Akce tohoto týdne:

Miguel Cervantes: balíček 2 elektronických knih (PDF+ePub)     za 98  74 Kč (-25%)

Náhodná ukázka:

Zahrada krve

Dilvish, najatý a placený jako zvěd, jel toho dne před karavanou, aby se ujistil o bezpečnosti horských cest a včas odhalil možná nebezpečí. Slunce již dosáhlo zenitu, když sjel z úbočí nízkého pohoří Kalgani a pokračoval kopcovitým údolím, které se rozšiřovalo do lesa, za nímž začínaly pláně.

„Výjimečně poklidná cesta,“ poznamenal Black, když stanuli na vrcholku kopce a zahleděli se na cestu, klikatící se k vzdáleným stromům.

„Za mých časů by asi probíhala jinak,“ řekl Dilvish. „Tady v okolí se to loupeživými bandami jen hemžilo. Šly za sluncem a přitom olupovaly a mordovaly pocestné. Občas se dokonce spojily, aby napadly některé z menších měst tady v okolí.“

„Měst?“ podivil se jeho velký temný oř, jehož kůže se leskla, jako by byla z kovu. „Žádná města jsem neviděl.“

Dilvish pokrčil rameny.

„Kdo ví, co se může stát za dvě staletí.“ Mávl rukou. „Tuším, že jedno bylo přímo pod námi. Neveliké. Říkali mu Tregli. Párkrát jsem se tam zastavil v krčmě.“

Black pohlédl tím směrem.

„Zajedem tam?“

Dilvish otočil hlavu za sluncem.

„Je čas oběda,“ zapřemítal, „a tady to pěkně fičí. Ujedem ještě kus a najím se tam dole.“

Black natáhl krk a začal sestupovat se svahu. Když se opět dostali na rovinu, zrychlil a pustil se zpátky k cestě. Jak jeli, Dilvish se rozhlížel, jako by hledal mezníky.

„Co se to támhle tak barevně blýská?“ podivil se Black. „Tam, kus před námi.“

Dilvish uviděl malý kruh modré, žluté a bílé – s občasnými záblesky červeně – který se právě vynořil zpoza vzdálené zatáčky.

„Nevím,“ přiznal. „Můžeme se podívat.“

O několik minut později minuli zbytky nízké kamenné zídky porostlé břečťanem. V rozvalinách před nimi bylo jen stěží možno rozeznat obrysy základů domů. Jak jeli, tu a tam si z obou stran povšimli děr, které snad kdysi sloužily jako sklepení, ale nyní byly zarostlé a plné sutin.

„Zastav,“ řekl Dilvish a ukázal prstem na kus zdi, která dosud stála vlevo před nimi. „To je průčelí hostince, o kterém jsem mluvil. Určitě. Myslím, že jedeme hlavní ulicí.“

„Vážně?“

Black začal svým ostrým rozeklaným kopytem vykopávat drny. Za okamžik vylétla jiskra, když křísl nohou o dlažební kostku. Rozšířil díru a objevily se další dlaždice.

„Zdá se, že tu opravdu byla ulice,“ přitakal.

Dilvish sesedl, došel k bortící se zdi, obešel ji a zmizel za ní.

Za několik minut byl zpátky.

„Stará studna pořád ještě stojí,“ řekl. „Ale její kryt zpráchnivěl, padl a všechno zarostlo břečťanem.“

„Být tebou, raději bych si šetřil žízeň pro potok, který jsme minuli v kopcích.“

Dilvish zvedl ruku s lžící.

„…A tohle jsem našel napůl ohořelé v místech, kde bývala kuchyně. Snad jsem s ní před lety sám jedl. Ano, je to hospoda.“

„Bývala,“ upřesnil Black.

Dilvishův úsměv zmizel a přikývl.

„Máš pravdu.“

Zahodil lžíci přes rameno a nasedl.

„Tolik se toho změnilo…“

(...)

(Roger Zelazny, Prokletý Dilvish)

Vybrané tipy na oblíbený obsah (nejnavštěvovanější v poslední době):

• Jan Neruda
• Jaroslav Hašek
• kniha Kulička od Guy de Maupassanta
• Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron
• Tulák po hvězdách od Jacka Londona
• Divá Bára od Boženy Němcové
• pohádky bratří Grimmů
• Josef Kajetán Tyl
• Ezopovy Bajky
• kniha Alenka v říši divů

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

© 1999-2024 Johanesville