Náhodná ukázka:

Ale nejhlouběji v sobě jsem vždycky měl neblahou předtuchu a proroctví, že až přijdu na Heavenly Lane, zahnu ostře z chodníku, podívám se nahoru, a když se u Mardou bude svítit, tak se tam bude svítit – “Ale jednou, drahý Leo, se tam svítit pro tebe nebude” – a to je to proroctví, které se neohlíží na žádné tvé Yurie a ani neslábne s hadem času. – “Jednoho dne tam nebude, až budeš chtít, aby tam byla, nebude se tam svítit, ty se budeš dívat nahoru a v Heavenly Lane bude tma a Mardou bude pryč a přijde to až to budeš nejmíň očekávat a chtít.” – Tohle jsem vždycky věděl – proletělo mi hlavou tu noc, co jsem vylítl z taxíku, sešel se se Samem v baru, měl tam dva novináře, kupovali jsme drinky, prachy se mi vysypaly na zem, spěchal jsem, abych se namazal (skoncoval jsem se svou holčičkou!), vrazil jsem k Adamovi a Frankovi, zase jsem je vzbudil, zápasili jsme na zemi, Sam mi roztrhl tričko, smetl jsem lampu, vypil sám litrovku bourbonu jako za starých báječných časů pospolitosti, takhle pokračoval ten noční rachot a všechno k ničemu… probudím se ráno s definitivní kocovinou, která mi oznámí: “Příliš pozdě” – a vstanu, vrávorám ke dveřím přes tu spoušť, otevřu a odcházím domů, Adam, když slyší moje skuhrání, mi řekne: “Leo, běž domů a dej si řádný oddych,” cítil, jak jsem na tom mizerně, i když nevěděl o Mardou a o mně – a doma jsem šoupal nohama, nemohl jsem se tam vybrečet, musel jsem vypadnout ven, jako by někdo měl brzy umřít, jako by ve vzduchu voněly kytky smrti, a šel jsem se vyplakat na nákladové nádraží v Jižním San Francisku. Plakal jsem na nádraží, seděl jsem na plátu starého železa, nade mnou měsíc v novoluní a o kousek dál tratě staré South Pacific, plakal jsem, protože jsem se nejen vykašlal na Mardou a teď jsem si nebyl jistý, jestli jsem se na ni chtěl vykašlat, avšak kostky byly vrženy, ale taky že jsem cítil, jak nocí prostupují její mocné vzlyky a v závěrečné hrůze máme oba dva oči vytřeštěné, uvědomujeme si, že se rozcházíme – ale jak vzhlédnu a čekám představy, spatřím náhle tvář své matky, avšak ne ve tváři měsíce, ale někde na obloze – jde vlastně o vzpomínku z toho samého dne, kdy jsem nemohl sedět na židli ani nic podnikat a mrákotně jsem si po večeři zdříml – zrovna když jsem se probudil k nějakému televiznímu programu s Arthurem Godfreyem, spatřil jsem nad sebou nakloněnou tvář své matky, její neproniknutelné oči, nehybné rty, kulaté líce a brýle, které svým leskem téměř zakrývaly její výraz, a já ho zprvu pokládal za vizi hrůzy, abych se roztřásl, ale neroztřáslo mě to – přemítal jsem o tom cestou a teď najednou na nádraží brečím nad svou ztracenou Mardou a docela hloupě, protože jsem to byl já, kdo se rozhodl ji odmrštit…

 

(Jack Kerouac, Podzemníci)

Vybrané tipy na oblíbený obsah (nejnavštěvovanější v poslední době):

• Jan Neruda
• Jaroslav Hašek
• kniha Kulička od Guy de Maupassanta
• Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron
• Tulák po hvězdách od Jacka Londona
• Divá Bára od Boženy Němcové
• pohádky bratří Grimmů
• Josef Kajetán Tyl
• Ezopovy Bajky
• kniha Alenka v říši divů

 

mapa webu ~  ediční plán ~  kniha návštěv ~  e-mail

 

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

 

© 1999-2024 Johanesville