Jiří Orten

TONÍK A MAŘENKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola druhá

Odpusťte mi, velicí básníci, kteří jste dnes

jen hromádkou popela a spočíváte pod zemí.

Odpusťte mi! Jste polobohové a já jen ztrápené dítě.

   ALFRED DE MUSSET

Jsou Velikonoce. Venku je teplo a fouká vítr. Takový vítr všechno nadnáší, a když jsem přecházel náměstí, usmíval jsem se na všecky lidi, které jsem potkal, až se za mnou jedna paní udiveně ohlédla.

Nemáme teď školu. Sedím tady u svého stolu a píši svou velkou pohádku. Prosil jsem maminku, aby mi koupila petrklíče. Snad mi je v poledne přinese.

Zítra zemře Kristus. A skály s poklady se budou otevírat. Nějaká maminka uvidí poklad a zapomene u něj své děťátko. Ubohá maminka, která se jala zlákat penězi. Nemám rád peníze.

U nás doma je podivné ovzduší. Maminka nemluví s Otou, chodí kolem sebe a potají se prohlížejí. Tatínek o ničem neví, Pavlína má své starosti a mne a já musím dělat slepého a hluchého.

Odpoledne se uvidím s Karlem. Až mu všechno řeknu, jistě se mi uleví a nebude mi stále do pláče.

Ráno, když ještě všichni spali a jenom Pavlína podřimovala v kuchyni, jsem se šel projít. Procházel jsem se pomalu kolem nachýlené věže kostela svátého Jakuba. Když se nikdo nedíval, vklouzl jsem do věže a pak jsem stoupal po kamenných točitých schodech vzhůru. Je tam hluboká tma a mně bylo tak lehko, mohl jsem utíkat rychleji a rychleji. Pak jsem byl až nahoře, u věžníka, který v takové výšce spravuje lidem boty. Prohlížel jsem si město. Bylo pode mnou, měl jsem je celé v moci. Mohl jsem je probudit jediným trhnutím poplašného zvonce. Mohl jsem mu říci, že hoří, že hoří škola a kostely, že hoří Svatý Jakub, že padá věž. Mohl jsem probudit Mařenku. Neudělal jsem nic takového. Tiše jsem tam stál, dlouhou dobu jsem stál a hleděl.

Ve věžníkově komůrce hrálo rádio. Zaklepal jsem na dveře a vešel k němu. Přijal mě tak klidně a samozřejmě, jako by mě byl očekával. Připomnělo mi to pohádku o Bětušce, která sejde poradit do hlubokého lesa se starým čarodějem, který o všem ví.

Věžník mi nabídl kávu. Potom mi vyprávěl, kdy naposled v našem městě hořelo, jak dal včas znamení a oheň byl brzo uhašen. Vůbec se nevychloubal. Jeho hlas mne uspával, byl klidný, jako když teče řeka nebo tikají hodiny a my o tom nevíme, jako když je v pokoji vůně petrklíčů, která je tak hořká, a my netušíme, proč je nám najednou tak těžce, netušíme, že jsou to petrklíče, které to způsobily.

Když už jsem se chystal odejít, věžník mi řekl:

„Čímpak bys chtěl být, chlapečku, až budeš velký?“

Usmál jsem se na něj a oba jsme věděli, co odpovím.

„Chtěl bych být věžníkem a zachraňovat město od požárů.“ Podal mi ruku a podíval se mi do očí jako někomu zcela velikému. Potřásl smutně hlavou.

„Víš, já jsem měl být zahradníkem. Tady nahoře bývá člověku smutno. A někdy, přiznám se ti, hrozně toužím po ženě. A děti bych chtěl mít. Takového chlapečka, jako jsi ty. Naučil bych ho zvonit na všechny zvony a večer, než bychom šli spat, by mi sedával na kolenou. Já jsem taková ztracená (...)

(......)