Akce tohoto týdne:

Jules Verne: balíček 12 elektronických knih (PDF+ePub)     za 528  238 Kč (-55%)

Náhodná ukázka:

ROBERT JÍ POLOŽIL RUKU KOLEM pasu a řekl tiše Ireno. Nepřestala se vůbec dívat dolů, na kroužící barevné zvony s dívkami uprostřed, ale pravicí mu odstranila ruku ze svého boku.

„Počkej, miláčku,“ řekla. Dole viděla tančit Jiřinku se Samem a před sebou v mušli dívku, opřenou o zábradlí, která měla hezká ramínka pod tylem, ořechové vlasy vyčesané vzhůru a vypadala na sedmnáct. Takže nebylo kdy na Robertovo dožadování, věděla, co chce a co ho trápí, Robertka, ale na to je dost času až doma, teď je příležitost hledět na tu přesmutnou dívku s ořechovou hlavou, která je tak půvabná a tak fantasticky sama na plese.

Líbila se jí, velice, nevýslovně, byl to dokonalý nástroj radosti i smutku, rozkoše nebo utrpení pro nějakého neznámého mladíčka nebo spíš mladíčky, a spíš pro víc než pro míň. Koutkem oka si prohlížela lososovou pusu pod modrozelenýma očima, holka hleděla na tančící zástup s rozkošným výrazem hloupoučké melancholie, asi trucuje, anebo je na pokraji mělkého holkovského zoufalství, protože ji některý z těch mladíčků po nějaké velmi dlouhé, téměř týdenní známosti opustil. Vytáhla malinký kapesníček z kabelky, na níž svítily umělé perly, a otřela si nepatrnou slzičku.

Strašně ji to vzrušovalo. Vlasta Mandlová vždycky říkala: Seš lesbinka, Irenko, typická lesba, musím si dávat majzla, abys mě nepřipravila vo panenství, ale to je hloupost, aspoň snad, fakt je, že věci s Robertem může klidně nemít, ale zato, nemůže si pomoct, holky ji vzrušujou, i když má taky strašně ráda Sama, který je úplně dokonalý Sameček, čertví jak to je, holky ji prostě vzrušujou, ne tak, že by měla potřebu je muchlat, to ani ne, aspoň většinou ne, takové touhy projevuje spíš Vlasta, ale nějak duševně, ano, jako kdyby se v nich viděla, v jejich naivních smutcích a touhách, v jejich tranzírování a věčných pochodech po korze a do divadel. Ach Vlastička Mandlová, ta zlodějská a milovaná kurvička, chodily a chodily a chodily o libeňské pouti kolem lochnessu a pán od lochnessu se do Vlasty zamiloval a vozil je celý večer zadarmo na zádech své komické nestvůry z papírmaše, až se jim udělalo špatně od žaludku, protože se předtím přejedly dortů, které si koupily za peníze, které Vlasta ukradla doma, a pán od lochnessu zval Vlastičku k sobě do vozu a ona jí záviděla, neboť ji ten vůz velice lákal, jestli v něm je kuchyň a pokoj a obrázky na stěnách, ale Vlasta tam nešla, totiž ten den ne, šla až druhý, když ona u toho nebyla, a měla asi něco s lochnessákem.

Bože, staré libeňské dny. Ucítila, jak jí Robert tiskne ruku a chce se doškemrávat, ale byl za horama, mnohem blíž jí byla ta holka v mušli, libeňské dny. Tehdy to ještě byl život, a strašně rychle zmizel. Zapadl se všemi svými transy a cukrárnou a ponocováním v Devětadevadesát a s kluky, kteří si nic nedovolovali, jenom pusinku na čelíčko. To byl život! Plný dychtivosti a čekání a zájmů. A ona byla strašně slavná, moudrá, znala kecy, básničky, Halase, Manon skoro nazpaměť, oslnila každého na potkání. A kde to je? Připadala si už skoro mrtvá, nějak mnohem míň zajímavá, vdaná. Tenkrát to byla Irena Šilingová z Libně, studující, všemi obdivovaná, ne že by nebyla teď obdivovaná, ale něco tomu schází, svěžest, naivita, upřímnost, houby, prostě něco, snad nevinnost. Život. Má už málo života. Života má člověk asi nejvíc při narození a pak ho pořád ubývá, jako z děravé sklenice, odtéká, odkapává, až zbude jen prázdná sklenice, a tu položí do rakve a zakopou nebo spálí. Jak může někdo žvanit o radostné budoucnosti, když každá budoucnost je vlastně jenom pomalé ztrácení původních věcí, vlastně vyřazování ze života. Jenom děti skutečně žijí lidský život. Nemusejí dělat nic než žít. Záviděla dětem, záviděla té ořechové holce, která žije, zatímco ona už nežije. Chtěla být zas malá holka, mladá a hloupá a s věcmi před sebou, aby ji překvapily. Toužila stát na záchodě libeňského gymplu s Vlastou Mandlovou a s Adinou, hulit s nima jak komín, anebo se courat o prázdninách s Pedrem kolem Topolova a mučit ho, trápit ho, trýznit ho do běla, anebo radši ještě dál, mnohem dál dozadu, do starého domu v Jerolímově ulici a k dlouhým kalhotkám, které jí matka stahovala až ke kolenům, když šla v zimě do školy, a které si ona za dveřmi v mraze zas vytahovala až nahoru, poněvadž nesnesla, aby jí koukaly; do toho domu s plechovou reklamou na pneumatiky naproti, se starou pumpou ve zdi, s točitým schodištěm a s tlustým Alíkem Munelesovým, chlapečkem od sousedů, který byl lehký imbecil a kterého vodila za ruku do pomocné školy vedle jejich školy. Chtěla se vrátit, ale věděla dobře, že to nejde a že je vdaná paní Irena Hillmanová, na kterou se nechutní páni lepí, a má muže a ten chce škemrat, stiskla mu slabě ruku a jako z nepříliš příjemného gramofonu slyšela jeho realisticky přítomný hlas, Ireno, přicházející z dálky, kde ona ani teď, ani nikdy jindy docela nebyla.

(...)

(Josef Škvorecký, Konec nylonového věku)

Vybrané tipy na oblíbený obsah (nejnavštěvovanější v poslední době):

• Jan Neruda
• Jaroslav Hašek
• kniha Kulička od Guy de Maupassanta
• Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron
• Tulák po hvězdách od Jacka Londona
• Divá Bára od Boženy Němcové
• pohádky bratří Grimmů
• Josef Kajetán Tyl
• Ezopovy Bajky
• kniha Alenka v říši divů

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

© 1999-2024 Johanesville