Ivan Olbracht

Olbracht začal studovat v Berlíně práva, pak přešel do Prahy na filosofickou fakultu, ale tu nedokončil a věnoval se žurnalistice. Psal do sociálnědemokratických novin (Dělnické listy, Právo lidu). Politicky byl od počátku orientován marxisticky. V lednu 1920 se zúčastnil v Rusku II. sjezdu Komunistické internacionály, po návratu se stal redaktorem Rudého práva a v rámci své aktivity byl i dvakrát krátce vězněn (1926 a 1928). Po bolševizaci KSČ tzv. "karlínskými kluky" v čele s Gottwaldem na V. sjezdu v roce 1929 Ivan Olbracht ze strany vystoupil. Zaměřil se pak na literární práci a často pobýval na Podkarpatské Rusi. Okupaci prožil ve Stříbrci u Třeboně. V květnu 1945 se stal pracovníkem tiskového odboru ministerstva informací a opět se ke komunistické straně (kdysi prohlásil, že intelektuál musí být ze strany třikrát vykopnut, a teprve když se počtvrté připlazí, je to spolehlivý komunista), od roku 1945 byl dokonce členem ÚV KSČ a pak za stranu také poslancem Národního shromáždění.

Olbrachtova prvotina O zlých samotářích (1913) je českou reakcí na dobovou, tzv. bosáckou literaturu Maxima Gorkého. Zlo se tu projevuje jako nutná vzpoura společenských vyděděnců proti vlastnímu údělu. Naproti tomu v románu Žalář nejtemnější (1916) je rozpoznatelný vliv Sigmunda Freuda: jde o příběh ambiciózního individualisty, jenž po ztrátě zraku propadne chorobné žárlivosti. Olbracht zde vytvořil precizní studii člověka propadajícího se do bludu a ztrácejícího kontakt se světem. V Podivném přátelství herce Jesenia (1919), dalším psychologickém románu, využil jako symbolu motivu dvojnictví a zároveň obsáhl široký záběr české společnosti té doby. Devět veselých povídek z Rakouska i z republiky vydal pod názvem Bejvávalo (1927).

Nadšené dojmy ze země po bolševické revoluci zachytil v reportážních Obrazech ze soudobého Ruska (1920-1921 též Cesta za poznáním, 3 díly), na jejichž tendenčnost navázal proslulým dílkem komunistické agitace Annou proletářkou (O Anně, rusé proletářce 1928). Dalším dílem bylo Zamřížované zrcadlo (1930) a Dvě psaní a moták (1931).

Jeho umění se opět přihlásilo v první polovině třicátých let, kdy mohutně inspirován pobyty na Podkarpatské Rusi napsal nejprve svazek reportáží Země beze jména (1932), který se později rozrostl v knihu Hory a staletí (1935). Ta je jakýmsi spisovatelovým komentářem k jeho vrcholnému dílu Nikola Šuhaj loupežník (1933). Zde se v baladickém příběhu slučuje legenda s realitou a opojný přírodní a milostný lyrismus s epickou linií. Podkarpatskou inspiraci nese také povídková kniha Golet v údolí (1937), zobrazující osudy ortodoxních Židů. Z roku 1935 jsou také knihy O smutných očích Hany Karadžičové, Událost v Mikve, Zázrak s Julčou.

Olbracht se poté věnoval adaptacím významných literárních děl. Pro mládež převyprávěl Biblické příběhy (1939), dále Čtení z Bible kralické (1940-194), texty Starého Zákona a v knize O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách (1947) převyprávěl staroindické bajky. Jasný motiv posílení národního sebevědomí mělo převyprávění kronik o době kolem smrti sv. Václava Ze starých letopisů (1940) a jinotajný podtext je rozpoznatelný i v adaptaci Prescottových Dějin dobytí Mexika, kterou vydal v roce 1947 pod názvem Dobyvatel (1947).