George Orwell
překlad: Eva Šimečková

1984
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II. PODOBNOSTI

Žije-li člověk ve východní Evropě, jestliže se tu dokonce narodil a prožil všechna "vítězství" a porážky reálného socialismu, setkává se při čtení "Tisícího devítistého osmdesátého čtvrtého" s konsternujícími detaily podobností a Londýn románu mu splývá s domovem. Toto ohromení z udivující podobnosti mezi fikcí starou bezmála čtyřicet let a nejsoučasnější současností překrývá zpočátku všechny ostatní čtenářské pocity. Je to však jiný údiv, než který vzbuzuje četba starých fantastických románů. Nad verneovkou, v níž cestují pánové ve fracích v dělovém náboji na Měsíc, se pobaveně usmíváme, když to srovnáme s opatrným seskokem Neila Armstronga na měsíční povrch. Oceňujeme, že se fantazii starých autorů dostalo satisfakce a vymýšlená přistání nám dokonce připadají zábavnější než poskakování Američanů po měsíční pustině.

U Orwella je to jiné. Podobnost se skutečností působí jako psychický šok, není to ani zábavné ani příjemné. Profetická přesnost knihy v nás vyvolává těžko sdělitelné pocity. Mne se zmocňovalo vždy jakési ustrnutí, když jsem při četbě narazil na situace, které jako by byly moje, a na prostředí, kterým jako bych jen včera prošel. Bylo to totéž ustrnutí, které nás přepadává, když vstoupíme někam, kde jsme nikdy nebyli, a najednou máme pocit, že známe tu místnost, nebo i ten kousek lesa s potokem, nebo i moře, které rozbíjí vlny o skaliska, že jsme tu už přece někdy byli, snad ve snu nebo v nějakém předcházejícím životě. Je to nemožné, a přece se nám zdá, jako bychom poznávali, co jsme kdysi znali, naslouchali hlasům, které jsem už slyšeli, pozorovali tváře, které jsme už jednou viděli. Ten nevysvětlitelný pocit něčeho dávného známého se dostavuje hned na začátku, na první stránce fantastického příběhu z roku 1984. Winston se vrací domů z práce a nám se zdá, že vystoupil ze stejného autobusu jako my a kráčí jen pár metrů před námi.

"Winston Smith, s bradou přitisknutou k hrudi, aby unikl odpornému větru, rychle proklouzl skleněnými dveřmi věžáku na Sídlišti vítězství, ale zas ne tak rychle, aby zabránil rozvířenému písku a prachu vniknout dovnitř.

Chodba páchla vařeným zelím a starými hadrovými rohožkami. Na stěně na jednom konci chodby byl připíchnutý barevný plakát muže asi čtyřicetiletého s hustým černým knírem a drsných, ale pěkných rysů. Winston zamířil ke schodům. Nemělo smysl zkoušet výtah. I v nejlepších časech zřídkakdy fungoval a teď přes den elektrický proud vypínali. Bylo to součástí úsporných opatření v přípravě na Týden nenávisti…

…Dole na ulici se ve větru křečovitě třepotal další plakát, na jednom rohu roztržený, který střídavě zakrýval a odkrýval jediné slovo ANGSOC. V dálce sestupovala mezi střechy helikoptéra, chvilku se vznášela jako masařka a obloukem zase odletěla. Byla to policejní hlídka, strká lidem nos do oken." (Str. 6 angl. orig.)

Nevím, co bylo Orwellovi modelem pro Sídliště vítězství, možná nějaké činžáky v Eastsidu, vím však, že v celé východní Evropě včetně Sovětského (...)

(......)