Knihy ke čtení online i stažení v PDF a ePub
NEJVĚTŠÍ ON-LINE KNIHOVNA V ČR

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

Akce tohoto týdne:

George Orwell: balíček 5 elektronických knih (PDF+ePub)     za 183  110 Kč (-40%)

Kalendárium:

28.3.: Bohumil HrabalBohumil Hrabal
[28.3.1914-3.2.1997]
- 110. výročí narození
28.3.: Jan Amos KomenskýJan Amos Komenský
[28.3.1592-15.11.1670]
- 432. výročí narození
28.3.: Zdeněk SvěrákZdeněk Svěrák
[28.3.1936]
slaví 88. narozeniny
29.3.: Jo NesbøJo Nesbø
[29.3.1960]
slaví 64. narozeniny
29.3.: Jiří WolkerJiří Wolker
[29.3.1900-3.1.1924]
- 124. výročí narození
30.3.: Paul VerlainePaul Verlaine
[30.3.1844-8.1.1896]
- 180. výročí narození
30.3.: Karl MayKarl Friedrich May
[25.2.1842-30.3.1912]
- 112. výročí úmrtí
31.3.: Michal VieweghMichal Viewegh
[31.3.1962]
slaví 62. narozeniny
31.3.: Ota PavelOta Pavel
[2.7.1930-31.3.1973]
- 51. výročí úmrtí
1.4.: Nikolaj GogolNikolaj Vasiljevič Gogol (Николай Васильевич Гоголь)
[1.4.1809-4.3.1852]
- 215. výročí narození
1.4.: Milan KunderaMilan Kundera
[1.4.1929]
slaví 95. narozeniny
1.4.: François VillonFrançois Villon
[1.4.1431(19.4.1432?)-1463(1467?)]
- 593. výročí narození
1.4.: Edgar WallaceEdgar Horatio Edgar Wallace
[1.4.1875-10.2.1932]
- 149. výročí narození
2.4.: Hans Christian AndersenHans Christian Andersen
[2.4.1805-4.8.1875]
- 219. výročí narození
2.4.: Émile ZolaÉmile Zola
[2.4.1840-29.9.1902]
- 184. výročí narození
4.4.: Václav ČtvrtekVáclav Čtvrtek
[4.4.1911-6.11.1976]
- 113. výročí narození
4.4.: Jan DrdaJan Drda
[4.4.1915-28.11.1970]
- 109. výročí narození
5.4.: Vítězslav HálekVítězslav Hálek
[5.4.1835-8.10.1874]
- 189. výročí narození
5.4.: Allen GinsbergIrwin Allen Ginsberg
[3.6.1926-5.4.1997]
- 27. výročí úmrtí
6.4.: Isaac AsimovIsaac Asimov
[2.1.1920-6.4.1992]
- 32. výročí úmrtí
6.4.: Vítězslav NezvalVítězslav Nezval
[26.5.1900-6.4.1958]
- 66. výročí úmrtí
7.4.: Johannes M. SimmelJohannes Mario Simmel
[7.4.1924-1.1.2009]
- 100. výročí narození
7.4.: Jaroslav DurychJaroslav Durych
[2.12.1886-7.4.1962]
- 62. výročí úmrtí
8.4.: Jakub ArbesJakub Arbes
[12.6.1840-8.4.1914]
- 110. výročí úmrtí

Náhodná ukázka:

Kapitola sedmá

Advokát
Továrník
Malíř

Jednoho zimního dopoledne - venku v kalném světle padal sníh - seděl K. ve své kanceláři, už nadmíru unaven, ačkoli bylo tak časně. Aby se zbavil alespoň nižších úředníků, přikázal sluhovi už před chvílí, aby nikoho z nich nevpouštěl, že je zabaven jakousi větší prací. Ale místo aby pracoval, otáčel se na své otáčecí židli, posouval pomalu některé předměty na stole, nechal potom však, nevěda o tom, celou paži nataženou na desce stolu a zůstal sedět se skloněnou hlavou.

Myšlenka na proces ho už neopouštěla. Už kolikrát uvažoval, zda by nebylo dobře, kdyby vypracoval obhajobu a podal ji u soudu. Chtěl v ní předložit krátké vylíčení života a vysvětlit u každé významnější události, ze kterých důvodů se tak zachoval, zda to jednání sluší podle jeho nynějšího mínění zavrhnout anebo schválit, a které důvody může uvést pro schválení nebo zavržení. Výhody takového obhajovacího spisu vedle pouhé obhajoby advokátem ostatně i jinak nikterak nezávadným byly nasnadě. Vždyť K. ani nevěděl, co advokát podniká; mnoho toho dojista nebylo, už po celý měsíc ho k sobě nepovolal, a také ze žádné z dřívějších rozmluv neměl K. dojem, že by ten člověk mohl pro něho dosíci něčeho významného. Především se ho skoro vůbec na nic neptal. A zde přece je třeba ptát se po tolika věcech. Ptát se je to hlavní. K. měl dojem, jako by on sám se dovedl zeptat na všechny otázky, kterých je tu potřebí. Advokát však, místo aby se ptal, vyprávěl sám anebo seděl mlčky naproti němu u stolu, předkláněl se, patrně pro svou nedoslýchavost, trochu nad psací stůl, popotahoval se za chomáč vousů uprostřed brady a klopil oči na koberec, snad práv ě na místo, kde K. tehdy ležel s Lenkou. Tu a tam udělil K-ovi nějaké liché ponaučení, jako je uštědřujeme dětem. Byly to stejně zbytečné jako nudné řeči, za něž K. nehodlal v závěrečném vyúčtování zaplatit ani haléř. Když se advokátovi zdálo, že ho sdostatek ponížil, začal ho obyčejně zas trochu povzbuzovat. Vypravoval pak, že vyhrál už mnoho podobných procesů zcela anebo zčásti. Procesy, které snad ve skutečnosti nebyly sice tak nesnadné jako ten zde, ale byly zdánlivě ještě beznadějnější. Seznam těch procesů má prý zde v zásuvce - přitom zaklepal na zásuvku stolu-, spisy však nemůže bohužel ukázat, ježto jde o úřední tajemství. Přesto bude teď K., jak se rozumí, mít prospěch z velké zkušenosti, které on, advokát, získal všemi těmi soudními případy. že se dal, jak netřeba ujišťovat, ihned do práce, a první podání je prý skoro už hotovo. Toto podání, pravil, je velmi významné, ježto první dojem, jakým zapůsobí obhajoba, určí pak namnoze směr celého řízení. Bohužel, na to musí K-a ovšem upozornit, stane se někdy, že se první podání u soudu ani nečtou. Přiloží se prostě ke spisům a připomene se, že výslech a pozorování obžalovaného je prozatím důležitější než všechna podání. Začne-li žadatel naléhat, podotkne se, že před rozhodnutím, jakmile bude sebrán všechen materiál, budou přezkoumány všechny spisy, tedy také toto první podání, ovšem v náležité souvislosti. Bohužel prý ponejvíce ani to není pravda, první podání se obyčejně založí anebo se nadobro ztratí, a i když zůstane zachováno až do konce, sotva se i jen čte, jak se advokát dověděl ovšem jen z doslechu. Že toho všeho sluší litovati, že to však není zcela bezdůvodné. Nechť K. nezapomíná, že řízení je neveřejné, lze je zveřejnit, pokládá-li to soud za nutné, zákon však veřejnost nepředpisuje. Proto jsou také soudní spisy, především spis žalobní, obžalovanému a jeho obhájci nepřístupné, takže se zpravidla neví anebo neví přesně, proti čemu by se první podání mohlo obracet, i může tedy vlastně jen náhodou obsahovat něco, co má pro věc význam. Skutečně výstižná a průkazná podání lze vypracovati teprv později, když za výslechů obžalovaného jasněji vyniknou jednotlivé body obžaloby a jejich odůvodnění, anebo když se jich lze dohadovat. Za takových poměrů je obhajoba ovšem ve velmi nepříznivé a svízelné situaci. Ale i to je úmysl. Obhajoba není totiž zákonem ve vlastním smyslu dovolena, nýbrž je jen trpěna, a i o tom, zda se má příslušné místo zákona vykládat ve smyslu strpění, úsudky se rozcházejí. Není tedy, vezmeme-li to přesně a přísně, vůbec žádných advokátů zákonem uznaných, všichni, kdo před tímto soudem vystupují a jednají jakožto advokáti, jsou po pravdě jen advokáty pokoutními. To ovšem působí neblaze na důstojnost celého stavu, a až K. někdy příště půjde do soudních kanceláří, může se podívat na pokoj advokátů, aby mohl říci, že viděl i to. Zděsí se asi společnosti, která se tam schází. Již těsná nízká komora, kterou jim přikázali, svědčí o pohrdání, jež soud chová k těmto lidem. Světlo má komora jen maličkým vikýřem, který je tak vysoko, že chce-li se kdo podívat ven, kde člověku ostatně vrazí do nosu čoud komínu, umístěného hned před vikýřem, a začerní mu obličej, musí si nejdřív najít kolegu, aby ho vzal na záda. V podlaze komory - abychom uvedli jen ještě doklad pro ty poměry - je už přes rok díra, ne tak veliká, aby se jí mohl člověk propadnout, ale dosti veliká, aby se jednou nohou nadobro probořil. Pokoj advokátů je na druhé půdě; propadne-li se tedy někdo, visí noha dolů do první půdy, a to právě do chodby, kde čekají strany. Není nadsázkou, říká-li se mezi advokáty, že to jsou hanebné poměry. Stížnosti u správy neměly dosud ani nejmenšího úspěchu, zato však je advokátům co nejpříměji zakázáno, aby v pokoji dali cokoli spravit na svůj náklad. Ale i toto nakládání s advokáty má důvod. Soud chce obhajobu co možná vyloučit, vše má spočívat jen a jen na obžalovaném. Není to v jádru nijak špatné stanovisko, nebylo by nic pochybenějšího, než kdyby se z toho usuzovalo, že u tohoto soudu není obžalovanému třeba advokátů. Naopak, u žádného jiného soudu není jich tak třeba jako u tohoto. Řízení je totiž zpravidla tajné nejen vůči veřejnosti, nýbrž i vůči obžalovanému. Ovšem jen pokud je to možné, je to však možné v rozsahu velmi značném. Také obžalovaný totiž nemá možnost, aby nahlédl do soudních spisů, a usuzovat z výslechů na spisy, podle nichž se výslechy konají, je věc velmi svízelná, obzvlášť pro obžalovaného, který je přece předpojat a má všechny možné starosti, které ho rozptylují. zde pak se uplatňuje obhajoba. Při výsleších nesmějí zpravidla obhájci být přítomni, musí se však po výsleších, a to co možná ještě u dveří pokoje, v němž se výslech konal, vyptat obžalovaného na obsah výslechu a vybrat z těchto často již velmi rozplizlých zpráv to, co je nějak vhodné pro obhajobu. Ale to není nejdůležitější, neboť mnoho se takto nelze dovědět, ačkoli se také zde jako všude zdatný člověk doví víc než jiní. Nejdůležitější jsou přesto osobní styky advokátovy, v nich je hlavní význam obhajoby. A zde pak poznal K. zajisté již ze svých vlastních zážitků, že nejspodnější organisace soudu není zcela dokonalá, že má zaměstnance nedbalé v konání povinností a úplatné, čímž přísná uzavřenost soudu dostává jaksi mezery. Jimi pak se vsouvá většina advokátů, zde se podplácí a vyzvídá, ba vyskytly se, alespoň v dřívějších dobách, případy, že byly ukradeny soudní spisy. Nelze popřít, že lze takto na nějaký čas dosíci pro obžalovaného výsledků až překvapivě příznivých, s nimi se pak ti advokátíci všude naparují a lákají nové zákazníky, ale pro další průběh procesu to neznamená buď vůbec nic, anebo nic dobrého. Skutečnou cenu mají jen poctivé osobní známosti, a to s vyššími úředníky, čímž jsou ovšem míněni jen vyšší úředníci nižších stupňů. Jen tím lze nějak zapůsobit na průběh procesu, ač ovšem zprvu jen neznatelně, později však stále zřetelněji. zumí se, že to dovede jen málokterý advokát, a zde tedy si K. vybral velmi dobře. Snad jen ještě jeden nebo dva advokáti mohli by se vykázat podobnými styky jako Dr. Huld. Ti se ovšem nestarají o společnost v pokoji advokátů a nemají s ní také nic společného. Tím důvěrnější je však styk se soudními úředníky. Není ani vždy třeba, aby Dr. Huld došel k soudu, čekal v předsíni vyšetřujících soudců, až náhodou přijdou, a podle jejich rozpoložení získal úspěch ponejvíce jen zdánlivý, anebo ani ten ne. Nikoli, vždyť to K. viděl na vlastní oči, úředníci, a mezi nimi velmi vysocí, přicházejí sami, poskytnou ochotně informace, zjevné anebo alespoň snadno rozluštitelné, pojednají o tom, jak proces bude v nejbližší budoucnosti probíhat, ba lze je dokonce v jednotlivých případech přesvědčit a rádi přistoupí na cizí mínění. Ovšem se jim právě po této poslední stránce nesmí příliš důvěřovat, nechť vysloví svůj nový, pro obhajobu příznivý úmysl seberozhodněji, jdou přece snad rovnou do své kanceláře a vydají na příští den soudní usnesení, jež obsahuje právě opak a je snad k obžalovanému ještě přísnější než jejich původní úmysl, od něhož se podle svého tvrzení úplně odchýlili. Proti tomu není ovšem nijaké obrany, neboť co řekli v důvěrném soukromí, bylo řečeno právě jen v důvěrném soukromí a nepřipouští to nijaké veřejné závěry, i kdyby obhájce nemusil i jinak usilovat, aby si zachoval přízeň pánů. Na druhé straně je ovšem také pravda, že ti pánové navazují osobní styky s obhájcem věci znalým nikoli snad jen z lásky k bližnímu anebo z přátelských citů, nýbrž jsou po jisté stránce na obhájce také odkázáni. Zde právě se projevuje nevýhoda soudní organisace, která stanoví i ve svých počátcích tajný soud. Úředníkům chybí souvislost s obyvatelstvem, pro obyčejné průměrné procesy jsou vybaveni dobře, takový proces běží skoro sám od sebe svou kolejí a postačí jej tu a tam trochu popohnat, ve zcela prostinkých případech však, jakož i v případech zvlášť nesnadných jsou často bezradní, nemají, ježto jsou napořád, dnem i nocí, sešněrováni do svého zákona, pravé pochopení pro lidské vztahy, a toho se jim v takových případech zle nedostává. Pak přicházejí k advokátovi pro radu, a za nimi nese sluha spisy, jež jindy jsou tak tajné. Tady u toho okna by byl K. mohl zastihnout již mnohé pány, od nichž by se to čekalo nejméně, jak se téměř v zoufalství dívají jen do ulice, zatím co advokát u svého stolu studuje spisy, aby jim mohl dát dobrou radu. Ostatně lze právě při takových příležitostech vidět, jak nadmíru vážně ti pánové pojímají své povolání a jak se ocitají ve velkém zoufalství z nesnází, jež z moci svého uzpůsobení nemohou zdolat. Jejich postavení není ani jinak snadné, člověk jim nesmí křivdit a nesmí se domnívat, že mají lehký život. Hodnostní pořadí a stupně soudu jdou do nekonečna a konce tu nedohlédne ani člověk zasvěcený. Řízení před soudními dvory je však zpravidla i pro nižší úředníky tajné, mohou proto málokdy až do úplnosti sledovat v jejich dalším průběhu případy, jež zpracovávají, soudní věc se tedy objeví v jejich zorném poli, aniž často vědí, odkud přichází, a jde dál, aniž se dovědí, kam jde. Uniká tedy těmto úředníkům poučení, jež lze čerpat ze studia jednotlivých fází sporu, z konečného rozhodnutí a z jeho důvodů. Smějí se zabývat jen tou částí procesu, kterou zákon pro ně vymezil, a o všem dalším, tedy o výsledcích své vlastní práce, vědí zpravidla méně než obhájce, jenž přece ponejvíce skoro až do konce procesu zůstane s obžalovaným ve styku. Také po této stránce mohou se tedy od obhájce dovědět mnoho cenného. Diví-li se K. ještě, když uváží to všechno, podrážděnosti úředníků, jež se někdy vůči stranám-přesvědčil se o tom jistě každý-projevuje urážlivým způsobem. Všichni úředníci jsou podrážděni, i když se zdají klidní. Tím ovšem zvlášť trpí právě ti advokátíci. Vypravuje se na příklad tato historka, jež se velmi podobá pravdě. Kterýsi starý úředník, dobrý, hodný pán, dnem i nocí bez ustání studoval nesnadnou soudní věc, z níž se zejména podáními advokáta stal spletitý případ - ti úředníci jsou opravdu pilní jako nikdo jiný. - K ránu pak, po čtyřiadvacetihodinové, pravděpodobně nevelmi úspěšné práci, došel ke dveřím, postavil se tam do úkrytu a shodil se schodů každého advokáta, který chtěl vejít. Advokáti se hromadili dole u schodů a radili se, co by si měli počít; jednak nemají nijaký bezprostřední nárok, aby byli vpuštěni, i mohou tedy proti takovému úředníkovi sotva co podniknout cestou práva, též se, jak víme, musí mít na pozoru, aby si úřednictvo nepohněvali. Na druhé straně však je pro ně každý den nestrávený u soudu dnem ztraceným, i záleželo jim tedy mnoho na tom, aby se dostali do dveří. Konečně se dohodli, že starého pána unaví. Zas a zas byl vyslán advokát, který vyběhl po schodech nahoru a dal se za všemožného, ovšem trpného odporu vyhodit, a kolegové ho pak dole zachytili. To trvalo asi hodinu, pak se starý pán, vždyť také byl už vyčerpán noční prací, opravdu unavil a vrátil se do své kanceláře. Ti dole tomu zprvu nechtěli uvěřit a vyslali nejdřív jednoho, aby se za dveřmi podíval, je-li tam skutečně prázdno. Potom teprv vtáhli a pravděpodobně se neodvážili ani zamručet. Neboť advokátům - a i nejnepatrnější může přece poměry přehlédnout alespoň zčásti - ani nepřijde pomyšlení, aby chtěli u soudu zavádět anebo vymáhat nějaké nápravy, kdežto - a to je velmi příznačné - skoro každý obžalovaný, i úplní prosťáčkové, začne ihned po zahájení procesu myslit na nápravné návrhy a tím často promarní čas a sílu, jichž by se dalo mnohem lépe použít na jiném místě. Jedině správným chováním je smířit se s poměry, jaké jsou. I kdyby bylo možné zlepšit jednotlivosti - to však je nesmyslná pověra -, dosáhlo by se v nejlepším případě něčeho pro případy budoucí, sobě sám by však člověk nesmírně uškodil tím, že by vzbudil zvláštní pozornost úřednictva, jež jeví vždy sklon k tomu, aby se mstilo. Jen nevzbudit pozornost! Chovat se klidně, i když je to člověku sebevíc proti mysli! Usilovat o poznání, že ten velký soudní organismus setrvává věčně v jakési pružné rovnováze a že si, změníme-li něco o své újmě na svém místě, podkopáme půdu pod nohama a můžeme se sami zřítit, kdežto velký organismus si za tu malou poruchu snadno zjedná náhradu jinde - vždyť vše je spolu spojeno - a zůstane beze změny, není-li pak, což je dokonce pravděpodobné, ještě zcelenější, ještě bdělejší, ještě přísnější, ještě lítější. Ponechme přece práci advokátu, místo abychom ji rušili. Výčitky sice mnoho neprospějí, zejména nelze-li jejich příčiny uzřejmit v jejich celém dosahu, ale třeba přece jen říci, jak velmi K. uškodil své věci způsobem, jakým se zachoval k řediteli kanceláří. Toho vlivného muže musíme skoro již škrtnout ze seznamu činitelů, u kterých by se dalo pro K-a něco podniknout. Se zřejmým úmyslem nedbá ani letmých zmínek o procesu. Vždyť ti úředníci jsou v některých věcech jako děti. Často je lze i věcmi zcela nevinnými, k nimž ovšem K-ovo chování bohužel nenáleží, zranit do té míry, že přestanou mluvit i s nejlepšími přáteli, že se od nich odvracejí, když je potkají, a pracují proti nim, jak jen mohou. Potom však, z čista jasna, bez zvláštního důvodu, lze je rozesmát žertíkem, jehož se člověk odváží jen proto, že vše se zdá marné, a jsou smířeni. Inu, zachovat se jim je zároveň těžké i lehké, stěží platí tu nějaká zásada. Někdy je až ku podivu, že jediný průměrný život postačí, aby člověk pochytil tolik, aby zde mohl pracovat s jakýms takýms úspěchem. Přicházejí ovšem i zasmušilé chvíle, jak je, že ano, má každý, kdy člověk myslí, že nedosáhl ani nejmenší maličkostí, kdy se zdá, jako by byly dobře skončily jen procesy od samého začátku předurčené pro dobré zakončení, k jakému by bylo došlo i bez přispění, kdežto všechny ostatní byly prohrány, přes všechno běhání a pachtění, přes všechnu námahu, přes všechny drobné zdánlivé úspěchy, z nichž člověk měl takovou radost. Potom ovšem se nic už nezdá jisté a bezpečné, a kdyby se nás někdo náležitě dotazoval, neodvážili bychom se ani popřít, že jsme procesy, které podle své povahy probíhaly příznivě, přivedli právě svou nápomocí na scestí. I to je přece jakousi sebedůvěrou, ale je to jediná věc, jež pak zbývá. Takovým záchvatům- jsou to ovšem jen záchvaty, nic víc - jsou advokáti vydáni zejména tehdy, vezme-li se jim náhle z rukou proces, který uspokojivě vedli až do pokročilého stavu. To je patrně to nejhorší, co se advokátovi může stát. Ne že by jim snad proces odňal obžalovaný, to se nestane snad nikdy, obžalovaný, který si vzal určitého advokáta, musí u něho zůstat, děj se co děj. Jakpak by sám mohl vůbec ještě obstát, když jednou požádal o pomoc? To tedy se nestane, zato však se někdy stane, že se proces obrátí směrem, kam se advokát už nesmí za ním dát. Proces a obžalovaný a všechno se advokátovi prostě odejme; pak nepomohou už ani nejlepší styky s úředníky, neboť ti nevědí sami nic. Proces pak prostě vstoupil do stadia, v němž se už nesmí poskytnout pražádná pomoc, kde jej zpracovávají nedostupné soudní dvory, kde také obžalovaný je pro advokáta už nedostupný. Člověk pak jednoho dne přijde domů a najde na stole celou tu kupu podání, jež v té věci vypracoval se vší pílí a nadějí v nejkrásnější zdar, podání byla vrácena, ježto se nesmějí přenášet do nového procesního stadia, jsou to bezcenné cáry papíru. Přitom nemusí proces ještě být ztracen, naprosto ne, alespoň není dán nijaký rozhodující důvod, aby se na něco takového usuzovalo, člověk jen o procesu už nic neví a také se o něm už nic nedoví. Nu, takové případy jsou na štěstí výjimky, a i kdyby K-ův proces byl takovým případem, má přece prozatím ještě daleko do takového stadia. Zde však je doposud bohatá příležitost k advokátské práci, a že jí bude využito, tím si K. může být jist. Podání nebylo, jak jsme si už řekli, dosud podáno, to však také nespěchá, daleko důležitější jsou úvodní porady s významnými úředníky, a ty se už konaly. S rozdílným výsledkem, jak sluší upřímně přiznati. Je mnohem lépe neprozrazovat prozatím podrobnosti, jež by mohly na K-a mít jen nepříznivý vliv a vnuknout mu přílišnou naději anebo přílišnou úzkost, řekněme jen tolik, že se jednotliví vyslovili velmi příznivě a projevili také velkou ochotu, kdežto jiní se vyjádřili méně příznivě, než přec jen nikterak neodepřeli pomoc. Výsledek je tedy celkem potěšitelný, jen se z něho nesmějí vyvozovat žádné zvláštní závěry, ježto se všechna předběžná jednání začínají podobně a jen a jen další vývoj ukáže cenu tohoto průpravného jednání. Dozajista není ještě nic ztraceno, a kdyby se ještě podařilo přece jen získat ředitele kanceláří - bylo za tím účelem již zahájeno to a ono -, bude to celé - jak říkají chirurgové - čistá rána, a lze pak s důvěrou očekávat další vývoj.

(...)

 

(Franz Kafka, Proces)

úvod ~ novinky ~ autoři ~ díla ~ galerie ~ historie ~ perličky ~ slovník ~ odkazy ~ fórum

mapa webuediční plánkniha návštěve-mail

 

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

 

© 1999-2024 Johanesville

TOPlist