George Orwell
překlad: Kateřina Hilská

UVNITŘ VELRYBY A JINÉ ESEJE
recenze, ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(II)

Rozdíl mezi socialismem a kapitalismem není především rozdíl technický. Nelze přejít od jednoho systému k druhému tak jednoduše, jako když se v továrně instaluje strojní zařízení a pak se pokračuje jako dřív, se stejnými lidmi na vedoucích místech. Je samozřejmě nutný také úplný přesun moci. Nová krev, noví lidé, nové myšlenky - revoluce v pravém smyslu toho slova.

Už dříve jsem mluvil o zdravosti a celistvosti Anglie, o vlastenectví, které jako pojítko prochází téměř všemi třídami. Po Dunkerque to každý, kdo má oči, mohl vidět. Ale je směšné předstírat, že příslib toho okamžiku se vyplnil. Masa lidí je skoro určitě teď připravena na dalekosáhlé změny, kterých je zapotřebí; ale k těm změnám ještě ani nazačalo docházet.

Anglie je rodina, kde vládnou ti nesprávní členové. Téměř beze zbytku nám vládnou bohatí a lidé, kteří se dostávají na vlivná místa díky svému původu. Jen málokteří z těch lidí jsou vědomí zrádci, někteří nejsou ani pošetilí, ale jako třída nejsou schopni dovést nás k vítězství. Nedokázali by to, ani kdyby jim v tom neustále nebránily jejich materiální zájmy. Jak jsem podotkl dříve, jsou uměle otupení. I kdyby nebylo nic dalšího, vláda peněz se postará, aby nám vládli hlavně staří - to znamená lidé, kteří nejsou vůbec schopni chápat, v jakém věku žijeme a s jakým nepřítelem bojujeme. Na začátku této války nebylo nic tísnivějšího než způsob, jakým celá starší generace jako jeden muž předstírala, že to bude zase taková válka jako první světová. Všichni ti staří panáci se vrátili ke svému úkolu, jenomže o dvacet let starší, s lebkou, která už v té tváři jasněji prosvítala. Ian Hay dodával vojákům náladu, Belloc psal články o strategii, Maurois vysílal do rozhlasu, Bairnsfather kreslil vtipy. Bylo to jako čajový dýchánek duchů. A tenhle stav věcí se sotva změnil. Otřes z katastrofy vynesl do popředí pár schopných mužů, jako je Bevin, ale vcelku nám pořád vládnou lidé, kteří prožili léta 1931-39, aniž přišli vůbec na to, že Hitler je nebezpečný. Generace nepoučitelných na nás visí jako náhrdelník z mrtvol.

Jakmile člověk uvažuje nad kterýmkoli problémem téhle války - a nezáleží na tom, zda je to ten nejširší strategický aspekt či ten nejdrobnější detail domácí organizace -, vidí, že nutné tahy nelze udělat, dokud společenská struktura Anglie zůstává stejná. Vládnoucí třída už kvůli svému postavení a výchově samozřejmě bojuje o své výsady, které jsou rozhodně neslučitelné s veřejným zájmem. Je omyl myslet si, že válečné cíle, strategie, propaganda a průmyslová organizace existují vodotěsně oddělené. Všechny do sebe zapadají. Každý strategický plán každá taktická metoda dokonce i každá zbraň ponesou známku společenského systému, který ji vyprodukoval. Britská vládnoucí třída bojuje proti Hitlerovi kterého vždycky považovala, a někteří její příslušníci dosud považují, za svého ochránce proti bolševismu. To neznamená, že nás úmyslně prodají; ale znamená to, že v každém rozhodujícím okamžiku budou váhat, tahat za drátky a udělají špatné rozhodnutí.

Dokud Churchillova vláda nějak ten proces nezastavila, činili od roku 1931 s tím svým neomylným instinktem špatná rozhodnutí stále. Pomohli Frankovi svrhnout španělskou vládu, třebaže každý, kdo není úplný blbec, jim mohl říci, že fašistické Španělsko bude Anglii nepřítelem. Strkali Itálii válečný materiál po celou zimu 1939-40, třebaže celému světu bylo jasné, že nás Italové na jaře napadnou. Kvůli několika statisícům akcionářů dělají z Indie našeho nepřítele místo spojence. Krom toho, dokud jsou u moci bohaté třídy, nemůžeme vyvinout jinou než obrannou strategii. Každé vítězství znamená změnu statu quo. Jak můžeme vyhnat Italy z Habeše, aniž vyvoláme reakci mezi barevnými národy našeho vlastního impéria? Jak můžeme rozdrtit Hitlera, aniž riskujeme, že se tím dostanou k moci němečtí socialisté a komunisté? Levičáci, kteří naříkají, že “tohle je kapitalistická válka” a že “britský imperialismus” bojuje o kořist, mají v hlavě asi něco v nepořádku. Získat nová území, to je to poslední, co si britská majetná třída přeje. Bylo by z toho jen ztrapnění. Jejich válečným cílem (nedostupným a nevyslovitelným) je pouze udržet to, co mají.

Uvnitř je Anglie stále ještě rájem bohatého člověka. Všechny ty řeči o “rovné oběti” jsou nesmysl. Ve chvíli, kdy se po továrních dělnících žádá, aby vydrželi delší pracovní dobu, se v tisku objevují inzeráty na “Komorníka, který je jedním členem rodiny, ale vydá za osm sluhů”. Obyvatelstvo vybombardovaného East Endu hladoví a nemá střechu nad hlavou, zatímco bohatší oběti prostě nastoupí do auta a prchnou do svých pohodlných venkovských sídel. Domobrana bude mít za pár týdnů milion mužů a záměrně je shora organizována tak, aby velitelská místa mohli zastávat pouze lidé se soukromými příjmy. I přídělový systémje zařízen tak, že stále postihuje chudé, zatímco lidé s příjmem přes 2000 liber ročně jsou jím prakticky nedotčeni. Výsady maří dobrou vůli všude, kam se podíváte. Za takových okolností je i propaganda téměř vyloučená. Jako pokus o podnícení vlasteneckého cítění musely být ty červené plakáty vydané Chamberlainovou vládou na začátku války rekordním propadákem. Ale přece nemohly být ani o moc jiné, protože jak by Chamberlain a jeho stoupenci mohli riskovat, že podnítí silné lidové cítění proti fašismu? Kdo byl opravdu nepřítelem fašismu, musel také stát proti Chamberlainovi a všem těm ostatním, kteří Hitlerovi dopomohli k moci. A stejně tomu bylo se zahraniční propagandou. Ve všech projevech lorda Halifaxe není ani jeden konkrétní návrh, pro který by jediný obyvatel Evropy riskoval koneček svého malíčku. Jaký válečný cíl totiž mohou lord Halifax a jemu podobní mít kromě navrácení času do roku 1933?

Pouze revolucí lze osvobodit přirozeného ducha anglického lidu. Revoluce neznamená rudé vlajky a pouliční boje, znamená zásadní přesun moci. Zda k tomu dojde s krveprolitím, či bez něj, závisí hlavně na době a místě. Ani neznamená diktaturu jediné třídy. Lidé v Anglii, kteří chápou, jakých změn je zapotřebí, a jsou schopni je provést, se neomezují na nějakou jednu třídu, třebaže je pravda, že mezi nimi je velice málo těch s příjmem přes 2000 liber ročně. Je zapotřebí vědomé otevřené revolty obyčejných lidí proti neefektivnosti, třídním výsadám a vládě starých. Není to především otázka změny vlády. Britské vlády obecně řečeno reprezentují vůli lidu, a pokud změníme strukturu zdola, dostaneme vládu, kterou potřebujeme. Velvyslanci, generálové, vládní úředníci a koloniální správci, kteří jsou senilní nebo profašističtí, jsou nebezpečnější než ministři vlády, jejichž pošetilosti musejí být prováděny veřejně. V celém životě národa musíme bojovat proti výsadám, proti představě, že slaboduchý absolvent soukromé školy je lepší vedoucí pracovník než inteligentní mechanik. Třebaže mezi příslušníky majetné třídy jsou talentovaní a čestní jedinci, musíme zabránit tomu, aby tato třída držela v rukou všechnu moc. Anglie musí znovu nabýt své skutečné podoby. Anglie, která je přímo pod povrchem, v továrnách a redakcích novin a časopisů, v letadlech a ponorkách, musí vzít do ruky svůj vlastní osud.

Prozatím je rovnost obětí či “válečný komunismus” důležitější než radikální ekonomické změny. Je velice nutné, aby byl průmysl znárodněn, ale ještě naléhavější je, aby bezodkladně zmizely takové hrůznosti, jako jsou komorníci a “soukromé příjmy”. Je téměř jisté, že Španělská republika byla schopna odolávat dva a půl roku nemožné převaze proto, že tam nebyly hluboké majetkové rozdíly. Lidé strašlivě trpěli, ale všichni stejně. Když neměl řadový voják cigaretu, neměl ji ani generál. Kdyby existovala rovnost přinášených obětí, pak by patrně morálka země, jako je Anglie, byla nezlomná. Ale v současné době se nemáme čeho dovolávat kromě tradičního vlastenectví, které je u nás hlubší než jinde, ale jistě není bezedné. Může přijít chvíle, kdy bude nutno nějak se postavit k člověku, který řekne: “Pod Hitlerem by mi nebylo o nic hůř.” Ale jakou odpověď mu můžete dát - tedy odpověď, které by naslouchal -, když řadoví vojáci riskují život za dva a půl šilinku denně, a tlusté paničky si jezdí v rolls-roycech s mopslíky na klíně?

Je docela pravděpodobné, že tahle válka potrvá tři roky. Bude to znamenat kruté přesčasy, studené, temné zimy, nezajímavé jídlo, nedostatek zábavy, vleklé bombardování. Musí nastat všeobecné snížení životní úrovně, protože základním požadavkem války je výroba zbraní místo spotřebního zboží. Dělníci budou muset vydržet hrozné věci. A oni je vydrži, téměř věčně, pokud budou vědět, za co bojují. Nejsou to zbabělci a nejsou internacionalisté. Vydrží všechno, co vydrželi španělští dělníci, a víc. Ale budou chtít nějaký důkaz, že oni a jejich děti mají před sebou lepší život. Jedno je jisté, že až budou platit další daně a budou přepracovaní, postarají se, aby se to bohatých dotklo ještě více. A když budou bohatí hlasitě skučet, tím lépe.

To můžeme provést, pokud budeme opravdu chtít. Není pravda, že veřejné mínění v Anglii nemá žádnou moc. Nikdy se neozve, aniž by to nemělo účinek; má na svém kontě většinu změn k lepšímu za posledních šest měsíců. Ale zatím jsme se pohybovali pomalu jako ledovec a poučili jsme se pouze z katastrof. Musela padnout Paříž, abychom se zbavili Chamberlaina, a muselo dojít ke zbytečnému utrpení desetitisíců lidí v East Endu, abychom se zbavili nebo částečně zbavili sira Johna Andersona. Nestojí za to prohrát bitvu, abychom mohli pohřbít mrtvolu. Neboť bojujeme proti hbitým zlovolným mozkům, čas dotírá a

poraženým řeknou dějiny běda!
Ale změnit či odpustit už nelze.