivl i tu a pravil:

“Pozor, plán zrovna dozrál: zmocníme se některé z těch lodí, co na nich vozí Měsíčany na Hlupácký ostrov - zastavují u nás v Los Kabanosu. Měsíčany pustíme, za to nám jedině poděkují, a poplujeme vysvobodit Neználka.“

“A víš vůbec, kde ten ostrov je?“ zeptal se Všeználek.

“Žádný strach,“ uklidnil ho Buchtík, „vezmem s sebou nějakého starého mořského vlka, těch je u nás v Los Kabanosu habaděj. Znám dokonce jednoho kapitána, Kotvička se jmenuje, zrovna teď je bez místa. To už je maličkost, když je loď, kapitán se vždycky najde.“

 

 

 

<   33   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist