<<< Literární doupě
Literární doupě

George Orwell

HOLD KATALÁNSKU

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Hold Katalánsku - Orwell George
 
 
cena původní: 289 Kč
cena: 210 Kč
Hold Katalánsku - Orwell George
Deníky II. (1940-1949) - Orwell George
 
 
cena původní: 398 Kč
cena: 350 Kč
Deníky II. (1940-1949) - Orwell George
1984 - Orwell George
 
 
cena původní: 239 Kč
cena: 191 Kč
1984 - Orwell George

 

   1   >

 

 

I/

V Leninových kasárnách v Barceloně, den před tím, než jsem nastoupil k milici, jsem uviděl jednoho italského milicionáře, jak stojí před důstojnickým stolem. Byl to mladík asi pětadvacetiletý, s tvrdým výrazem, světle rezavými vlasy a širokými rameny. Zašpičatělou koženou čapku měl staženou pres oko. Byl ke mne obrácen profilem, bradu opřenou o prsa, vyjeveně se mračil na mapu, kterou jeden z důstojníků na stole rozložil. Něco v jeho tváři mne upoutalo. Byla to tvář člověka, který by pro přítele dokázal zabít i nechal se zabil - tvář, jakou byste očekávali u anarchisty, ačkoliv zrovna tak mohl být i komunista. Byla v ní jak upřímnost, tak divokost; a také až dojemná úcta, jakou chovají nevzdělaní lidé ke svým nadřízeným. Nepochybně z té mapy nebyl nijak moudrý; nepochybně považoval čtení z mapy za omračující intelektuálský výkon. Těžko bych mohl vysvětlit proč, ale málokdy jsem se setkal s někým, ke komu bych cílil tak okamžitou sympatii. Během hovoru, který se vedl kolem stolu, z nějaké poznámky vyplynulo, že jsem cizinec. Ital zvedl hlavu a rychle řekl:

"Italiano?"

Odpověděl jsem svojí špatnou španělštinou:

"No, Inglés. Y tu?"

"Italiano."

Když jsme odcházeli, přešel přes místnost a silně mi stiskl ruku. Je až s podivem, jaký cit můžeme chovat k cizímu člověku! Bylo to, jako by jeho a moje myšlení na okamžik překlenuly bariéru jazyka a tradice a setkaly se v úplném soukromí. Doufal jsem. že jsem mu byl zrovna tak sympatický, jako on mně. Věděl jsem však také, že abych si mohl uchoval svůj první dojem o něm, nikdy se s ním již nesmím setkal; a netřeba dodávat, že jsem se s ním také již nikdy nesetkal. Ve Španělsku se pořád navazovaly známosti tohoto druhu.

Zmiňuji se o tomto italském milicionáři proto, že se živě zapsal do mé paměti. Svojí otrhanou uniformou a živou jímavou tváří mi ztělesňuje zvláštní atmosféru oné doby. Je spojen se všemi mými vzpomínkami na ono válečné období - rudé vlajky v Barceloně, omšelé vlaky plné otrhaných vojáků, které se pomalu vlekly na frontu, šedivá, válkou poznamenaná města podél trati, blátivé a mrazivé zákopy v horách.

To vše bylo koncem prosince roku 1936, před méně než sedmi měsíci od chvíle, kdy toto píši - a přece je to období, které se již propadá do daleké minulosti. Pozdější události je vymazaly dokonaleji, než mohly vymazat rok 1935, nebo 1905. Přisel jsem do Španělska s úmyslem napsat pár článků pro noviny; téměř okamžitě jsem však vstoupil do milice, protože v tehdejší době a tehdejší atmosféře se to zdálo být jedinou věcí, která se dala učinit. Anarchisté stále měli pod kontrolou celé Katalánsko a revoluce byla ještě pořád v pohybu. Každému, kdo tu byl od začátku, se patrné zdálo již v prosinci či lednu, že revoluční období končí; jestliže jste však přijeli přímo z Anglie, atmosféra v Barceloně byla podmaňující. Bylo to poprvé, co jsem byl ve městě, ve kterém vládla dělnická třída. Prakticky všechny budovy byly obsazeny dělníky a byly na nich vztyčeny rudé vlajky, nebo rudočerné vlajky anarchistů; na všech zdech byly iniciály revolučních stran a srpy s kladivy; téměř všechny kostely byly zpustošeny a jejich vnitřky vypáleny. Kostely byly systematicky ničeny skupinami dělníků. Všechny obchody a kavárny byly polepeny vyhláškami, které oznamovaly, že jsou kolektivizovány; dokonce i čističi bot byli kolektivizováni a jejich bedny byly přemalovány rudou a černou. Číšníci a živnostníci se vám dívali zpříma do tváře a jednali s vámi jako se sobě rovnými. Ponížené, či dokonce formální způsoby oslovování dočasné zmizely. Nikdo neříkal seňor nebo don, ba přestalo se i vykat; všichni se navzájem oslovovali "soudruhu" a tykali si. Místo buenos días se říkalo salud! Dávat spropitné bylo zakázáno zákonem; můj téměř první zážitek bylo pokárání ředitele hotelu, kterého se mi dostalo, když jsem chtěl dát spropitné chlapci obsluhujícímu výtah. Nebyla zde žádná soukromá motorová vozidla, všechna byla zrekvírována a všechny tramvaje a taxíky, i většina ostatních dopravních prostředků, byly přemalovány rudou a černou. Revoluční plakáty byly všude, svítily ze zdí jasně rudou a černou, takže zbývající reklamy či inzerce vypadaly poměrně šedě. Na třídě Ramblas, široké centrální tepně města, kde se stále převalovaly sem a tam davy lidí, hřměly pres tlampače bez ustání po celý den až do noci revoluční písně. A nejnápadnější bylo právě vzezření davů. Zvenčí to vypadalo, jako by šlo o město, ve kterém přestala prakticky existovat horní vrstva obyvatelstva. Kromě malého počtu žen a cizinců zde vůbec neexistovali "dobře oblečení" lidé. Prakticky každý byl oblečen do hrubých dělnických šatů nebo modráků, případně do nějaké varianty uniformy vojska či milice. To všechno bylo zvláštní a strhující. Hodně z toho jsem nechápal, něco dokonce se mi ani nelíbilo, okamžitě jsem to však uznal za takový stav věcí, za který stojí za to bojovat. Byl jsem také přesvědčen, že věci jsou skutečně takové, jak se jeví, že to je skutečně dělnický stát a že všechna buržoazie buď uprchla, byla zabita, nebo dobrovolně přešla na stranu dělníků; neuvědomil jsem si, že mnoho příslušníků buržoazie se prostě pro danou chvíli tváří a chová jako proletáři.

Spolu s tím vším zde bylo něco ze zlé válečné atmosféry. Město vypadalo bídně a zuboženě, cesty a budovy byly ve špatném stavu, silnice byly v noci špatně osvětleny z obavy před nálety, obchody byly většinou ošumělé a poloprázdné. Masa bylo málo a mléko prakticky nebylo k dostání, byl nedostatek uhlí, cukru a benzínu, vážně se nedostávalo chleba. I v tomto období byly fronty na chleba často stovky metrů dlouhé. A přesto, pokud se dalo soudit, byli lidé spokojeni. Neexistovala nezaměstnanost a životní náklady byly stále extrémně nízké. Bylo vidět jen velice málo zřetelně chudých lidí a žádné žebráky, kromě cikánů. A především existovala víra v revoluci a v budoucnost, pocit náhlého vynoření se do éry rovnosti a svobody. Lidé se snažili chovat jako lidé, ne jako kola v kapitalistickém stroji. V holičských krámech byly vývěsky anarchistů (holiči byli většinou anarchisté), které slavnostně vysvětlovaly, že holiči již nejsou otroky. Na ulicích byly barevné plakáty, které apelovaly na prostitutky, aby přestaly se svým zaměstnáním. Pro kohokoliv, kdo přišel z tvrdé, cynické civilizace anglicky mluvícího světa, bylo cosi dojemného v důslednosti, s jakou tito idealističtí Španělé brali otřepané fráze revoluce. V oné době se na ulicích za pár šestáků prodávaly naprosto naivní balady o proletářském bratrství a zkaženosti Mussoliniho. Často jsem vídal nevzdělané milicionáře, jak si některou z těchto balad kupují - pracně luští jednotlivá slova a potom, když se prokousali obsahem, ji začínají na příslušný nápěv zpívat.

Celý ten čas jsem pobýval v Leninových kasárnách, údajně kvůli výcviku pro frontu. Když jsem nastoupil k milici, řekli mi, že budu poslán na frontu hned druhý den; ve skutečnosti jsem ale musel čekat, až se dá dohromady čerstvá setnina. Dělnické milice, které byly překotně ustaveny odborovými organizacemi na počátku války, doposud nebyly organizovány podle vzoru pravidelné armády. Jednotlivé jednotky byly "oddíly" asi třiceti mužů, setnina měla asi stovku mužů a "kolona" v praxi znamenala jakýkoliv větší počet mužstva. Leninova kasárna, to byl blok solidních kamenných budov s jízdárnou a obrovským dlážděným nádvořím; kdysi to byla kasárna jezdectva, která byla dobyta během červencových bojů. Moje setnina spala v jedné z koníren, pod kamennými koryty, na kterých byla doposud vyryta jména koní. Všechna zvířata byla poslána na frontu, celý prostor však stále smrděl koňskou močí a shnilým ovsem. V paměti mi zůstává hlavně koňský pach, falešný zvuk polnice (všichni naši trubači byli amatéři - prvně jsem se seznámil se španělským troubením, když jsem mu naslouchal u fašistických linií), zvuk okovaných vysokých bot na nádvoří kasáren, dlouhé ranní přehlídky pod zimomřivým sluncem, divoký fotbal ve vyštěrkované jízdárně, kdy na každé straně bylo padesát hráčů. V kasárnách bylo snad tisíc mužů a asi dvacítka žen, kromě manželek milicionářů, které obstarávaly vaření. Byly tu i další ženy, které sloužily v milici, i když jich nebylo mnoho. V prvních střetnutích bojovaly úplně samozřejmě po boku mužů. To je věc, která se v době revoluce zdá být úplně přirozená. Myšlení se však již měnilo. Milicionáři museli být při výcviku žen mimo jízdárnu, protože se ženám posmívali a zlobili je. Před pár měsíci by nikdo neviděl nic komického na ženě, která měla pušku.

Celá kasárna byla ve stavu chaosu a nepořádku, do něhož milice uvrhla každou budovu, kterou zabrala - to je zřejmě jeden z vedlejších produktů revoluce. V každém koutě jste narazili na hromady rozbitého nábytku, jezdeckých helem, prázdných pochev od šavlí a hnijícího jídla. Jídlem se tu hrozně plýtvalo, hlavně chlebem. Jen z mojí světnice se po každém jídle vyhazoval koš chleba - což byla ostudná věc vzhledem k tomu, že civilní obyvatelstvo trpělo nedostatkem chleba. Jedli jsme u dlouhých stolů ze stále mastných ešusů a pili ze strašné věci zvané porrón. Porrón je něco jako skleněná láhev s hubicí, ze které vystříkne tenký pramen vína, jakmile ji nakloníte. Dá se tedy pít, aniž byste se museli dotýkat nádoby rty, a předává se z ruky do ruky. Jakmile jsem uviděl porrón v akci, začal jsem stávkovat a vyžadoval jsem běžný hrnek. Porrón mi připadal jako lůžková nádoba - bažant - zvláště když v něm bylo bílé víno.

Nováčkům byly postupně vydávány uniformy, a protože to bylo Španělsko, všechno se vydávalo po kusech, takže nikdo nevěděl, kdo už co dostal, a většina věcí, které jsme potřebovali nejvíc, jako opasky a pouzdra na náboje, nám nebyla přidělena až do poslední chvíle, když vlak už skutečně čekal, že nás odveze na frontu. Už jsem se zmínil o "uniformě" milice, což patrně není správný výraz. Nejde totiž o uniformu. Na místě by byl spíše výraz "multiforma". Oblečení každého milicionáře sledovalo určitou obecnou linii, žádné dva postroje však nebyly totožné. Prakticky každý měl manžestrové pumpky, tím však jakákoliv uniformita končila. Někteří měli ovinovačky, jiní manžestrové kamaše, jiní kožené kamaše či holínky. Každý nosil bundu na zip, některé bundy však byly kožené, jiné vlněné, a všechny měly různé barvy. Druhů čapek bylo asi tolik, jako jejich majitelů. Běžně se dopředu na čapky umísťovaly stranické odznaky a mimo to téměř každý milicionář nosil na krku rudý či rudočerný šátek. Takový útvar milice byl v oněch dobách skutečně zajímavou podívanou. Oblečení však muselo být přidělováno tak, jak je ta či ona továrna vyrobila; konečně za daných okolností to nebylo špatné oblečení. Košile a ponožky ale byly nekvalitní bavlněné produkty, proti chladu naprosto k nepotřebě. Nedovedu si představit, co museli milicionáři prožít před tím, než organizace začala jakž takž klapat Vzpomínám si, jak mi jednou přišly do ruky jen asi dva měsíce staré noviny, ve kterých jeden z vůdců POUM po návštěvě fronty řekl, že se bude snažit zařídit, aby "každý milicionář měl svoji deku". Při takové větě se otřese každý, kdo někdy musel spát v zákopu.

Druhý den mého pobytu v kasárnách začala činnost, která byla poněkud komicky nazývána "instruktáž". Z počátku to byly děsivě chaotické scény. Rekruti byli z větší části šestnácti či sedmnáctiletí chlapci z předměstí Barcelony, plní revolučního zápalu, avšak totálně nevědomí, pokud šlo o to, co válka znamená. Naprosto nemožné bylo dokonce už snažit se seřadit je do nějakého tvaru. Disciplína neexistovala; jestliže někdo nesouhlasil s rozkazem, vystoupil z řady a ohnivě diskutoval s důstojníkem. Poručík, který prováděl instruktáž, byl statný, růžolící mladý muž, který byl předtím důstojníkem pravidelné armády; stále také důstojníka držením těla a neposkvrněnou uniformou připomínal. Zajímavé je. že byl upřímným a oddaným socialistou. Víc než sami příslušníci mužstva trval na naprosté sociální rovnosti mezi všemi hodnostmi. Vzpomínám na jeho bolestné překvapení, když jej jeden nevědomý nováček oslovil "seňore".

"Co? Seňore? Kdo mne to oslovuje seňore? Copak nejsme všichni soudruhy?"

Pochybuji, že si tím svoji úlohu usnadnil. Nováčci nedostávali žádný vojenský výcvik, který by jim byl i jen trochu užitečný. Bylo mi řečeno, že cizinci nejsou povinni se zúčastňovat "instruktáží" (jak jsem si všiml, Španělé měli dojemnou víru, že všichni cizinci musí o vojenských záležitostech vědět více než oni), pochopitelně jsem však šel s ostatními. Chtěl jsem se naučit zacházet s kulometem; byla to zbraň, kterou jsem zatím nikdy neměl možnost mít v ruce. Ke svému rozčarování jsem zjistil, že o zbraních jsme se neměli učit nic. Takzvaná instruktáž nebylo nic jiného než běžný pořadový dril toho nejstupidnějšího druhu: vlevo v bok, vpravo v bok, čelem vzad, pochod v pozoru ve troj stupu a další nesmyslné věci, jež jsem ovládal, už když mi bylo patnáct let. Pro výcvik guerillové armády to byla zvláštní forma drilu. Zbývá-li na výcvik vojáka jen pár dní, je obvykle třeba ho naučit hlavně věci, které nutné bude potřebovat nejvíc - jak se krýt, jak postupovat přes nekrytý terén, jak rozestavit hlídky a jak vybudovat ochranný val - a především jak používat svoji zbraň. Přesto tento dav dychtivých děti, jež měly být vrženy za několik dní do frontové linie, nevěděl ani jak nabít pušku, či jak odjistit granát. Tenkrát jsem si neuvědomil, že tomu je tak proto, že nejsou vůbec žádné zbraně, které by se rozdaly. U milice POUM byl nedostatek pušek tak zoufalý, že jednotky, jež byly odveleny na frontu, musely často převzít pušky od vojáků, které střídaly. Myslím, že v celých Leninových kasárnách nebyly žádné jiné pušky než ty, které měly stráže.

Po několika dnech - i když podle běžných měřítek jsme byli pořád jen neukázněnou bandou - jsme byli uznáni za natolik vycvičené, že můžeme být předvedeni na veřejnosti. A tak jsme každého rána pochodovali do veřejných zahrad na kopci za Plaza de Espaňa. Byl to obvyklý prostor pro cvičení všech milicí, s výjimkou karabiniérů a prvních kontingentů nově vytvořené Lidové armády. Ve veřejném parku to byl zvláštní pohled. Po všech cestičkách a stezkách, mezi záhony pochodovaly čety a roty mužstva sem a tam, vypínaly prsa a zoufale se snažily vypadat jako vojáci. Všichni byli neozbrojeni a žádný z nich neměl kompletní uniformu, i když na většině z nich se dala tu a tam část milicionářské uniformy najít. Postup byl vždy úplně stejný. Tři hodiny jsme mašírovali tam a zpět (španělský parádní pochod má velice krátký a rychlý krok), pak jsme se zastavili, dostali rozchod a žíznivě se rozutekli do malého krámku v polovině cesty na kopec. Tam jsme potom dělali vynikající obchod s laciným vínem. Každý se ke mně choval velice přátelsky. Jako Angličan jsem byl něco jako veliká zvláštnost, důstojníci karabiniérů si mne velice považovali a častovali mne pitím. Já jsem využíval všech příležitostí dostat se s naším poručíkem někam stranou, kde jsem pak po něm vyžadoval, aby mne naučil zacházet s kulometem. Vždy jsem vytáhl z kapsy svůj slovník a spustil jsem na něj svojí lopotnou španělštinou:

"Yo se manejar fušil. No se manejar ametralladora. Quiero apprender ametralladora. Quándo vamos apprender ametralladora?"*1

Odpovědí byl vždy rozpačitý úsměv a slib, že instruktáž ohledně kulometu bude maňana. Nemusím dodávat, že maňana nikdy nepřišlo. Uplynulo několik dní a nováčci se naučili téměř dokonale pochodovat v pozoru a hledět vpravo, ale jestliže měli ponětí, z které strany pušky vyjde kulka, bylo to vše, co věděli o zbraních. Jednoho dne o přestávce se u nás zastavil ozbrojený karabiniér a nechal nás, abychom si prohlédli jeho pušku. Vyšlo najevo, že v celém mém oddíle mimo mne nikdo nevěděl, jak se puška nabíjí, natož jak se zaměřuje.

Po celou dobu jsem měl potíže se španělštinou. Kromě mne byl v kasárnách pouze ještě jeden Angličan, a nikdo, ba ani mezi důstojníky, nerozuměl francouzsky. Navíc jsem měl ztížené postavení tím, že moji druzi obecně používali v hovoru katalánštinu. Jediný způsob, jak se domluvit, byl všude s sebou nosit malý slovník, který jsem v kritických okamžicích vždy vytáhl z kapsy. Avšak raději bych byl cizincem ve Španělsku než ve většině jiných zemí. Jak snadno se lze ve Španělsku spřátelit! Za den či dva tu byl zástup Španělů, se kterými jsme se znali křestními jmény a kteří mne zahrnovali svojí pohostinností. Nepíši propagandistickou příručku a naprosto nechci idealizovat milici POUM. Celý systém milice měl vážné chyby a sami příslušníci milice, to byla nesourodá směsice, neboť v oné době končil dobrovolný nábor a většina nejlepších mužů již byla na frontě, nebo mrtvá. Vždy bylo mezi námi určité procento lidí, kteří byli naprosto nepoužitelní. Rodiče přiváděli k odvodu svoje patnáctileté syny, úplně nezastřeně, jen za účelem získat denně deset peset (což bylo služné milicionářů) - a také kvůli chlebu, kterého milice dostávala hodně a který bylo možno propašovat domů rodičům. Myslím však, že nikdo, kdo by jako já byl zamíchán mezi španělskou dělnickou třídu - či spíše bych měl říci katalánskou dělnickou třídu, protože nehledě na pár Aragonců a Andalusanů jsem pobýval jen mezi Katalánci -, by nemohl nebýt zasažen jejich zásadní slušností, a navíc a hlavně jejich upřímností a šlechetností. Šlechetnost Španělů v obecném slova smyslu je občas až téměř matoucí. Požádáte-li je o cigaretu, donutí vás vzít si celý balíček. A mimo to je zde přítomna šlechetnost v hlubším smyslu, skutečně neomezená oduševnělost, s kterou jsem se znovu a znovu setkával za nejméně očekávaných okolností. Někteří novináři a další cizinci, co za války cestovali Španělskem, uváděli, že Španělé tajně pociťovali hořkou žárlivost na cizí pomoc. Já mohu říci jen to, že jsem se nikdy nesetkal s ničím takovým. Vzpomínám si, jak pár dní předtím, než jsem odešel z kasáren, se vrátila na dovolenku skupina lidí z fronty. Vzrušeně hovořili o svých zkušenostech a byli plně nadšení pro nějaké francouzské jednotky, které bojovaly vedle nich v Huesce. Říkali, že Francouzi byli velice stateční a nadšeně dodávali: "Más valientes que nosotros" - "statečnější než my!". Pochopitelně jsem měl námitky, když vysvětlovali, že Francouzi jsou znalejší válečnického řemesla - lépe zacházeli s granáty, automatickými zbraněmi atd. Přesto tato poznámka byla příznačná. Angličan by si raději ukousl jazyk, než aby prohlásil něco podobného.

Každý cizinec, který sloužil v milici, strávil svých pár prvních týdnů tím, že se učil milovat Španěly a že se rozhořčoval nad některými jejich vlastnostmi. Moje vlastní rozhořčení dosahovalo vrcholu na frontě. Španělé jsou dobří v mnoha věcech, ne však ve válčení. Všichni cizinci bez rozdílu byli zaraženi jejich neschopností a především jejich naprostou nedochvilností. Jediné španělské slovo, kterému se žádný cizinec nemůže nenaučit, je maňana - zítra (doslova "ráno"). Všude kde to jen je možné, je dnešní práce odkládána na maňana. Je to tak známé, že i sami Španělé na to dělají vtipy. Ve Španělsku se neděje nic - od jídla až po bitvu - ve stanovený čas. Obvykle má všechno zpoždění, ale občas - takže se nemůžete ani na ono zpoždění spolehnout - se věci dějí dříve, než bylo stanoveno. Vlak, který má odjezd v osm hodin, bude obvykle odjíždět kdykoliv mezi devátou až desátou, ale snad jednou týdně, díky nějakému soukromému rozmaru strojvůdce, odjede v půl osmé. Takové věci jsou dost k omrzení. Teoreticky si celkem cením Španěly, že netrpí naší severskou časovou neurózou; já jí však bohužel trpím.

Po spoustě pověstí, maňana a odkladech jsme byli náhle odveleni na frontu dvě hodiny po vyhlášení rozkazu, když jsme ještě nevyfasovali většinu výstroje. Ve staršinově skladu byl nepopsatelný zmatek; mnoho členů mužstva nakonec muselo odjet, aniž dostalo úplnou výstroj. Kasárna se okamžitě naplnila ženami, které jako by vyrostly ze země a které pomáhaly svým mužům či příbuzným svinout deky a sbalit polní. Bylo pro mne poněkud ponižující, když mi musela ukázat španělská dívka, žena Williamse, druhého anglického milicionáře, jak se nasazují patrontašky. Bylo to mírné, tmavooké, intenzívně ženské stvoření, které vypadalo, jako kdyby jeho celoživotním údělem bylo kolébat nemluvně. Ve skutečnosti si však statečně vedla v červencových pouličních bojích. Byla těhotná a čekala dítě, které se narodilo právě deset měsíců po vypuknutí bojů, takže nepochybně bylo počato na barikádě.

Vlak měl odjet v osm - a bylo asi deset minut po osmé, když se uhoněným a zpoceným důstojníkům podařilo nás shromáždit na nádvoří kasáren. Velice živě si vzpomínám na pochodněmi osvětlenou scénu - hlučení a vzruch, namačkané řady milicionářů v plné polní, smotané deky jako bandalíry kolem ramen; výkřiky a rachocení okovaných bot a plechových ešusů, a potom nakonec úspěšné volání po tichu; nějaký politický komisař nás pak katalánsky oslovil, stoje vedle velké rudé vlajky. Konečně nás odvedli na nádraží - tou nejdelší cestou, tři či čtyři kilometry, aby nás ukázali celému městu. Na Ramblas nás zastavili, zatímco najatá kutálka hrála pár revolučních melodií. A znovu hrdinství a vítězství - skandování a nadšení, rudé a rudočerné vlajky všude kolem, davy na chodnících, ženy, které mávaly z oken. Jak se mi to tenkrát zdálo přirozené; a jak vzdálené a nepravděpodobné mi to připadá dnes! Vlak byl tak nacpán, že nebylo ani místo k stání, natož k sezení. V posledním okamžiku přiběhla na nástupiště Williamsova žena a dala nám láhev vína a kus světle červené klobásy, která chutná po mýdle a je po ní průjem. Vlak se kodrcal z Katalánska a dál k náhorním planinám Aragonska normální válečnou rychlostí nedosahující ani dvacet kilometrů za hodinu.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist