<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Nikolaj Nosov
překlad: Marie Šťastná

NEZNÁLEK NA MĚSÍCI
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 3 stran.]

 

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

<   9   

 

Kapitola devátá
KTERAK SE NEZNÁLEK SETKAL S BIGGLEM A FIGGLEM

Neználek šťastně unikl svým pronásledovatelům a hnal se úprkem po cestě, ohrazené z obou stran vysokými ploty. Za ním se bez přestání ozýval zběsilý štěkot a Neználkovi se zdálo, že má v patách pořád ještě ty dva zuřivé psy. Ve strachu ani nekoukal, kudy běží, a teprve když se octl na živější ulici, trochu se vzpamatoval, ohlédl se a viděl, že psi, kteří ho tak vylekali, jsou už bůhvíkde.

Kolem po chodnících kráčeli Měsíčani, malíčci i malenky, nikdo nikam neběžel, nikdo nikoho nepronásledoval, nikdo vůči němu neprojevoval nepřátelské úmysly. Ani ty hloupé prkenné ploty tady už nebyly. Po obou stranách ulice stály teď vysokánské domy s rozmanitými obchody. A už byl večer. Rozsvítily se lucerny, výklady obchodů se rozzářily, na průčelích domů se rozblikaly různobarevnými světly neónové reklamy. Ulice byly čím dál širší, domy vyšší, obchody přepychovější a světla reklam pestřejší. Přes ulice se rozpínaly lehké plošiny a mosty s rozmanitými atrakcemi: houpačkami, kolotoči, tobogany, skákajícími koňmi, létajícími velocipédy a čertovými koly nejrůznějších systémů a velikostí. A to všecko se točilo a houpalo a hýbalo a skákalo a třáslo a zářilo stovkami elektrických žárovek. Podél chodníků stála křivá zrcadla a každý se mohl dosyta vychechtat při pohledu na svůj protažený, zmáčklý nebo zpitvořený obličej. Na chodnících před spoustou restaurací a kaváren seděli u stolků malíčkové a malenky, večeřeli, popíjeli čaj, kávu nebo sodovku se sirupem, mlsali zmrzlinu a dorty, někteří tančili, hudba tu zněla ze všech stran.

Číšníci a servírky běhali s podnosy mezi stolky a roznášeli hostům nejrozmanitější pokrmy. Když tak Neználek koukal, jak se ti človíčkové živí, uvědomil si, že má vlastně taky hlad. Dlouho se nerozmýšlel a usadil se k volnému stolku. Okamžitě přiskočil číšník ve fraku a uctivě se zeptal, co si bude přát. Neználek si objednal polévku, potom porci makarónů se sýrem, pak snědl ještě dvě porce plněného zelí, vypil šálek kávy a navrch si dal jahodovou zmrzlinu. Všechno mu to tuze chutnalo. Najedl se a hned mu bylo líp. Seděl spokojeně za stolkem, poslouchal hudbu, díval se na tančící dvojice a pozoroval Měsíčany u sousedních stolků. Všichni se spolu živě bavili a vesele se smáli, všichni vypadali laskavě a přívětivě. I ten malíček v černém, který mu přinesl jídlo, se na něj příjemně usmíval. Tak vida, je tady docela pěkně, pomyslel si Neználek. Je vidět, že i na Měsíci žijí správní človíčkové. Všechno, co se mu dosud přihodilo, připadalo mu jen jako nedorozumění nebo zlý sen, na který už radši nevzpomínat. Zvedl se, zamával číšníkovi na rozloučenou a vydal se dál.

Ale číšník ho rychle dohnal, uctivě se usmál a řekl: „Zapomněl jste, milý příteli, na peníze.“

“Na co?“ zeptal se s přívětivým úsměvem Neználek.

“Na peníze, milý příteli, na peníze!“

“Na jaké peníze, milý příteli?“

“Musíte přece, milý příteli, zaplatit za večeři. Peníze bych prosil.“

“Peníze?“ řekl rozpačitě Neználek. „A co to je, milý příteli? Slyším tohle slovo poprvé.“

Číšníkovi v tu ránu zmizel úsměv z tváře. Dokonce nějak nepřirozeně zbledl zlostí.

“Tak ty tak!“ zavrčel. „Poprvé slyšíš tohle slovo? No počkej, to ti jen tak neprojde!“

Odtáhl Neználka stranou, vytáhl píšťalku a pronikavě zapískal. Okamžitě se odněkud ze tmy vynořil urostlý človíček v modré uniformě s nablýskanými kovovými knoflíky a s mosaznou přílbou na hlavě. V ruce držel gumový obušek, u pasu měl v pouzdře revolver.

“Pane strážník, nechce mi dát peníze,“ žaloval na Neználka číšník.

“Jak si to dovoluješ, mizero! Okamžitě mu dej peníze!“ zařval policajt, založil si ruce v bok a vystrčil na Neználka tlusté břicho.

“Tak za prvé: nejsem žádný mizera,“ důstojně odpověděl Neználek, „a za druhé: peníze mu nedám. Žádné jsem mu nevzal. A ani neviděl,“

“A tohle jsi už viděl?“ zeptal se policajt a strčil Neználkovi pod nos gumový obušek.

Neználek mimoděk ucukl.

“Co myslíš, že to je?“ zeptal se policajt. „No, čuchni si!“

Neználek si opatrně přičichl ke konci pendreku.

“Gumová tyčka nejspíš,“ zamumlal.

“Gumová tyčka!“ ušklíbl se policajt. „To je vidět, že jsi osel! Zdokonalený elektrický obušek, abys věděl. A stůj v pozoru, když s tebou mluvím!“ komandoval. „Rrrruce k tělu! A žádné řřřeči!“

Neználek bezděky zdvihl hlavu a přitiskl ruce ke kalhotám. Policajt ho ťukl pendrekem do čela. Ozval se třesk. Neználek dostal elektrickou ránu, ale takovou, až se mu zajiskřilo v očích, v hlavě mu zahučelo a zakymácel se, jak se mu podlomila kolena. Policajt ho chytil za límec a začal mu prohledávat kapsy. Nenašel nic, a tak ho vlekl zástupem človíčků, kteří se v tu ránu seběhli kolem.

“Rrrrozejděte se! A žádné řřřeči!“ řval a mával pendrekem.

Zástup se v mžiku rozprchl. Policajt zatáhl Neználka do úzké uličky a zůstal stát u černého policejního auta s jediným maličkým zamřížovaným okýnkem. Otevřel zadní dvířka, velitelským pohybem kývl na Neználka, hrozivě se zamračil a houkl:

“Fit! Fit!“

“Jaké fit, fit?“ nechápal Neználek.

“To znamená, abys koukal mazat do vozu, než se rozzlobím!“ zařval policajt.

Když viděl, že se k tomu nemá, praštil ho pendrekem s takovou silou, že Neználek udělal kotrmelec a vletěl dovnitř. Ani si nestačil uvědomit, co se vlastně stalo, a už za ním zaklapla dvířka. Zdvihl se ze špinavé a zaplivané podlahy, opřel se ramenem o dveře, ale marně: držely pevně. A tak do nich začal ze všech sil bušit pěstmi:

“Hej, co to děláte!?“

Policajta samozřejmě ani nenapadlo, aby mu odpověděl, sedl si vedle řidiče a přikázal:

“Na direkci! Fit! Fit!“

Motor zahučel, automobil se rozkodrcal po dláždění a za čtvrt hodiny byl už Neználek na policejním komisařství.

Policajt, který se jmenoval Biggel, předal Neználka z ručky do ručky druhému policajtovi, kterému říkali Figgel. Figgel byl oblečen do stejné uniformy jako Biggel, jenom knoflíky se mu neblýskaly tak jako Bigglovi. To se dalo se vší pravděpodobností vysvětlit tím, že policista Figgel nemíval službu venku na čerstvém vzduchu, ale v uzavřené a špatně větrané místnosti, od čehož kov na knoflících postupně zmatněl.

Celé tři stěny policejní místnosti zakrývaly vysoké skříně s policejními spisy o všemožných zločincích. Uprostřed kanceláře stál bytelný dubový stůl. Za stolem byl na jedné straně fotoautomat na fotografování zločinců, na druhé straně rentgenový přístroj, kterým byli zatčení prosvěcováni skrznaskrz, jestli nespolkli uloupené cennosti a neukryli je tak ve vlastním žaludku. U dveří stála takzvaná štafírka na měření provinilců. Byla to vlastně dlouhá míra na podstavci a s pohyblivým prkénkem.

Na stole měl Figgel telefon, bedýnku s čistými blankety do kartotéky zločinců, krabičku s černou tiskařskou barvou na otisky prstů a mosaznou přílbu. V zájmu přesnosti je třeba říci, že i Figglova mosazná přílba se blýskala méně než přílba Bigglova. Bylo to zvlášť zřejmé v okamžiku, kdy Biggel vešel, smekl a položil ji na stůl vedle Figglovy.

Ale jinak měli Figgel i Biggel mnoho společného: oba byli zavalití, oba měli široké obličeje s nízkým čelem a tmavé, hrubé, na ježka ostříhané vlasy. Přes nápadnou vnější podobu byl však v jejich povaze velký rozdíl. Zatímco Biggel byl človíček přísný, který netrpěl žádné řeči, Figgel byl naopak velký milovník všelijakých rozhovorů, legrácek a šprýmů. Jen se za Bigglem zavřely dveře, řekl Neználkovi:

“Dovoluji si vás upozornit, vážený a milý, že v celém policejním komisařství jsem první ze všech já, protože první, co uvidíte, sotva ráčíte vkročit do těchto útulných místností, není nic jiného nežli já. Chi-chi-chi! Vtipné, není-liž pravda?“

Nečekal, co na to Neználek řekne, a pokračoval:

“Mou prvořadou povinností je zjistiti totožnost každého zatčeného zločince, to jest v tomto případě, jestli dovolíte, vaši.“

“Ale já přece nejsem žádný zločinec!“ namítl Neználek.

“To říkají všichni, vážený a milý,“ přerušil ho Figgel, „neboť cílem každého zločince je splésti policii, zamotati jí takříkajíc hlavu, využíti toho a uprchnout. Musím vás však ubezpečit, vážený a milý, že to se vám nepodaří, jelikož naše metody jsou obzvláště spolehlivé, jak se o tom záhy přesvědčíte sám. Povězte mi laskavě své jméno.“

“Neználek.“

“Tak vidíte,“ řekl Figgel, „tvrdíte, že se jmenujete Neználek, ale jak mohu vědět, že je tomu skutečně tak? Kdo ví, neskrývá-li se pod tímto jménem nějaký nebezpečný zločinec? Vždyť přece zločinci velice rádi mění jména. Kupříkladu vy. Dneska jste, řekněme, Neználek, zítra Všeználek, pozítří zas kdovíjaký Penálek - chi-chi-chi! Vtipné, není-liž pravda? Jak se v tom má jeden vyznat? Jenomže my se v tom vyznáme jedna radost. Dovolím si vás upozornit na tyto tři skříně. Jsou tam uloženy popisy všech zločinců, s nimiž jsme kdy měli tu čest. Ovšem hledat popis vaší osoby ve všech, s tím bychom nebyli hotovi ani za tři roky. Pro urychlení pátrání dělíme všechny zločince do tří skupin: v první skříni chováme popisy zločinců vysokých postav, ve druhé středních a ve třetí malých. Abychom našli váš popis, musíme vás nejdřív změřit.“

“Ale vy tady přece nemůžete mít můj popis, já jsem se teprv dneska dostal na vaši planetu,“ namítl Neználek.

“To říkají všichni, vážený a milý, absolutně všichni, ujišťuji vás,“ zvolal Figgel a ani neposlouchal, co Neználek říká. „Račte laskavě na moment pod míru. Tak... postavte se hezky do pozoru, paty k sobě, ruce k tělu, tááák.“

Postavil Neználka zády k míře, pustil mu na hlavu pohyblivé prkýnko a podíval se, kolik dílků ukázala šipka.

“No vida,“ řekl spokojeně, „vaše výška, vyjádřená ve standardních měrných jednotkách, rovná se sedmdesáti dvěma milicentům, jste tedy človíček střední postavy a váš popis je nutno hledat ve druhé skříni. Ale to není zdaleka vše. Jak se můžete osobně přesvědčit, máme v každé skříni ještě tři oddělení. V horním oddělení každé skříně jsou uloženi zločinci s velkými hlavami, v prostřední se středními a konečně v dolních odděleních zločinci s maličkými hlavičkami. Změříme teď velikost vaší hlavy... tááák... třicet milicentů - a hned je nám jasné, že máte hlavu velkou a že vás musím hledat v horním oddělení. Ale to ještě není všechno: v každém oddělení máme ještě, jak račte vidět, po třech přihrádkách. V prvních přihrádkách máme vždycky človíčky s dlouhými nosy, v druhých s prostředními a v třetích s mrňavými. Změříme váš nos, momentíček prosím, tááák, a zjistíme, že neměří víc než dva a půl milicentu, tedy mrňous. Váš popis dlužno tudíž hledat v třetí přihrádce horního oddělení druhé skříně. A nyní je to už vskutku maličkost, jelikož všechny karty a popisy jsou uspořádány podle velikostí. Nezajímají nás zločinci velcí 70 a 71 milicentů - ty dáme stranou; nezajímají nás hlavy 28 a 29 - pryč s nimi; nezajímají nás ani nosy do půl třetího milicentu - pryč! A prosím, tady je vaše karta: všecko přesně odpovídá - výška 72, objem hlavy 30, nos dva a půl... Jestlipak vůbec víte, kdo vlastně jste?“

“Kdo, prosím vás?“ zeptal se polekaně Neználek.

“Proslulý bandita a lupič Hezounek: šestnáct přepadení vlaků, deset ozbrojených bankovních loupeží, sedm útěků z vězení - naposledy minulého roku podplacením stráží, celkový lup v úhrnné částce dvacet miliónů shwindlingů!“ oznámil s radostným úsměvem Figgel.

Neználek vyděšeně zamával rukama: „Co to povídáte! To přece nejsem já!“

“Ale jste, vážený pane! Snad byste se nestyděl? S takovou sumičkou, jako je ta vaše, se přece nemusíte ostýchat. Jistě vám z těch dvaceti miliónků ještě něco zbylo. Dejte mi aspoň sto tisíc - a já vás pustím. Vždyť kromě mne nikdo neví, že jste slavný lupič Hezounek. A místo vás strčím do vězení nějakého vandráka a všecko bude v pořádku, čestné slovo!“

“Ujišťuji vás, že se mýlíte,“ řekl Neználek.

“Že vám není hanba, pane Hezounek! To je vám líto mizerných sto tisíc? Při vašich příjmech bych nelitoval ani dvou set tisíc, abych se dostal na svobodu. Tak aspoň padesát... no dobrá, tak dvacet - a běžte, kam je libo.“

“Prostě nechápu, o čem hovoříte,“ pokrčil Neználek rameny. „Já přece nejsem žádný Hezounek a...“

“Vím, vím, co chcete říci,“ přerušil ho Figgel. „Nejste Hezounek a žádné peníze jste neukradl, že ano - ale copak to tady na té kartě není černé na bílém? Výška: 72 - je to vaše velikost? Hlava: 30 - je to vaše hlava? Nos: dva a půl - a navíc je tu vaše fotografie.“

Neználek se podíval na fotografii, nalepenou na kartě, a řekl:

“No vidíte, tohle přece nejsem já. Já nejsem tomuhletomu človíčkovi vůbec podobný.“

“Správně. Vůbec ne. A proč? Protože jste si dal změnit podobu. U nás jde, vážený a milý, za peníze všecko: změnit obličej, nechat si narůst nový nos - to všecko už tady bylo.“

“Ale já si vůbec nenechal narůst jiný nos,“ bránil se rozhořčeně Neználek.

“To říkají všichni, vážený a milý, absolutně všichni, věřte mi. No dobrá; nechcete dát dvacet tisíc, dejte aspoň deset... Ve vězení vás to přijde dráž. Tam vás oškubou jako slepici, z milionáře budete nejposlednější ubožák a zbudou vám jen oči pro pláč. Tak dejte aspoň pět... aspoň tisícovku! Vy chcete, abych vás pustil úplně zadarmo? Kdepak - to já vás zřejmě budu muset přece jenom strčit na pár dní do basy, snad přijdete k rozumu. A teď musíme vyřídit několik formalit.“

Vzal z bedýnky čistý blanket, zapsal do něho Neználkovo jméno, uvedl výšku, rozměry hlavy a nosu, vyfotografoval ho, zrentgenoval, pak mu namazal obě ruce černou barvou a vzal mu otisky prstů.

“Pošleme otisky vašich prstíčků k prozkoumání a porovnáme je s otisky prstů pana Hezounka. Doufejme, že se potom přesvědčíte sám, že vy jste vy, tedy Hezounek, a přestanete zapírat. A nyní je mi líto, jsem nucen se s vámi rozloučit.“

Figgel smáčkl tlačítko elektrického zvonku a do dveří vešel policista Riggel - se stejně tupým obličejem, nízkým čelem a s vlasy na ježka.

“Do basy!“ rozkázal stručně Figgel.

Riggel se na Neználka zamračeně podíval a otevřel dveře: „Fit! Fit!“

Všiml si, že Neználek chce něco říct, výhružně napřáhl pendrek a zakrákal jako vrána: „Marrrš, zatrrraceně, to ti povídám! A žádné řřřečičky!“

Neználek si uvědomil, že řeči tu doopravdy nepomohou, a tak jen mávl rukou a vyšel ze dveří.

 

 

 

<   9   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist