George Orwell
překlad: Eva Šimečková

1984
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Winston se probudil s očima plnýma slz. Julie se k němu rozespale překulila.

„Co se děje,“ zabrumlala.

„Zdál se mi sen,“ začal a zarazil se. Bylo to příliš zamotané, aby to vyjádřil slovy. V několika vteřinách po probuzení mu sen i vzpomínka, kterou v něm vyvolal, splynuly v jedno.

Ležel na zádech, se zavřenýma očima, stále ještě ponořen do atmosféry snu. Byl to nekonečný sen plný světla, v němž se před ním rozkládal celý jeho život jako krajina za letního večera po dešti. Všechno se odehrálo uvnitř skleněného těžítka, povrch skla byl nebeskou bání a uvnitř té báně bylo všechno zalito jasným měkkým svitem, v němž bylo vidět do nekonečných dálav. Sen v sobě zahrnoval – v jistém smyslu tím byl ohraničen – pohyb paže jeho matky a o třicet let později gesto židovské ženy, kterou viděl v týdeníku, když se snažila krýt malého chlapce před střelami, než je vrtulník oba rozmetal na kusy.

„Víš, že jsem až do této chvíle věřil, že jsem zabil svou matku?“

„Proč jsi ji zabil?“ zeptala se Julie v polospánku.

„Nezabil jsem ji. Ne fyzicky.“

Ve snu se rozpomněl, jak naposledy viděl svou matku, a po chvíli bdění se mu vybavil celý roj drobných událostí, které s tím souvisely. Tu vzpomínku musel po mnoho let úmyslně vypuzovat z vědomí. Nebyl si jistý, ve kterém roce se to stalo, ale nebylo mu tenkrát víc než deset, možná dvanáct let.

Jeho otec zmizel o něco dříve, oč dřív, to si nepamatoval. Jasněji si vzpomínal na hřmot a nesnáze té doby; na pravidelnou paniku při náletech, na úkryt ve stanici podzemní dráhy, na hromady trosek, na nečitelná prohlášení vylepená na nárožích, na gangy mládeže v košilích stejné barvy, na obrovské fronty před pekařstvím, na neustálou střelbu ze samopalů někde v dálce – a především na to, že nikdy nebylo dost jídla. Pamatoval si, jak trávil dlouhá odpoledne s jinými chlapci kolem odpadových nádob a smetišť a jak odtud vybírali košťály zelí, slupky od brambor, někdy dokonce i okoralé kůrky chleba, z nichž opatrně seškrabovali spálené kousky; a také na to, jak čekávali na nákladní auta, která jezdívala po určité trase s krmivem pro dobytek, a když drkotala po hrbolaté cestě, vytrousilo se někdy trochu olejnatých pokrutin.

Když zmizel jeho otec, neprojevovala matka ani překvapení ani hluboký žal, ale stala se s ní jakási náhlá změna. Zůstala jakoby bez ducha. I Winstonovi bylo zřejmé, že čeká na něco, o čem věděla, že musí přijít. Dělala všechno, co bylo třeba – vařila, prala, zašívala, stlala postele, zametala podlahu, vybírala popel z krbu – vždy velmi pomalu a bez zbytečných pohybů, jako loutka, která se pohybuje sama od sebe. Její velké urostlé tělo pozvolna ochrnovalo. Celé hodiny sedávala téměř bez hnutí na posteli a krmila jeho sestřičku, dvou či tříleté drobné, churavé a velmi tiché dítě, které se svou hubenou tvářičkou podobalo opičce. Občas brávala do náručí Winstona a mlčky ho k sobě tiskla. Přestože byl ještě tak malý a sobecký, uvědomoval si, že to nějak souvisí s tou věcí, o níž nikdy nepadla ani (...)

(......)