George Orwell
překlad: Eva Šimečková

1984
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Winstonovi se zdálo o matce. Muselo mu být deset nebo jedenáct, když jeho matka zmizela. Byla to vysoká, urostlá, dosti zamlklá žena, s pomalými pohyby, s nádhernými světlými vlasy. Na otce se pamatoval ještě nejasněji, tmavovlasý, hubený, vždy upravený, oblečený v tmavých šatech (Winston si zvlášť pamatoval velmi tenké podrážky otcových bot), a nosil brýle. Oba zřejmě pohltila jedna z prvních velkých čistek padesátých let.

V této chvíli seděla matka někde hluboko pod ním s jeho sestřičkou na klíně. Vůbec se na svou sestru nepamatoval, představoval si jen drobné, křehké děvčátko, stále tiché, s velkýma pozornýma očima. Obě k němu vzhlížely. Byly dole, kdesi pod zemí – možná na dně jakési studně, nebo velmi hlubokého hrobu – ale bylo to místo, které, třebaže už bylo hluboko, propadalo se stále hlouběji. Byly v jídelně potápějící se lodi a vzhlížely k němu skrz temnou vodu. V jídelně byl ještě vzduch, ještě ho stále viděly a on viděl je, ale přitom klesaly hlouběji, hlouběji, hlouběji do zelených vod, které je co chvíli pohltí navždycky. On byl venku, na světle a na vzduchu, zatímco ony byly vtahovány dolů – do smrti, a dole byly proto, že on byl nahoře. Věděl to on a věděly to ony a viděl jim na tvářích, že to vědí. Nevyčítaly mu to ani pohledem ani v srdci, nesly v sobě pouze vědomí, že musí zemřít, aby on mohl zůstat na živu, a to byla součást nevyhnutelného řádu věcí.

Nepamatoval si, co se stalo, ale v tom snu věděl, že životy jeho matky a sestry byly nějak obětovány pro něho. Byl to jeden ze snů, které, i když mají svou charakteristickou snovou scenérii, jsou pokračováním rozumového života a ve kterých si člověk uvědomuje fakta a myšlenky a ty mu potom, když se probudí, připadají nové a cenné. Winstona ohromilo pomyšlení, že smrt jeho matky před téměř třiceti lety byla tragická a truchlivá způsobem, který teď už nebyl možný. Uvědomoval si, že tragédie patří do starých časů, do časů, kdy ještě existovalo soukromí, láska a přátelství a členové rodiny stáli při sobě, aniž k tomu museli mít praktický důvod. Vzpomínka na matku mu drásala srdce, protože matka zemřela z lásky k němu, a on byl v té době ještě příliš mladý a sobecký, aby jí lásku oplácel, a protože se nějakým způsobem, už si nevzpomínal jakým, obětovala kvůli takovému pojetí oddanosti, jež bylo soukromé a nezměnitelné. Dnes by se takové věci nemohly stát, to chápal. Dnes existoval strach, nenávist a bolest, ale žádný důstojný cit, ani hluboký nebo složitý smutek. A to všechno jako by viděl ve velkých očích své matky a sestry, jak k němu vzhlížely skrz zelenou vodu z hloubky mnoha set sáhů, aniž se přitom zastavily na své cestě dolů.

Najednou stál na nízkém pružném trávníku za letního večera, kdy šikmé sluneční paprsky zlatily zem. Krajina, na niž se díval, se mu ve snu vracela tak často, že si nikdy nebyl úplně jistý, jestli ji viděl ve skutečném světě nebo ne. V duchu ji nazýval Zlatá země. Byla to stará, králíky ohlodaná pastvina, kterou se vinula pěšinka, tu a (...)

(......)