Akce tohoto týdne:

Jules Verne: balíček 12 elektronických knih (PDF+ePub)     za 528  238 Kč (-55%)

Náhodná ukázka:

Prokopnutý buben

Nic mi nedělalo tak dobře jako trhat lístky a takhle ukázat, kam si kdo má sednout. Už ve vobecný škole jsem dělal panu učiteli zasedací pořádky. Ale za protektorátu se mi stala událost, kterou jsem nazval podivnou. Takovej biletářskej šotek se mi posadil na záda a zrovna při žurnále, když hlas hlásil, že nad Dortmundem bylo sestřeleno osumdesát vosum nepřátelskejch letadel a pohřešuje se jedno vlastní, tak ten šotek laškovnej mi našeptal a já jsem řekl hlasitě: „Vždyť vono se možná ještě vrátííí.“ Tak mi ten můj hlas připadal jako cizí, že jsem hned rozsvítil a prosil diváky žurnálu, aby se přiznali, s ostatníma biletářema jsem chodil, ale nikdo se nepřiznal, a tak jsme z moci úřední, a tu moc jsme měli, prohlásili představení za skončený, vstupný i na hlavní film za propadlý, a aby za trest šli lidi domů.

Ale pořádným biletářem jsem se stal až potom, když jsem trhal vstupenky v Čásku. Tam jsem dostal možnost tak trochu bejt pořadatelem. Nejen uvádět na sedadlo, ale i kontrolovat, jestli se divák nedívá na film ještě jednou, podruhý. A tady jsem si teprve medil, tady jsem na konci šichty teprve litoval, že už je konec, tak pěkný to bylo, hned vzít za rameno toho, kdo se začíná dívat ještě jednou, kdo tedy začíná okrádat Čásek. A já jsem se jen podíval a každej už podle pohledu viděl, že jsem pořadatel. A potom, když bejvala pauza, tak já jsem otevřel závěsy, otevřel jsem okna, aby biográfek vyvětral, a zatímco odcházeli diváci, kteří už všechno viděli, osobně jsem zádama a rozpřaženejma rukama držel dveře, za kterejma stáli už další diváci, a když teprve zmizel střevíc posledního, otevřel jsem houpací dveře a trhal první lístky dalších příchozích, ale očima jsem už kontroloval, kdo ze sedících už viděl jistou část Čásku a kdy jeho vstupenka přestala platit. Taky jsem neměl rád, když se mládež při žurnále bavila, protože já jsem se cejtil pořadatelem každýho představení, tedy zodpovědnou osobou. A proto jsem se nakláněl nad řadama a volal: „Zmlkněte, nebo nás zavřou!“ A můj hlas měl tu sílu, že nastalo ticho, ale já jsem nevěřil, stál jsem u první řady a díval jsem se na ty obličeje, jestli se dívají vopravdu na plátno, a přitom jsem uváděl další návštěvníky, někdy jsem poručil, aby si celé řady přesedaly, abych diváka posadil tam, kde jsem ho v tom zasedacím pořádku potřeboval mít. Ze svejch peněz jsem si koupil rozstřikovač a o pauzách jsem stříkal nad hlavama voňavý silice, a tak jsem se stal řádným biletářem jen proto, že jsem se současně cejtil i pořadatelem. Proto jsem taky byl povýšenej a stal jsem se uvaděčem v divadlech první třídy, na koncertech, veřejných akademiích. A tu samou metodu jsem uplatňoval i doma, v rodině. Jediný člověk, s kterým jsem kamarádil, byl můj švára, kterej dával razítka na pasy do ciziny a se kterým jsme často chodívali do restaurací, když jsme měli volno, a bavili jsme se tím, že já jsem dělal zasedací pořádek v tý restauraci, říkal jsem švárovi, kdo do tý restaurace patří a koho bych vyhodil, koho kam posadil a koho bych vyvedl, když už měl dost, anebo kdo se napil a přiopil jinde, ale do týhle restaurace se šel dorazit nebo dělat incidenty. A můj švára, ten zase jen seděl a díval se na přicházející hosty a říkal mi tiše: „Tomu bych dal razítko na pas do ciziny a tomu bych nedal…“ Švára, ten třídil občany na ty, který by do ciziny pustil a který by do ciziny nepustil. Můj švára taky, ač mu do toho už nic nebylo, taky se cejtil pořadatelem zájezdu do ciziny. A taky do poslední chvíle zkoumal, jestli dal to razítko správně. Tak už dvakrát odstartovalo letadlo i s mým švárou a potom byl internovanej v tom městě, kde ten ajroplán přistál, jednou taky ve Vídni a podruhý v Paříži. Ovšem šváru zase oklamával taky takovej laškovnej šotek, kolikrát švára byl z toho oslněnej, protože o kom tvrdil, že je správný, že mu dal razítko do ciziny, ten tam vostal, a o kom pochyboval, že se vrátí, tak ten se k všeobecnýmu překvapení vrátil. Tak já jsem předevčírem dělal uvaděče na Ledeburských terasách, hráli tam tragédii, ve který nakonec Maur Othello morduje svou ženu v posteli. Na tohle se dívali nejen ty, který si zaplatili, ale z votevřených voken baráků i ti, kteří neplatili, já jsem tam osobně šel, abych jim prodal aspoň lístky k stání, ale zavřeli barák, a já jsem si přinesl žebřík, ale jak jsem přelízal, tak jsem přepadl dolů na ruce, div jsem si je nevyvrátil, a koukám, ty dveře byly najednou votevřený, tak jsem vyšel k žebříku, ale zase někdo zabouchl a slyšel jsem zámek, jak zamyká na dva západy, a já jsem tloukl, protože jsem tam nechal na zemi celej blok vstupenek, ale ty už jsem nedostal, a aby se mi nesmáli, tak jsem musel zaplatit celou padesátku vstupenek k stání a dostal jsem pochvalu. Ale na konci, jak škrtí ten ušlechtilej Maur svoji ženu Desdemonu, tak v prvním patře toho přilehlýho domu se začala škrtit i ta partaj, tak se škrtili, že ta ženská vypadla z vokna zrovna v ten čas, kdy Maur doškrtil Desdemonu, a lidi vstávali, protože mysleli, že mají vidění, marně jsem je tišil… a potom jsem šel a z moci úřední jsem vylezl na žebřík a kladl jsem prst na ústa a do dvora jsem jako řádnej biletář šeptal: „Psst.“ Ale ta ženská tam ležela a měla přeražený nohy a brečela, a já jsem se díval do toho dvorka a ze žebříku do dvora Ledeburskejch teras, houby jsem se měl starat o tu přeraženou ženskou, hlavně aby se ze stanoviska řádnýho pořadatele dohrála ta tragédie. Až potom jsem slezl, když se ozval potlesk, kdy ten, kdo hrál Maura, byl zalitej slzama a vstal, jako mrtvej, aby se poděkoval, tak pak jsme zasunuli tu přeraženou ze dvorka do sanitky a já poprvně, jako bych si vyndal nějaký tampony z ucha, slyšel jsem ten potlesk z teras a ty slzy a ten nářek manžela a tý ženský, nějak současně vedle sebe jsem to slyšel, slyšel jsem a hrálo a ladilo mi i vrzání sklápěcích sedadel, vrzání oken, jak se z baráku vykláněly partaje, hovory na obou stranách zdi a všecko mi najednou připadlo tak zvláštní, že jsem si myslil, to že mě obloudil biletářskej šotek. Ale vono to pokračovalo i včera, kdy jsem trhal lístky a uváděl na kvarteto zadumaný posluchače, na kvarteta chodějí vybraný posluchači, ustaraný a zbědovaný obličeje, mladý dívky, na kterejch je hned poznat, že z takovýho kvarteta přijdou domů s outěžkem, protože pravý kvarteto dělá člověka bezbranným. A když kvarteto v Ledeburskejch terasách začalo, posadil jsem se až nahoře na posledním schodišti vzadu na pískovcovou zídku, vedle mě byly sochy, přehodil jsem si nohu přes koleno a bradu jsem položil do dlaně a sledoval jsem ten zápas nástrojů, já jsem vždycky měl dojem, že pravý kvarteto, to je takovej souboj, někdy až hospodská rvačka, hádka na tržišti, boj na život a na smrt, to jsem se naučil za ta léta, vidět ve kvartetu příběhy a události, abych se nějak bavil, aniž bych spustil voči z řad diváků, a věděl, kdyby někdo vomdlel nebo rušil. Ale dneska, když kvarteto šlo ke konci a vopravdu se zdálo, že cello to prohraje na celý čáře, tak mu housle voškrabávaly kosti a tak si z něho dělaly ouchcapky, ostatně první housle to možná nakonec vyhrajou vůbec, protože se držejí jen tak stranou, jako že když se tři perou, tak ten čtvrtej se směje, to bylo vidět na posluchačích, skoro všichni byli o moc menší, shrbili se, drželi si dásně, jako by je bolely zuby. A pak se v první řadě zvedl človíček a couval mezi sedadly, pořád couval, poznal jsem hned ze zkušenosti, že je to nějaký venkovský, že mu asi pojede poslední autobus nebo vlak, a já jako pořádnej biletář a pořadatel jsem viděl a věděl, že takhle, jak bude couvat, že musí zavadit nakonec kramflekem o hranu nízkýho bazínku s rybičkama a lekníny a pozpátku padnout do vody a nutně rušit posluchače a kvarteto jako takový, tedy že se musím rychle svízt z pískovcový balustrády a v poslední chvíli vzít posluchače za rameno a vlídně jej odvést k východu, ale biletářskej šotek mi našeptal, nech to a dívej se, co to bude dělat.

(...)

(Bohumil Hrabal, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet)

Vybrané tipy na oblíbený obsah (nejnavštěvovanější v poslední době):

• Jan Neruda
• Jaroslav Hašek
• kniha Kulička od Guy de Maupassanta
• Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron
• Tulák po hvězdách od Jacka Londona
• Divá Bára od Boženy Němcové
• pohádky bratří Grimmů
• Josef Kajetán Tyl
• Ezopovy Bajky
• kniha Alenka v říši divů

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

© 1999-2024 Johanesville