Akce tohoto týdne:

Miguel Cervantes: balíček 2 elektronických knih (PDF+ePub)     za 98  74 Kč (-25%)

Náhodná ukázka:

IX.

Pan professor je ve svém.

Tož tam tedy byli, ve svém domku, po tolikerých bojích, svízelech, nepříjemnostech a nesnázích se tam dostali, a mysl jejich se povznášela sladkým a hrdým vědomím, že jim patří vlastnictvím kus matky země. Malý kousek, pravda, ale byl jejich! Připadalo jim, že ta častička zeměkoule se podobala Tělu Páně: nejmenší díl konsekrované hostie jest celý Kristus, a tak se jim zdál jejich kousek země celou zemí. Bydlo se jim zdálo velkým a zároveň útulným. Čtyři pokoje a kuchyň, právě tak jako bývalo, než se odstěhovali do prozatímního bytu k ševci Hadrabovi v Luční ulici. S hrůzou pomýšleli na ztrávený tam pobyt. Tam panovalo věčné šero; mrazivý, vlhký chlad je ovíval; zde jim svítilo ráno i večer teplé sluníčko; zde dýchali volně, a vzduch se jim zdál lahodným jako na lesnatých pohorských výšinách. Již třetího dne po vystěhování se z Luční ulice pravila paní professorová se spokojeným pohledem na své děti: »Na mou věru, už se spravují! Za týden budou vypadat jako růžičky!«

Baba Pištová, jíž platila tato slova, pozatřásla hlavou, odplivla třikrát a odpověděla: »Pánbůh požehnej! Pánbůh požehnej! Pánbůh požehnej!… Za pár dní jim povím, milostpaní, jaké jsou ty růžičky; račej' dovolit, abych přicházela se na ně dívat. To vědí, jsem stará a viděla jsem moc. A potom jim řeknu, že ten švec Hadraba nemá oči jako jiný člověk. Pomlouvat ho nechci, to to!«

Milostpaní se zarazila. »Snad byste nechtěla říci, že Hadraba ty děti…«

»Račej' odpustit, milostpaničko, Bůh jim dej štěstí a těm drobečkům taky, já nemůžu říkat ani tak ani tak, já musím napřed pozorovat, ale ty psy maj' uřknuty všecky, na to bych mohla přísahat.«

Ukázala na tři čubičky, jež ležíce v kuchyni pod stolem, spaly na pohled klidným snem.

»Vždyť jim nic nechybí,« pravila milostpaní, poněkud zaražena slovy stařeninými.

»Milostpaní snad nevěří, ale já vidím,« odtušila Pištová hlasem hrobovým. »Kouknou, milostpaní, jak se jim třese ve spaní levé ucho. To maj' znamení.«

Při těch slovech pohledla jakoby maně na obě děti, hrající sobě s kočkami. Paní professorová nemohla než sledovat jejího pohledu, a zrak její utkvěl s patrnou úzkostí na levém uchu dítek.

»Tohle se mi zdá býti nesmyslem,« řekla po chvíli.

Pištová pak, povzdychnuvši od hluboká, děla: »Och, och! Je to kříž! Starým lidem se nejčko nevěří.«

Potom se dala do nekonečného vypravování o lidech a zvířatech uhranutých, o děsných následcích uřknutí, o oubytích a o pomoci proti těmto příšerným metlám, jimiž tajné nečisté síly stíhají všeliký život zde na zemi. Paní professorová, přes to, že rozum její se vzpíral přiložit víry těmto pověrám, neodolala jakés tajné hrůze, již v ní budilo povídání staré ženy a více ještě dobře vypočítané, skoro theatrální její pomlčky a posuňky.

»Vedí, milostpaní,« končila Pištová, »vono v knihách leccos není, co je pravda. Já jim povídám, že ještě nevím, ale bude čas, že budu vědět. Poslouchaj'. Jsou tomu asi tři roky, byl u mne syn. Přived s sebou dva klučíky, krev a mlíko, jim povídám! Jednomu bylo pět roků, druhému byly tři. Sedí mi kluci na klíně a mazlí se s bábou. V tom vejde Hadraba, domácí pán, a povídá: ›Nu, Pištová, mám nájemníka na vaši sednici, chce mi platit jedenáct zlatých čtvrtletně, ale vám ji nechám za deset.‹ – Vedí, já jsem tenkrát platila devět a ten lakomej krkavec mi přirazil zlatku. Já tedy na to: Domácí pane, za tejden jim přijdu povědět. Lekla sem se jim, to vědí, hned o čtyri zlatky ročně víc, co pak je to špás? – Von na to: ›Nu tak přijďte, ale jistě! Co pak to tu máte za kluky?‹ – To sou synovi, povídám. Tak von se na ně kouk a hned zas vodešel. A vemou si! vod tý chvíle ti kluci stonali a chřadli, a to se neptaj', jakou jsem měla potíž, než jsem jim to zařekla. Ale potom sas byli jako řípy a do dneška jim nic nechybí. – A potom, tady jim vostával ňákej Nechutný kameník, a ten si tu krmil vepříka, a ten vepřík, radost se na něho podívat, von vypadal jako buchtička. A tu jim jednou přijde Hadraba a podívá se na milýho vepříka. Druhý den přijde Nechutný ke mně a povídá: ›Bábo, vepř mi stůně. Nemohla byste mi poradit, co bych mu měl dát, aby se zase uzdravil?‹ – Já na to: nu, nu, snad z toho nebude takové neštěstí! – a jdu se podívat na vepře. Tak jim vidím, že leží jako tihle psíci, a levé ucho se mu třepe. Povídám: Nic platno, můj zlatej, prase vám někdo uhranul. – Von sprásk' ruce a povídá: ›Bábo, pomozte mu, dám vám dvě zlatky.‹? – Ale těžko pomoct, dyž jsem neuměla zaříkání, co je pro prasata. Pro děti umím, pro krávy a kozy taky, ale pro prasata je to jiné. Tak za dva dni jim bylo po tom vepříku, a to je svatá pravda, jak tu před nima stojím. – A teď poslechnou, co to je za člověka, tenhle švec! Dyž přišlo platit činži, povídám Nechutnýmu: Děte mu zaplatit, ale ať vám zaplatí taky! Nesmíte mě prozradit, von by se na mně mstil, ale já vám povím, von to byl, co to prase uřknul, a je-li pořádný Člověk a nemůže-li za to, von vám ho zaplatí. – – Tak Nechutný von mu to řek' a neprozradil mě, a to jim byl elent u toho ševče tam! Nic mu nedaj za to prase, vemou si to! – a tak se z toho pohádali, že chudák Nechutný dostal vejpověď. Ale, povídám jim, že na toho ševče taky dojde. Já bych nechtěla být na jeho místě, až Pánbůh s ním bude oučtovat.«

(...)

(Karel Klostermann, Domek v Polední ulici)

Vybrané tipy na oblíbený obsah (nejnavštěvovanější v poslední době):

• Jan Neruda
• Jaroslav Hašek
• kniha Kulička od Guy de Maupassanta
• Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron
• Tulák po hvězdách od Jacka Londona
• Divá Bára od Boženy Němcové
• pohádky bratří Grimmů
• Josef Kajetán Tyl
• Ezopovy Bajky
• kniha Alenka v říši divů

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

© 1999-2024 Johanesville